Nyní / Recenze /
Karel Kolařík, Tvar 12/2004, s. 21
Návrat do nyní
Poezii Violy Fischerové sjednocuje téma návratu. Fascinace intenzitou a pronikavostí doteku minulosti vede autorku, nesmírně citlivou hledačku všeho neprávem zasutého, k stále novým a novým cestám do její paměti i do paměti míst, která stojí a sálají na ploše jejího curricula, resp. jeho básnické projekce. Návratem, který se uskutečňuje v celé její tvorbě četnými způsoby, je také možno konstruovat určitou vývojovou linii jejího básnického díla, neboť zaměřením se na jeho jednotlivé realizace lze dosáhnout celistvého tvaru její literární cesty. Každá její sbírka je osobitě utvářena, má své vlastní (většinou tematické či poetické) dominanty, které krystalizují mezi texty odkazujícími spíše k její „starší“ poetice (tj. k dominantám knih předchozích): stejně jako většina jejích sbírek působí jako plynulá pásma, vyznačující se zvláštní harmoničností, je tato básnická linearita rozeznatelná i mezi jednotlivými sbírkami, které na sebe zcela nenásilně a přirozeně navazují, a evokují tak diachronní vyrovnávání se s osobní minulostí.
Pohlédneme-li jen ve stručnosti na sbírky předcházející nové knize Nyní, můžeme i zde takový posun poměrně lehce zaregistrovat. Ve sbírce Divoká dráha domovů (1998) se návrat vyznačoval především důrazem na prostor: barvité detaily jednotlivých domovů se prolínaly a jako v mozaice se spojovaly s jejich obyvateli, kteří se do textu dostávali především prostřednictvím epických náznaků a zkratek. Návrat probíhal na rovině drobných obrazových či dějových fragmentů, které na sebe plynule navazovaly. Nerealizoval se tak tedy jen osobní, subjektivní návrat do minulosti, ale především se tak tvořil ryze intimní svět uplývajícího života.
V následující sbírce Matečná samota (2002) pak došlo k zásadnímu produchovnění autorčiny lyriky. Lyrický subjekt se zde dostával do intenzivních vztahových polarit, v nichž se nedotýkal pouze kdysi viděného, ale nacházel i nové, tehdy nepostřehnuté věci. Pro sbírku byly charakteristické především velmi sugestivní básnické modlitby, křesťanské reflexe a kontemplace, které daly osobnímu návratu výrazně symbolický rozměr. Tento spirituální tón je patrný i v nové sbírce, ale je niternější, cíleně se vyhýbá (byt básnicky aktualizované) modlitební formě a směřuje k bytostnějšímu spojení se samotným básnickým textem, který se ještě odhodlaněji odklání od druhdy tak zásadní prostorové reflexe a míří k lidsky adresnější formě návratu.
Adresnost byla v kontextu navracení se patrná již v předchozích sbírkách, což ovlivnily zejména časté dedikované básně, které se explicitně soustředily na jednotlivé osoby. V nové sbírce je však ještě výraznější, stává se určitou, téměř sebezáchovnou metodou, díky níž dochází zřetelně autobiografický lyrický subjekt k nutné sebereflexi, jíž má pookřát. Do textu je tak vnášena větší otevřenost, jež má přímý vliv na atmosféru úzkosti a vyčerpání, která je tak nyní ještě rozpínavější, než byla v předchozích sbírkách. Ačkoliv se i v nich rozvíjelo téma smrti; nebylo nikdy tak bolestně rozprostřené po celé linii cesty do minulosti, jako je v tomto svírajícím ovzduší, na čemž se ještě silně podílí často zdůrazňovaná samota. Nepostižitelnost života, vedoucí k lyrické fragmentaritě, a jeho zákonitá pomíjivost, nahlížená v některých okamžicích s téměř barokní plasticitou, se zdá být analogická k nesmírnosti stejně unikavého času.
Podstatou oslovení a adresné promluvy je vědomá polarita, která je ve sbírce akcentována ve všech rovinách; v lidských vztazích i ve vnímání času. Implikuje ji i název sbírky – Nyní. „Nyní“ je čas postavený do vztahu ke svému vnímateli a k nezměrným časovým plochám, které jej z obou stran obklopují. Vzhledem k tomuto časovému vymezení, jež je možné vnímat jako subjektivní koncentraci, se ve sbírce příznačně profilují především texty tematizující dětství. To je totiž nepochybně časem složeným z jednotlivých výrazných „nyní“, které se noří z šeřin neurčitého, beztvarého, polozapomenutého času. Právě takové básně, které se soustřeďují na zážitky z dětství, patří k těm nejexpresivnějším a emotivně nejvyhraněnějším. Čas se rozplývá, ale okamžik emocionálního vytržení, nevysvětlené osobní empirie či nového, plně uvědomovaného pocitu z něj varovně trčí a nutí k stále rozechvělým reflexím. Neobyčejně působivé je v takových případech uchované dětské vidění okolního světa, jež se vyslovením ústy dospělého lyrického subjektu stává podivuhodně pevným a přesvědčeným.
Uplývající „nyní“ ale směřuje zároveň i do budoucnosti, každý jsoucí okamžik má totiž v sobě obsaženou nejen latentní minulost, ale i budoucnost. Návraty do minulosti již s sebou nenesou pouze ono minulé, uzavřené v epickém či vizuálním rámci, ale prudce se vztahují k budoucímu, které otevírají s nezpochybnitelnou jistotou, jež je vlastní jen těm, kteří si uvědomují, že i budoucnost se jednou stane minulostí. A stejně takovou je i přítomnost, jež je vlastně jako první evokována oním „nyní“. Již v minulých sbírkách (a zejména pak v Divoké dráze domovů) docházelo k návratu právě formou jeho psychofyzického naplnění, hmatatelnou, smyslovou cestou k čekajícím místům. Návrat do minulosti se tak uskutečňuje i vědomím mizejícího přítomného okamžiku, tohoto naplňujícího se „nyní“.
Viola Fischerová je na stálé cestě, jíž je navracení se. Je to cesta, již není možné takto citlivému hledači opustit. A nadto cesta, která dynamicky směřuje stále kupředu. Každý návrat se totiž děje v jsoucím okamžiku, v okamžiku nyní, které je věčné. Ve své nové sbírce pronikla svou hořkostí a napnula se prostřednictvím uchopeného „nyní“ po celém svém čase. Pokryla všechny své prostory s jejich obyvateli svou nezlomnou touhou spočinout. Nyní totiž probíhá vlastně vždy.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz