Ukázka z knihy
Pod kopulí Terária se dnes podle údajů na telestěnách sešlo téměř čtyřicet tisíc lidí. Šumění jejich hovoru znělo prostorem jako zvuk vodopádů. Přibližně pětina sedadel zůstala volná.
Tristan si vybral vysoko položenou galerii a zamířil k ní. Právě si sedal, když z amplionů tiše vstoupil do prostoru prvním tónem Convierův Freefall. Flétna držela tón sílící v táhlém crescendu zdánlivě nekonečně dlouho. Zvuk pozvolna získal na plnosti a teprve pak rozechvělo dosud rovný tón vibrato. Prostor, s jehož účinkem autor v kompozici nepochybně počítal, zaplavilo vlnění, jemuž po chvíli z hloubek hutným akordem odpověděly kontrabasy a cella.
Tristan pocítil dojetí.
Vera Ab byla tři týdny mrtva a on náhle cítil, že právě teď se znovu láme čas, kterým byl pomalu vzdalován od chvíle její smrti.
Hudba ustoupila a z amplionů zazněl mužský hlas. Mluvil Crasp Latino, šéf konsorcia, které skoky pořádalo. Krátce přivítal diváky a vyzval k zachování minuty ticha na paměť obětí osmnáct let staré katastrofy.
Galerie ztichly.
O minutu později prohlásil Latino říjnové skoky za zahájené a oficiálně oznámil jméno dnešního skokana.
Frederico Velasqués.
Galerie vybuchly nadšením a slábnoucí potlesk se ještě chvíli přeléval hledištěm.
Pak výkon lamp zavěšených v řadách nad hledištěm v jediném okamžiku klesl na polovinu.
Prostor se ponořil do šerosvitu.
Hlediště ztichlo.
Přepážka jako by náhle plavným pohybem vyjela vzhůru a zdánlivě zmizela. To technici přepolarizovali metalinium, takže z této strany zprůhlednělo.
Všichni zatajili dech a natáhli krky. Terárium, tonoucí v předjitřní šedi, se zdálo být prázdné. Kolmo dolů mířil od vrcholu kopule obrovitý reflektor, jehož světlo protínalo prostor jako dýka.
Tristanovy oči změně osvětlení rychle přivykly. Několik metrů pod vrchlíkem už v proudu světla rozeznával útlý stvol můstku. Po leviatanovi se ale rozhlížel marně. Věděl však, že rozloha, na níž leží neproniknutelný stín, je obrovská. Dravec mohl být kdekoli. Navíc mělo Terárium podzemní část, která byla zrakům obecenstva zcela skryta.
Všechny oči se nyní upíraly na můstek. Velasqués už na něm možná stál, neviditelný díky skokanskému skeletu, který generoval zrcadlové pole. Pod jeho ochranou se sice mohl pohybovat libovolným způsobem a tempem, ale snížení gravitace, které vyvolával leviatan, se projevovalo samozřejmě i tam — stejně jako v každém kubickém metru prostoru Terária. Podle konvence byl skokan povinen krycí pole vypnout nejpozději ve chvíli, kdy byl přerušen fyzický kontakt s můstkem. Znovu pak směl skelet aktivovat teprve tehdy, když se jeho chodidla o osmdesát metrů níž dotkla pevné země. Během volného pádu se mohl v zrcadlovém poli skrýt výhradně v případě bezprostředního ohrožení života. Pokud to stihl. Na můstku se čelem k divákům zjevila v proudu světla štíhlá silueta. V hledišti se znovu zdvihla vlna potlesku a výkřiků nadšení, ale tentokrát všechno zase obratem ztichlo. Jako kdyby nikdo z těch čtyřiceti tisíců přítomných nechtěl riskovat narušení Velasquésovy koncentrace, přestože nic podobného nebylo vzhledem k přítomnosti přepážky možné. Uctíván ve svém osamění, prolétlo Tristanovou hlavou.
Velasqués už padal. Tělo zpevněné, ruce rozpaženy, předloktí pozvednutá jako tanečník, překlápěl se zvolna do propasti pod sebou. Jeho hlava opsala v prostoru nějakých sto dvacet stupňů pomyslného kruhu, v jehož středu ležel můstek. Pak se odrazil. Nebýt dvou obrovitých telestěn umístěných po stranách přepážky, které mohly přenášet i detailní záběry, bylo by vyloučené, aby odraz vůbec někdo postřehl. Právě tato subtilní fyzická koordinace skokanovi umožňovala volný pád přežít.
Leviatan v zásadě napadal vše, co bylo větší než kočka a pohybovalo se kdekoli uvnitř jím vytvářené gravitační anomálie rychlostí vyšší než decimetr za tři sekundy. Toto číslo představovalo jakousi odpozorovanou střední hodnotu, pravděpodobnou hranici mezi bezpečím a ohrožením, která mohla být u jednotlivých exemplářů vždy poněkud posunuta tím nebo oním směrem. Každý pomalejší pohyb byl již mimo rozlišovací schopnost dravce a naopak jakékoli skokanovo gesto nebo pohyb, který by se odehrál rychleji, představoval riziko, že leviatan zaútočí.
Ve volné přírodě vyvolávalo náhlé snížení gravitace u většiny zvířat paniku a neovladatelný nárůst svalové a motorické aktivity. Tehdy leviatan svou kořist spatřil — nejen ve vizuálním slova smyslu, ale i jako zdroj fyzikálních změn beztížného pole. Teprve tehdy začal přítomnost své budoucí oběti vnímat. To byl jeho způsob lovu. Lidé byli jedinými živočichy, kteří díky svému sebeovládání dokázali dravce oklamat.
V ostrém úhlu, odrazem jemným jak klovnutí kolibříka vnikl Velasqués do prázdnoty.
Tristan pocítil osten žárlivosti. Velasqués byl virtuos, o tom nemohlo být pochyb.
Klesal a současně prostřednictvím subtilního manévru ohýbal přímku svého letu do oblouku.
Postupně plynule přešel na svislou dráhu a začal padat kolmo k zemi.
V hledišti se zvedla vlna potlesku, který Velasqués nemohl slyšet.
Padal. V jediném souvislém pohybu nejprve napjal ruce a pak znovu rozpažil, jako by byl ukřižován hlavou dolů. Letěl nyní střemhlav k zemi, avšak pomaleji než sněhová vločka.
V publiku byli zcela určitě lidé, kteří lačnili po krvi. Byli tu, protože v kterékoli vteřině letu mohl skokan udělat chybu a vyprovokovat leviatanův útok. Avšak naprostá většina diváků — jak Tristan věřil — přišla kvůli tomu, co se vysoko v Teráriu odehrávalo právě teď. Kvůli pocitům svobody a hlubokého klidu, které vyzařoval Velasqués, kvůli eleganci, s níž se snášel po hraně života a smrti.
Tristan sebou nepatrně trhl. Zdálo se, že koutkem oka zachytil v přítmí nějakých třicet metrů pod vznášející se postavou pohyb. Nebyl sám, kdo si toho všiml. Hlediště pročísl neklid jak závan větru. Podíval se zpátky na Velasquése právě ve chvíli, kdy skokan zahájil rotaci.
Pomalu se v pádu svinul do klubka a začal se přetáčet.
Hlubinou pod ním proplouval leviatan.
Světlo reflektoru nad můstkem tam téměř již nedosahovalo, ale obrys mohutného těla podobného rybímu byl nyní v šeru jasně patrný. Vzápětí však už technici začali plynule zvyšovat výkon reflektoru a za chvíli Terárium zaplanulo před očima publika jako čirý klenot. Dravec doplul ke stěně vpravo a obrátil se. Pohyboval se pokojně, vše nasvědčovalo tomu, že o přítomnosti člověka nemá ani tušení.
Vracel se. A zpomaloval.
Velasqués nyní padal s mírně skloněnou hlavou, napjatýma nohama napřed, ruce měl jen lehce odtaženy od těla pro zachování elementární manévrovací kondice a přitom pozorně sledoval leviatanovu dráhu.
Dravec plul stále pomaleji, až nakonec na poslední nepatrný záběr těžkých ploutví dospěl přímo pod Velasquése a znehybněl. Skokan nyní padal k němu, jako když se zrnko prachu snáší k pecnu chleba.
V hledišti by bylo slyšet upadnout špendlík. Čtyřicet tisíc lidí včetně Tristana Ab sedělo ve svých čalounech jako přikováno a bez dechu zíralo na pomalé drama, odehrávající se za stěnou Terária.
Zdálo se, že leviatan je nějakou mírnou nesymetrií v rozmístění silového pole poznenáhlu tažen stranou, mimo dráhu Velasquésova skoku. Z nějakého důvodu však svoji pozici neustále vyrovnával jemnými údery ploutví a vždy znovu se posunul zpět na totéž místo. Přitom se zvolna natáčel hlavou k přepážce, až nakonec Tristan spatřil poměrně malá kožovitá ústa, která na první pohled nepůsobila nijak nebezpečně.
Velasqués teď manévroval tak, aby zvíře minul podél jeho levého boku. Spoléhal na to, že leviatan se stejným směrem podruhé nevydá. Tristan s obdivem sledoval, s jakým klidem skokan zaujímá sebekontrolní stoj a přesouvá těžiště. Velasqués znenáhla opustil trajektorii původního skoku a začal vstupovat do volného prostoru vlevo od netvora. Natočil se ke zvířeti čelem, aby získal každý milimetr volného prostoru.
Dravec dosud stále udržoval svoji pozici, ale teď, jako by se rozhodl udělat skokanovi místo, sklouzl pravým bokem po svahu nerovnoměrné gravitace ještě níž než předtím a začal se jen velmi zvolna vracet na své původní stanoviště.
Bylo vidět, kolik úsilí skokan věnuje práci s těžištěm. Rozpažené ruce, napjaté až k posledním článkům prstů, tlačil dozadu a ohýbal celý trup do oblouku. V této nepředstavitelně vyčerpávající variaci pak setrvával po dlouhé minuty.
Tvář s přivřenýma očima, jejíž záběry se co chvíli objevovaly na telestěnách, byla zalita potem, ale její rysy byly zároveň dokonale uvolněné.
Tristan věděl, že to je možné jen díky dokonale zvládnutému utkvívání, které představovalo skokanovo vnitřní útočiště. Odtud uvolňoval a vedl své tělo v situacích, jako byla tahle.
Leviatan se ještě stále zvolna pohyboval směrem ke skokanovi, který už nyní padal na úrovni jeho břicha.
Dravec téměř dosáhl bodu původní skokanovy dráhy.
Pak nečekaně změnil směr. Jeho zdánlivá letargie byla náhle tatam. Jako by tušil, že nablízku je cizí tvor, který ho chce přelstít.
Vyrazil proti přepážce. V pohybu poodhrnul prstenec úst dozadu a zpola obnažil řady srpovitě zahnutých zubů. Zdálo se, že v příštím okamžiku musí do metalinia narazit.
Naposledy udeřil ploutvemi a setrvačnost ho donesla až k přepážce. Jeho zuby do ní s téměř neslyšitelným zazvoněním narazily. Na chvíli utkvěl bez pohybu.
Svým tělem teď skoro zakryl Velasquése, ale Tristan si všiml, že šampion už vystoupil z předchozího manévru a začíná se podél svislé osy otáčet za obrem.
Ten znovu zabral ploutvemi, bleskově zrychlil a vrhnul se podél přepážky, zepředu Velasquése obeplul a ocitl se za ním. Přitom se stále držel v původní výšce. Zpomalil a obrátil se.
Vypadalo to, jako by se rozhlížel. Jako by se vystupňováním pozornosti snažil vyvážit nedostatečný zrak. Jak se jeho hlava s napůl vysunutými čelistmi pomalu natáčela, vypadal jako ztělesnění hrozby. Tristan takhle vnímavý exemplář nikdy dřív neviděl.
Hlava se zastavila. Čelist teď mířila přímo na Velasquése.
A skokan, chladný jako stroj, už začal s novým manévrem.
