O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Daniel Krhut
Rok narození: 19. října 1982 Místo narození: Ostrava
Pobyt: Brno
Studium: sdružené uměnovědy na FF
Záliby: psaní a cestování kamkoli do neznáma
Dosud jsem publikoval: v časopisech Host a Obrys-Kmen
E-mailová adresa: danieldan@volny.cz
Poštovní adresa: Daniel Krhut, Malinská 48, 620 00 Brno
NUDNÝ ŽIVOTY
Byl to takovej ten večer, kdy jdete na čísi narozeniny a cestou v tramvaji myslíte na to, že zapadnete k baru a budete pít celou noc. Zrovna jsem zapomněl na dárek a ani jsem si nějak nemohl vybavit jméno oslavenkyně, ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, že tam bude pár lidí, který znám, ale taky pár nových, který jsem nikdy předtím neviděl. Ale stejně jsem věděl, že je vlastně svým způsobem znám. Všichni lidi v tomhle městě byli stejní. Znudění a nudní. Těch znuděných bylo ovšem míň. A těch, kteří byli opravdu znudění jako já, těch, kteří si na to jen nehráli a zarývali svý nehty nefalšovaně a hluboce do kůže na krku při rozhovorech na večírcích, tak těch bylo opravdu nejmíň. A z té hrstky mně bylo vzdáleně podobných jen tak asi deset procent. Sedl jsem si přesně podle plánu k baru a dal si na začátek dvojitýho Jamesona. V peněžence jsem měl poslední necelou tisícovku ze čtyř, který jsem si vydělal za minulej víkend. Usrkl jsem dobré whisky a ušklíbl se při vzpomínce na ten barák s kilometrovou zahradou, na které jsem dělal. Středně těžké zahradnické práce, řekl Danny, borec co mi volal, že potřebuje na někoho hodit brigádu, kterou na něj hodil předtím ještě někdo jinej. Danny měl potíže ve škole. Musel dodělat pár zkoušek, já se na vysokou už na podruhé nedostal a byl jsem zrovna po období několika večírků a různých párty a v kapse jsem měl poslední stovku, tak jsem to vzal. „Jasně,“ řekl jsem mu rozespalej do telefonu a pak už si jenom pamatuju, jak jsem vystoupil z té dodávky a stál tam před kilometrem čtverečním neupravené země do čtyřicetistupňovýho kopce. Bylo tam víc šutrů než v nějakým nikaragujským dole na kamení. Taky tři chlápci. Jeden se opíral o lopatu a vypadal, že každou chvíli padne. Svrchu se na ně šklebil desetipokojovej barák — vila v mexickým stylu za dobrých třicet melounů. Zkrátka středně těžký zahradnický práce. Pracovali jsme dvanáctihodinový směny, v tom hrozným vedru. Vždycky na konci dne, kolem sedmé, kdy už jsem odpočítával vteřiny a vyvážel do toho zatracenýho kopce asi stý kolečko plný šutrů, jsem zahlídl otevřenou garáž, jak do ní vjíždí zbrusu nová devítistovka. Majitel, nějakej chlápek z Prahy, co zbohatl na výrobě simulátorů pro letadla, na nás vždycky zamával s bodrým úsměvem a zakřičel: „Jak to jde, chlapci?“ Měl na sobě hadry za sto táců, díval se na nás, jak se tam plahočíme v tom vedru za sedm pětek na hodinu a ptal se nás, jak to jde. Vždycky v tu chvíli jsem měl chuť k němu přijít a srazit ho k zemi lopatou. Někdy jsem jen v duchu odpouštěl Marxovi, že napsal Kapitál, a Engelsovi a všem těm masám, který si to špatně vyložili, a poslali tak půlku světa na padesát let ke dnu. Nebo jsem jen proklínal test studijních předpokladů na filozofické fakultě a celou tuhle zemi. Ale ať to bylo sebedrsnější, vydělal jsem si slušný prachy.
Dorazil jsem první sklenku a objednal si další. Hospoda se začala pomalu plnit, ale já zůstal na svým místě. Před tou pěknou barmankou a u své irské whisky.
„Když už jsme jednou spolu, tak nač ten spěch,“ zopakoval jsem stupidní frázi z reklamy a s ironickým úšklebkem se podíval na nově nalitej alkohol ve sklenici.
Ale abych to dokončil. Jeden z těch chlápků, myslím ty, s kterýma jsem pracoval, byl na tom dost špatně. Spali jsme v roztrhaných stanech dole u plotu na kraji pozemku. Já byl zrovna ve stanu s tímhle tím chudákem. Každou noc padl vedle mě zpitej napůl do bezvědomí, aby se za pár hodin s kocovinou horší, než jakou míval Bukowski, musel postavit na nohy a jít pracovat. Byl to nevyučenej chudák se dvěma dětma, rozvedenej. Chlast bylo to jediný, co aspoň na chvíli smylo špínu z toho jeho utrmácenýho života. Bylo mu sedmatřicet a vypadal na šedesát. Pamatuju si, jak jsme vždycky stáli pod balkonem té vily, když nám končila práce, a dívali se na mladou ženu majitele. Pěkná kočka, která se protahovala v paprscích zapadajícího slunce. Černý vlasy jí cuchal večerní vítr a tenhle ten chudák, co ji sledoval se mnou, vždycky tak obdivně zahvízdal. A ona na něj jen tak chladně mrkla. Bylo strašně smutný to tak sledovat. Takovýho chudáka a tu pěknou ženskou, jak na něj svrchu dělá oči. Musel jsem si vždycky říct, že je to kus, ale zároveň jsem k ní nemohl nepocítit nenávist. Stejně jako k tomu jejich baráku à la menší zámek, k tomu jejímu povedenýmu manžílkovi i k té jejich zatracené padesátitisícové doze s diamantem na krku, která kolem nás běhala jak pominutá.
Když jsme skončili, spal jsem pak doma tři dny v kuse. V kapse jsem měl svý čtyři tácy a před tím jsem se prošel po městě ve špinavých džínách a s báglem na zádech jak nějakej Mexičan, když jsem se vracel. A pak jsem ty prachy začal utrácet. Teď to bylo šestej den, co jsem odtam byl zpátky a v kapse měl posledních šest stovek.
„Nazdar, Dave! Jak žiješ, člověče?! Tebe jsem neviděl ani nepamatuju!!“ ozvalo se za mnou. Už se to nedalo oddalovat. Musel jsem se zapojit do společnosti. Byli tam všichni. Poznával jsem jejich ksichty a v duchu zvracel. Pohltila mě společnost. Hrozný utrpení. Žvanění a nuda. Nuda a žvanění. Nějak jsem se nemohl pořádně opít, i když jsem na tom usilovně pracoval.
„Tak co? Vypadneš do Anglie? Zkusíš štěstí?“ pořád se mě ptal Martin. Byl už skoro srpen a já se nemohl hnout z místa. Tak jsem se těšil na prázdniny a chtěl vypadnout do ciziny, a teď to bylo tady a já jako bych nemohl. Pohltila mě tahle zatracená civilizace, vysála mě. Čekal jsem na odpověď z nakladatelství, kam jsem poslal svůj rukopis, čekal jsem na nějakou holku, u které bych si nemusel všímat jen jejího zadku napěchovanýho v těsných džínách a chlácholit se, že má vyšší IQ než číslo bot, čekal jsem na svůj život. Až ho začnu konečně žít. Ale ten chlápek tam vpředu, kde končila fronta, už dovnitř pěkně dlouho nikoho nepustil, a já stál až příliš dlouho na místě. Byl jsem si toho vědom, ale nemohl jsem jakoby nic udělat. Zasáhla mě vlna depresí a pak apatie. Odporná letargie, která mě upoutala na postel. Čuměl jsem denně na bednu, večer se sbalil a šel pít do města. Takhle to šlo už od přijímaček a ode dne, kdy jsem se dozvěděl, že se mnou zatracená Masarykova univerzita na tenhle rok nepočítá, se to ještě zhoršilo.
Ta noc nestála za nic a já to věděl. Martin, kterej měl narozeniny, to věděl. Lidi, kteří mu přišli blahopřát, to věděli, dokonce i ta hezká barmanka, co mi nosila mý Jamesony, to tušila, ale nikdo nic neřekl nahlas.
Kolem půlnoci jsem to nevydržel a zmizel. Toulal jsem se bezcílně městem v teplé noci, díval se na hvězdy a snil, že jsem někde strašně daleko.
To léto jsem taky hodně chodil do Temba. Tembo byl bar nedaleko od centra města, kterej měl svou historii. Někdy před dvěma lety byl známej jako pravý hašišový doupě. Tenkrát to slovo něco znamenalo. Tembo. Bylo to jako si zajet na páteční večer na otočku do Dillí nebo do Casablanky. V Tembu v tom jel úplně každej. Stačilo sebou hodit do jednoho z měkkých prostorných gaučů a válend a zanedlouho vám někdo z bratří nebo sester poslal pěknýho napěchovanýho jointa. Rázem jste byli o čtyřicet let zpátky jako někde v New Yorku nebo v nějakým velkým městě na Západě, kde to začaly ovládat květinový děti. Tembo bylo vždycky spolehlivý místo, kde jste pustili starosti z hlavy. Lépe řečeno se vám z ní doslova vykouřily. Ale pak změnil tenhle klub několikrát majitele a nějakou dobu tady byly košer jen tabákový výrobky. A i když nedávno někdo shodil ze dveří tabulku s nápisem No Maryjane, to kouzlo jako tenkrát už to nenabylo. Ale zpátky k mýmu vyprávění.
To léto — vlastně to už bylo posledních pár dní předtím, než jsem se sbalil a konečně odjel — jsem chodil do Temba vždycky o půlnoci na poslední pivo nebo drink a pak jsem chtěl jet půlkovým rozjezdem domů. Ale vždycky jsem se tam zdržel tak do tří nebo do čtyř. Hodil jsem do sebe pár drinků a zrovna narazil na lidi, který nebyli zas tak špatný, a s pomocí alkoholu jsem se na chvíli docela dobře bavil. A v jednu takovou noc, zrovna jsem se otočil s pivem v ruce k nějakýmu stolu — nikde jsem nevydržel moc dlouho, protože pak mě to nudilo — jsem narazil na jakousi holku. Zakecal jsem se s ní aspoň dvě hodiny a po dlouhé době měl pocit, že to byl dobrej rozhovor. Myslím tím, že jste nemuseli ty řeči pouštět jedním uchem tam a druhým ven a nevypít co deset minut pivo, abyste se udrželi na příslušně intelektuální úrovni svého společníka.Vzal jsem si od té holky číslo a asi za dva dny se s ní sešel.
Byla jasná letní noc a my se vydali směrem ze Šilingráku do středu města. Byli jsme střízliví a mluvili hned od počátku o všem možným. Zapadli jsme do kavárny a povídali si. Ta holka nebyla opravdu hloupá. Co víc. Nebyla jen chytrá a inteligentní. Byla intelektuální, což je opravdu co říct. Máte plno lidí, kteří studujou čtyři školy zaráz, umí kdoví co, mají samý jedničky už od první třídy a doma krabici plnou deníčků s motýlkama a hvězdičkama od paní učitelky, ale když s nima zabrousíte na nějaký intelektuálnější téma, zjistíte, že jejich mozek je dobrej jen na to, aby v něm uvízla informace z knihy nebo z přednášky, tak jako uvízne kus hovna v odpadu. Někdy jsem měl pocit, že tyhle lidi na tom nejsou o moc líp než negramotní chudáci.
Tak jsme seděli v té kavárně a já v duchu jásal, jak si s tou holkou rozumím. Jak je úplně na stejné notě jako já. Měl jsem z ní takovej dobrej pocit. Jako by mi byla strašně blízká. Jako bych ji znal odjakživa. Byl to ten skvělej pocit, při kterým si řeknete: Jo, tyhle lidi jsou jako já. Rozumí mi. Nešetřil jsem ji a vytáčel náš rozhovor do závratných výšin, mluvil jsem nekonvenčně, chvílema i sprostě. O lidech, společnosti, o filmech, kultuře, literatuře a o všem, o čem se můžete bavit s mnohýma. Až na to, že tahle holka měla opravdu svý názory a teorie. Bylo to příjemný a zdálo se, že to nikdy neskončí.
Vyšli jsme z café, procházeli se jemně poprchávajícím městem a pořád mluvili. Ta holka byla milejší a milejší. Pořád se ke mně tulila a hezky se na mě usmívala. Málem jsem nemusel nic dělat. Byla to krása. Procházel jsem se po městě s někým, kdo byl opačnýho pohlaví, byl hezkej a neměl mozek jen na to, aby mu vyplňoval hlavu.
„Co kdybysme si koupili láhev vína a šli támhle na to pódium?“ zeptala se na náměstí Svobody. Co na to říct? Ne by znělo asi trochu nelogicky. Koupili jsme v nedalekým obchodě láhev červenýho a přesunuli se na pódium. Seděli jsme uprostřed, popíjeli víno a dívali se do hlediště: starobylý domy nořící se do tmy, kterou místy trhalo slabý osvětlení pouličních lamp. K tomu pohledu hrálo jemný cinkání letního deště. Byla to poezie. Pomalu jsem se opíjel vínem a sledoval ulice ztrácející se v deštivým, od lamp žlutě svítivým oparu a pěknou holku před sebou. S italskou čepicí na hlavě, s černýma dlouhýma vlasama pod ní. Vyprávěla mi zrovna o filmové akademii, jací to jsou ubožáci. Zkrátka zlatíčko. V pravou chvíli jsem jí chtěl dát pusu. Jemně jsem se chtěl dotknout rukou její tváře a políbit ji. Úplně zkameněla. Neucukla, jen ztuhla, a když jsem se jí takhle zaseklej díval přímo do očí, řekla chladně: „Tak to nezkoušej.“ Odtáhl jsem se od ní. Bylo to, jako by mi vrazila nůž do oka. Na chvíli mezi náma zavládlo nepříjemný napětí. Začal jsem to urovnávat a zřejmě jí řekl o setině mýho pohlaví, který se v těchhle chvílích neuráží. Trochu pookřála a řekla, že se jí to stává pořád. Srovnával jsem si to v hlavě. Byl jsem nadmíru dobrej čtenář řeči těla a všech těch signálů. Tenhle miláček jich dával víc než semafor na křižovatce. Pak jsme dopili. Respektive já dopil a vydali se ochladit městem. Pořád jsem jí říkal, že se nic neděje, ale vypadala nějak smutně a přepadle. Na rozloučenou jsme se políbili na tváře a s ujištěním, že si zavoláme, se rozešli.
/Uveřejněno 28.6./
