Slabý Ondřej / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z července 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. 7.
Na plochu jsem si umístil fotku subaru. Je tam společně s Jane Halifaxovovou, soudním psychiatrem, a tykví s vyřezaným pí. Zrychlení z nuly na sto za 5,5 s je hukot. Moje punto má tak čtrnáct. S kamarádem Filipem jsme se shodli, že subaru je malý zázrak.
Četl jsem si o metodologickém pluralismu a „epistemologickém anarchismu“ v díle P. K. Feyerabenda. Domnívá se, že pokud racionalitu chápeme jako sledování a dodržování určitých pravidel, pak je vědecká racionalita jednotou racionálního a neracionálního jednání, a že vývoj vědy by bez tohoto iracionálního prvku, který připouští porušování obecně platných principů a norem vědecké činnosti, nebyl možný. To je podle mě pravda, jinak jsem už toho moc nepochopil.
Filosofie vědy je pro mě frustrující hned z několika důvodů:
1. Většinou jí vůbec nerozumím.
2. Nejmodernější kulturně historické modely nabízí nelichotivou perspektivu dělníka v rámci tzv. normální vědy. To znamená potlačovat cokoliv, co by podvracelo existující paradigma, a zároveň očekávat příchod nějakého Aristotela, Newtona nebo Einsteina, který vytvoří nové.
3. Je to hrozná nuda.
Nevím, proč to vůbec čtu. Je v tom kus podivné urputnosti. Další možné vysvětlení je, že jsem hebefrenní. Obsah papíru, který jsem nedávno našel vedle postele, se nápadně podobal kresbám pacientů trpících hebefrenní formou schizofrenie z učebnice psychiatrie prof. Höschla.
Když jsem kouřil před domem, přicupital ke mně ježek. Nevěděl jsem, jestli je natolik domestikován, nebo se chystá zaútočit. V jeho pohledu bylo něco zlověstného. Byl jsem z toho nervózní. Ani jsem nedokouřil cigaretu. Chvíli jsem poslouchal Moravcova Debussyho preludia, ale pak jsem si pustil starý dobrý Jesáky.
„…Oh how I need her so,
I know she'll never go. Doo doo doo doot n doo.
She'll never leave me, believe me, no. Doo doo doo doot n doo.
She'll never go, no no no no no no no no no no no no.“
2. 7.
Dnes jsme s Klementem a Bárou hledali vagón. Vagón odshora až dolů pokrytý výpověďmi zvrásněného a rozpraskaného materiálu, jak by řekla moje kunsthistorička Katka. Teď jsem místo vagón napsal vágon, ale vágon to rozhodně nebyl.
Tento vagón, můžeme mu říkat třeba Alois podle Aloise Nožičky, jsem zahlédl před několika dny na maloměřickém nádraží. Bohužel jsem neměl foťák. Dost jsem si to vyčítal. Dokonce jsem zvažoval, že bych fotoaparát nosil všude s sebou a stal se doopravdickým fotografem. Z lenosti mně vlastní jsem tak nakonec neučinil a pár dní před výstavou jako obvykle nemám žádnou novou fotku.
Aloise jsme samozřejmě nenašli. Nafotil jsem nějaký úplně jiný vagón na nádraží v Říkoníně.
Volal rozechvělý Filip. Na křižovatce u Ronda vedle něj stálo asi na minutu modré subaru.
Zkoušku z genového inženýrství jsem odložil na září. Trošku jsem pohnul s článkem o významu renin-angiotensinového systému (RAS) v psychiatrii. Mám ho rozepsaný už asi půl roku, ale zatím mám jen deprese, tedy kapitolku RAS a afektivní poruchy.
Děsí mě představa, že budu součástí ekleziomorfní struktury!
4. 7.
Jiří Eduard Hermach otevírá svoji knihu Filosofie architektury slovy „Místo abych teď otevřel vlastní problematiku filosofie architektury, a upadl tak do léčky permanentního začínání, umístím se zde prvotně a ještě předběžně v situaci ztráty. Touto ztrátou permanentnímu začínání neuniknu. Naopak. Vstoupím do něj, a přeměním tu léčku v cíl…“
To je mi pěkně vykutálený filuta.
Chvíli po jedenácté volal Norbert a položil mi obligátní otázku, jestli si uvědomuji, že jsem zrůda. Dal jsem mu obligátní odpověď, že ano. Také jsme se shodli, že zrůdy jsou i všichni naši přátelé a já jako nově objevenou zrůdu doplnil ještě Jiřího Eduarda Hermacha.
Dnes jsem si znovu přečetl Právo útrpné, Cvičení mučení a Modlitbu k Janince. Mám rád Grušovu poezii; je taková správně chlapácká a přitom roztomile sarkastická i sebeironická.
Pustil jsem si Šostakovičovu osmou. To jsem neměl dělat.
5. 7.
Za dva dny mám výstavu. Z pátku mám nafocený jeden nový film. Chudáčka Katku čeká nesnadný úkol. Na zahájení výstavy bude muset přítomným nějak zdůvodnit, proč zase koukají na stejné fotografie jako posledně. Všechny staré fotky jsou navíc prodané nebo porozdávané nebo špatně nazvětšované.
Celý den jsem strávil ve fotokomoře. Poměr nové ku staré činí 1:3, celkem 22 fotografií.
Nové fotografie:
Orthos garážových vrat (diptych)
Vzpomínka na Jana Svobodu
Černý obdélník na černém pozadí
Zrození skulinového strašidla
Fotografie pro Mikuláše Medka II.
Z toho poslední dvě vlastně nejsou nové, ale pouze dosud nevystavené.
Volal Filip z rozlučkové párty mediků na parníku. Kolega Honza přijel vytuněným subaru a provezl ho kolem přehrady. Zrychlení z nuly na sto za 5,3 s. Hukot.
6. 7.
Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsem zařezal a neuměle vyretušoval fotky. Asi hodinu jsem hledal fotku, kterou jsem patrně nikdy neudělal. Zajel jsem nakoupit do Globusu babičce a dědečkovi. Pro sebe jsem koupil láhev čínského stolního vína a argentinského cabernetu.
Na šestou jsem jel do ACADEMIE domluvit se na zítřejší instalaci a vernisáž. Také jsem se chtěl setkat s Františkem. Měl tam výstavu kreseb v červnu, dnes ji sklízel a slíbil, že mi půjčí rámy. Řekl mi, že je krajně nezodpovědné nechávat všechno takhle na poslední chvíli. Měl pravdu.
Večer přišla na návštěvu Katka a uvařila svou brokolicovou specialitu. Z domova si přinesla vlastní sterilizovanou kapii. Prohlíželi jsme si fotky na zítřejší výstavu. Naznačil jsem Katce, že svou zahajovací řeč by měla postavit na Černém obdélníku. Černý obdélník je totiž na černém podkladu a na fotografii není skoro nic vidět. Dlouho do noci jsme si povídali.
7. 7.
Ráno mě vzbudila textová zpráva od Petra: „Na tvou dnešní vernisáž nepřijdu!“. Následovala zpráva, že bych si měl nechat okamžitě enlargementovat penis. Vždycky jsem si o Petrovi myslel, že je tak trošku Spock. Napůl logicky uvažující Vulkanec, napůl emocionální člověk. Podobných zpráv (jako té první) mi přišlo během dne ještě několik. S Bárou jsme lepili fotky na hnusokéru a Jimmi zatím přibíjel do rámu očka, abychom je mohli věšet na šířku. Instalace byla hotová asi ve čtyři. Vedoucí pan Krček se mi přiznal, že ještě ráno nevěřil tomu, že by výstava mohla být do večera nachystaná. Ráno jsem tomu nevěřil ani já. Když jsem dorazil domů, volal Petr, aby mi potvrdil svou neúčast. Rychle jsem ještě zkontroloval poštu. Milan se omlouval, že nedorazí. Dobrá zpráva – Bedřich odvezl mou knížku do tiskárny. Volal mi Emil, že v pondělí mám přijet do Břeclavi převzít kompletní podklady pro internetové stránky Tanzbergu. V Bohunicích jsem naložil ještě Evičku, která si za podivných okolností pochroumala vazy v koleně na svatbě kamarádky v Buchlovských vrších. Do ACADEMIE jsem dorazil těsně před šestou. Narcistně si neodpustím alespoň dvě ukázky z Katčina dle mého soudu opravdu vydařeného úvodního slova.
„(…) Milí, pravidelní návštěvníci Ondřejových výstav si mohou všimnout, že mezi vystavovanými kusy se objevilo několik takových, které už měli možnost zhlédnout v jiných výstavních prostorách. Prosím, nemyslete si, že je to neetická věc, vystavovat již vystavované práce. Nikoliv. Je to výraz neustálého hledání a kritického přehodnocování dlouholeté tvorby, při kterém si autor uvědomuje, že svou dřívější tvorbou si nastavil velmi vysokou příčku, kterou překonat rozhodně není snadné.
Autor fotografií je natolik velkým perfekcionistou, že svému publiku touží nabídnout jen věci, které bez úhony projdou neúprosným selektováním. Tak i výběr děl k této příležitosti je motivován autorovou kvalitativní náročností a hluboce promýšlenou koncepcí výstavy. (…)
K vidění je zde také Ondřejovo klíčové dílo vzniklé před dvěma dny, a to Černý obdélník na černém pozadí. Tuší-li někdo za tímto názvem Kazimíra Maleviče, tuší správně. (…)“
Jako host vystoupil dramatik a básník Petr Bronos Novák, který přečetl svou básnickou skladbu Krajina pro potápěče. Kolem osmé jsem se přesunuli do Desertu a tam setrvali asi do jedné do rána.
8. 7.
Uklízel jsem a za brašnou na notebook našel tašku s knížkami, které jsem koupil někdy před pár týdny v antikvariátu. Byl to poměrně úspěšný lov:
Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha, Velký román I. Soud Boží.
Václav Zykmund - Sjezd abiturientů
Dějiny medicíny v datech a faktech
Miroslav Holub - Tři kroky po zemi.
Poslední z nich jsem otevřel a jedním dechem přečetl. Kniha má podtitul Příběhy a myšlenky kolem vědy. Hlavní motto knihy je od Wernera Heisenberga: „... není předmětem zkoumání příroda o sobě, nýbrž příroda, jíž člověk předkládá své otázky, a tedy i zde se člověk setkává se sebou samým.“ Vzpomněl jsem si na Klementa. Říkal, že kdybych jako motto své knihy dal vlastní citát, bylo by to automotto.
Odpoledne měl Filip promoci v aule Právnické fakulty. Promoce byla moc pěkná. Jako promotora si vybrali prof. Adama z bohunické hematoonkologické kliniky. Nejmenovaný spectabilis byl také roztomilý, vypadá trošku jako hroch. Byl jsem pozvaný i na promoční hostinu. Moc příjemný večer, trošku zkalený tím, že jako dárek Filip nedostal subaru, zrychlení 5,5 s.
Právě jsem si sešívačkou scvakl ukazovák s prostředníkem. Bolí to a docela krvácí.
Úplně bych zapomněl, že volal Norbert. Ano, Norberte, jsem zrůda.
9. 7.
Dnešní díl Pohotovosti se jmenoval John Carter, M.D. Jak plyne už z názvu, Carter bude konečně promován doktorem medicíny. Jeden den po Filipovi. Carter pozval na svou promoci doktora Bentona, ten ho ale odmítl. Nakonec Carter svou promoci nestihl, protože si povídal s holčičkou čekající na transplantaci jater, která ho v té chvíli potřebovala. Když to Carter říkal doktoru Bentonovi, doktor Benton mu řekl „Cartere, vy už jste skutečně doktor“. V závěru dostal doktor Carter od doktora Bentona jako dárek plášť s nášivkou „John Carter, M.D.“
Volal mi pan Wolf, že potřebuje nějaké změny na webu. Vždy když volá pan Wolf, potřebuje nějaké změny na webu. Takže jsem tím nebyl nějak zaskočen.
Začal jsem se učit na zkoušku z latiny. Zrůda mající čtyři uši se řekne tetrotus. Vzpomněl jsem si na Jiřího Eduarda Hermacha.
12. 7.
Byl jsem v redakci předat novou fotografii do Norbertovy připravované sbírky. Původně tam měly být tři ilustrace plus frontispis. Ovšem moje popravdě šalamounské řešení se Norbertovi nezamlouvalo. Ilustrace jsem udělal jako detaily z fotky frontispisové a zaplácl tak čtyři mouchy jednou ranou. Navíc se mu fotka z frontispisu nelíbila. Při focení ilustrací jsem naštěstí nelenil a na starém květináči v lednickém parku nafotil o dvě výpovědi navíc. Jedna z nich se Norbertovi líbila. Uf. Jenom se ji neustále snažil obracet vzhůru nohama, tzn. tak, jak byla původně nafocena. Milan mu ale vysvětlil, že teprve obrácením fotografie vzhůru nohama jsem do ní vstoupil já jako tvůrce. Doma jsem si procházel staré Vesmíry, myšleno časopisy. Mimo jiné jsem se dočetl, že když psychologové pouštěli film a přimíchávali do různých scén různé, nicméně stálé podprahové množství bílého šumu, divákům se jednotlivé scény líbily v přímé závislosti na množství šumu. Každý z diváků, aniž by o jakémkoliv šumu věděl, byl posléze schopen zdůvodnit, co se mu na které scéně líbilo. Je to úžasné, jak lidé nerozumí vlastním preferencím. Zajímalo by mě, jaká forma šumu zasahovala do mého výběru partnerek. Z Olomouce přijel kamarád Laďa, bývalý spolužák z opavského Institutu tvůrčí fotografie. Byl se ucházet o místo promítače v našem brněnském multiplexu. Večer jsem seděli v kabinetu s Norbertem a Katkou. Netuším, kdo měl čtení. Později jsme se přesunuli do „modrého“ nonstopu. Připojili se ještě Luigi, Sančéz, Ibrahim a Rudolf. Se Sančézem, černým sluncem, a Katkou jsme si domluvili výlet do Paříže. Rudolf se definitivně rozhodl skoncovat s agresivitou, ne už tak s alkoholem. Rudolf mi ale také jednou sdělil, že on, já a Klement žijeme na Žluté planetě, která neexistuje. S Luigim jsme si chvíli povídali o Umbertu Ecovi. Snažil se mně dost urputně sdělit něco o Il nome della rosa, ale nerozuměl jsem mu ani slovo.
13. 7.
Dopoledne jsem pospával na kéru a esemeskoval s Petrem, který byl na kytkách. Nakonec jsme se sešli na pivě na Vysočině. Petr mi vyprávěl o svém posledním výletu. Narazil na brčálově zelený rybníček páchnoucí močůvkou, na jehož břehu seděl mladý tupě zírající Róm v potrhaných teplákách. Tato neutěšená scenérie ho naplnila nepřekonatelným pocitem marnosti. Doslova říkal, že to byl hnus. Neméně ho znepokojují také tlamy a rypáky, se kterými musí každé ráno cestovat městskou hromadnou dopravou na své pracoviště. Pěkně jsme si popovídali o fotbalu. Později jsme se přesunuli k Petrovi domů. Poslouchali jsme Brucknera, Šostakoviče a Petra. Ukazoval mi japonské kreslené porno obrázky. Byla tam holčička s mužským přirozením, která měla po celém tělíčku zatlučené hřebíky, podobně jako hororová postava Hellraiser. Musím se přiznat, že se mi víc líbily fotografie, které udělal na Lodi literátů. Třeba fotografie mě, Katky, Franty a Vaška. Bez hřebíků. Něco po šesté jsem se přesunul do Husy na čtení Norberta a Bogdana. U Švandy jsme pak seděli dlouho do noci. Víceméně samé nezajímavé tlachání. Alespoň co se týká mé osoby.
14. 7.
Depka.
15. 7.
Hned ráno jsem jel do Břeclavi vyzvednout práci, pro kterou jsem měl jet původně v pondělí. Emilovy návrhy na stránky jsou moc pěkné. Nicméně mi sdělil, že další zakázku, na které jsme měli společně dělat, bude dělat s někým jiným. S někým z Břeclavi, kdo potřebuje peníze víc než já. To beru. To je rovina. Celé odpoledne jsme s Gabrielem dávali dohromady další dávku grafik pro internetovou aukci. Řešili jsme i technické záležitosti ohledně naší snad rozjíždějící se nové internetové galerie. Volal Filip, že odjíždí s Terčou na dovolenou do Řecka. Sdělil mi naprosto zásadní informaci. Dcera od maminčiny kamarádky má za manžela majitele firmy zastupující Subaru v České republice. Večer jsem si listoval Lodí bláznů od Sebastiana Branta (1494) -
„Blázen je, kdo o tom živě diskutuje,
co každý rozvážlivý člověk zamlčuje…“
16. 7.
Přijel na návštěvu Norbert. Potřeboval opsat poslední část textů pro zábranovské stránky do počítače. Jako honorář za technickou realizaci těchto stránek si můžu vybrat oblíbenou Zábranovu básničku a zařadit ji tam. Hm. Snad ještě jeden tajný, to ale nechci zakřiknout. Chvíli po poledni volal Milan, že má pro mě informaci, kterou autoři obvykle rádi slýchávají. Hned jsem sedl do auta a jel do redakce. Když jsem přijel domů, Norbert seděl u počítači a předstíral, že je hluboce zabrán do práce. Obdaroval jsem ho svojí knihou. Pomáhal mi editorsky i jazykově, takže ji zná. Byl jsem klidný, že o ní nebude mluvit škaredě. Ze Zábrany si dovolím aspoň jednu ukázku ze sekce Úvahy, kterou mi Norbert předčítal nahlas.
„Jedna z vůbec nejvýznamnějších a nejzávažnějších otázek, které mohou na tomhle světě být z hlediska člověka položeny, je otázka mrzáka, problematika mrzáka. Z hlediska existence člověka není nic významnějšího a závažnějšího než existence člověka-mrzáka.“ (1976)
Norbert odjel někdy kolem šesté hodiny. Začal jsem číst Cieslarův Hlas deníku.
20. 7.
Dopoledne jsem zavezl Pegynku do psího salónu. Celé odpoledne jsme pak s Gabošem chystali další várku grafik pro internetovou aukci. Udělal jsem si radost a koupil dřevoryt Františka Hudečka Noční chodec. Trošku jsem tak prohloubil svůj stále narůstající dluh v galerii. Katka mi později řekla, že jsem koupil pěkně blbě a draho. No, co se dá dělat.
Před chvílí jsem na internetu našel zajímavý článek o švédských lékařích. Od 40. do začátku 60. let provedli na 4500 lobotomií. Většinou bez vědomí pacienta nebo souhlasu rodinných příslušníků. Indikací pro lobotomii byla kromě psychických poruch také homosexualita, alkoholismus nebo komunistické smýšlení. V dokumentu Norry Magasinetové byl demonstrován případ muže, který byl lobotomován v roce 1963 a dnes ve svých 67 letech nemá pojem o čase. Nevím sice, co přesně si mám pod tím představit, ale určitě to musí být nepříjemné. Ještě nepříjemnějším byl zákrok pro sedmiletého hyperaktivního chlapce, který ho nepřežil. Ach, ti švédští lékaři! Jsou roztomilí, ale zároveň je v nich něco znepokojivého (viz fotografie níže).
21. 7.
Celý den jsem byl v laboratoři. Přes prázdniny panuje v laboratoři zvláštní atmosféra. Skoro nikdo tam není a kdo tam je, je obvykle rozezlen. Mně se v laboratoři celkem líbí. Je klimatizovaná. Je tam internet. Můj kapalinový chromatograf HP 1100 je plně robotizovaný. Pokud nepracuji s krví, ani nemusím nosit plášť. V článku od zoologa Jana Zrzavého o genocidě a lidské přirozenosti jsem se dočetl, že nepřítelem nemusí být pouze ten, s nímž nesdílíme geny, nýbrž i ten, s nímž nesdílíme Mem. Absurditu rozmanitých kulturních sebeidentifikací demonstruje na sportu – „kdo neskáče, není Čech!“. Sport jako příklad absurdní kulturní sebeidentifikace mě zaujal. Dobrá zpráva. Stal jsem se členem Spolku sběratelů a přátel ex libris. Večer jsem U Pásku rozdával svou knížku. Petr mi volal, že nepřijde a zakázal přijít i Františkovi. Své nové knížky rozdával i Norbert a Šráma. Vzájemně jsme se všichni obdarovali. V noci v nonstopu jsme se potom hádali. Hlavně s Robertem!
23. 7.
Byl jsem v knihovně. Půjčil jsem si nejčerstvější knihu plnou nejčerstvějších úvah Františka Koukolíka, Homo sapiens stupidus, s podtitulem Eseje z třetí kultury v roce 2002-2003, dále Čtení o psychiatrii od prof. Vencovského a Zábranovu knihu esejů Potkat básníka. Začal jsem číst druhou z nich. Nezbývá, než znovu povzdechnout. S těmi duševně chorými se svět opravdu nemazlil, počínaje Egyptem, švédskými lékaři konče. Být na měsíc umístěn do takzvaného trankvilizačního křesla nebo podstupovat terapii na rotačním přístroji na odstřeďování melancholie považuji minimálně za hraniční.
Vivat Prozac a Jiří Eduard Hermach!
27. 7.
Návrat z třídenního pobytu na filmové škole. Počet navštívených projekcí 0. Sedával jsem ve stanech s Norbertem, Martinem a panem Wernischem. Jedno odpoledne také s Péťou, který mi chtěl věnovat svoji knihu za 90 Kč. Na pokoji jsem byl ubytovaný s člověkem-zrůdou. Nereflektoval na jakékoliv moje pokusy o komunikaci, byl malý a tlustý, chrápal a vypouštěl pižmo. Chvílemi jsem listoval Koukolíkem. Jestli tohle má být ta Snowova „třetí“ kultura, tak to raděj drátem do voka, prosím. Na zpáteční cestě jsem si nechal od Norberta převyprávět obsah středometrážního filmu Andreje Tarkovského Válec a housle. Když se mě někdo zeptá, převyprávím mu smutný příběh chlapečka s houslemi a řidiče parního válce. Bezpečně se dál vyptávat nebude. Vyrážím na chalupu za spolužáky z chemie.
30. 7.
Návrat z chalupy. Dvě hrozící kolize. Jednou s náklaďákem, podruhé s autobusem. Jel jsem na jistotu. Punto není subaru. Filip už by měl být pomalu doma z dovolené. Asi mu pošlu mailem fotku nového modelu subaru. Na chalupě jsem byl ubytovaný na verandě s Pavlíkem. Pavlík od září nastupuje na postgraduál v Basileji, Kuba na pět let na Harvard, já do druháku na medinu v Bohunicích. Hm. Odpoledne jsme chodili do hospody Slávie. Večer jsme se dívali na zprávy. Dopoledne jsme chodili do hospody Praha. Můj předpoklad ohledně filmové školy se neukázal být lichým. Tarkovský zabral. Volal Klement, že potkal opilého Rudolfa. Přišla řeč i na mě. Říkal, že na mě bude vždycky vzpomínat v dobrým, ale že mu ležím v žaludku jako špatně natrávená husa. Tak nevím. Odpoledne jsem pracoval. Večer jsem se zalíbením listoval almanachem Cestou, do kterého mě nezařadili. Právě dohrála Skrjabinova preludia. Asi si pustím starého kozla Iana Andersona. Ve sportovní hale na Vodové poskakoval jako rozverný kašpárek.
„…in the shuffling madness
of the locomotive breath,
runs the all-time loser,
headlong to his death…“
31. 7.
V rámci letních slev v knihkupectví na České jsem koupil sedm knih:
Jiří Kuběna – Paní Na Duze – 30,-
Ivan Slavík – Básnické dílo I– 30,-
Donald A. Prater – Jak znějící sklo – 30,-
Ludvík Kundera – Sny též – 20,-
Jiří Gruša – Grušas Wacht am Rhein – 20,-
Viola Fischerová – Matečná samota – 20,-
Jan Lukeš – Z knižnice iškovské kultůry – 30,-
Témata psychoanalýzy II – 30,-
Celkem 210,-. Původní cena tří z nich přesahovala tři sta korun. Docela mě to pobavilo.
Vzpomněl jsem si na zprávy OSN, Human Development Report, s oblibou citované Františkem Koukolíkem, který na nich obvykle demonstruje stupiditu lidského druhu. Myslím, že za ideálního zástupce lidského rodu považuje František Koukolík sám sebe. Představa světa plného Koukolíků mě znepokojuje. Brrrr. Náš druh by se jmenoval Homo sapiens koukolik, později Homo koukolik koukolik a ve finálním vývojovém stádiu Koukolik koukolik koukolik. Učiněným zjevením by v takové společnosti byli odpůrci kritického myšlení jako je třeba Ivan Slavík nebo Jiří Kuběna. Myslím, že cena Slavíkova básnického díla na černém trhu by byla srovnatelná s cenou výpočetního tomografu. Jdu si ho přečíst.
„...jaký příběh
Žil jsem
Byl jsem biřmován
Přijal ducha svatého
(...)
Přistupoval jsem ke zpovědím
ke svátostem na
okamžik vždy svatý a většinou
hříšník...“
Je roztomilej.
Na závěr bych rád podotkl, že všechna jména v deníkových záznamech jsou smyšlená, a tudíž každá podobnost se skutečností je čistě náhodná a autor za tuto podobnost nehodlá nést zodpovědnost. Sbohem.
„I would rather have a bottle in front of me than a frontal lobotomy!“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz