Vražda je krásná /
Ukázka z knihy
Kolik uhodilo, poznali delegáti kongresu hned po příletu do hlavního města. Zatímco několik podezřelých jedinců prošlo celní a pasovou kontrolou bez jakýchkoli problémů, byli mnozí literáti vystaveni důkladné osobní prohlídce. Adrian byl dokonce vyzván, aby otevřel ústa, a úředník mu do nich svítil malou svítilnou. Pak se ho pokoušeli v malé místnosti přesvědčit, aby si sundal spodní prádlo, protože je třeba zkontrolovat jeho anální otvor. To už Adrian odmítl a pravil, že v takovém případě se ihned vrací zpět do Evropy, a pokud mu to nebude umožněno, použije násilí.
„Kromě toho jsem přijel na pozvání zdejšího ministra kultury,“ řekl úředníkovi, který se dožadoval pohledu do spisovatelova řitního otvoru a neustále mával miniaturní baterkou. „Pokud mi budete pořád svítit do obličeje touhle věcí, fyzicky vás napadnu.“
Úředník velmi dlouho telefonoval, pak se zase pokoušel Adriana přesvědčit, že by se měl svléknout, a zase někam telefonoval. Trvalo to asi dvě hodiny.
„Takové jsou sibiřské zákony,“ řekl nakonec muž, když se už poněkolikáté vrátil od telefonu.
„Pak musím odjet,“ trval na svém spisovatel.
„Nemůžete odjet, protože jste ještě neprošel ani vstupní prohlídkou. Ta musí předcházet výstupní prohlídce,“ trval na svém úředník. „Pokud budete chtít odjet, budete muset kontrolu své zadní části absolvovat podle našich zákonů dvakrát. Je mi to líto, ale nemám tu uvedeno, že by bylo možno učinit nějaké výjimky.“
Mával přitom jakýmsi lejstrem. Bylo umaštěné a psané jazykem, který Adrian neznal.
Sedl si tedy na zem, zkřížil ruce na prsou a přestal mluvit. Muž opět někam telefonoval a hodně se u toho potil. Kapky kanoucí z jeho čela ještě více poničily ono lejstro. Pak odešel z místnosti a to bylo naposled, co ho Adrian viděl. Záhy se místo něj objevil jiný chlapík, vrhl se ke spisovateli, počal mu třást rukou a pokoušel se jej obejmout, což bylo vzhledem k tomu, že Adrian seděl na zemi, dost krkolomné úsilí. Nakonec ho neznámý nějak vyvlekl ven a protlačil kolem uniformovaných vojáků se samopaly až do letištní haly. Tam Adriana oslepil výbuch fotografických blesků. Protože ve zbytku světa se už dávno blesky nepoužívaly, měl nejdříve dojem, že došlo k nějakému teroristickému útoku. Během několika dalších chvil se ocitl venku před letištní budovou, kde byl natlačen do velké limuzíny. Jeho nový průvodce usedl vedle něho.
„Dáte si šampaňské?“ otázal se a ani nečekal na odpověď a vtiskl Adrianovi do dlaně velkou sklenici plnou chladného nápoje. Limuzína, která se právě rozjela děsivou rychlostí po ulici směřující od letiště, byla vybavena malým barem s chladničkou.
„Jmenuji se Boban,“ představil se a hned plynule navázal. „Náš lid miluje knihy a spisovatele,“ pokračoval, aniž se ho někdo na něco tázal.
Venku se rychle míhala krajina připomínající step. Ona to možná je step, došlo Adrianovi, když si připomněl, kam právě přicestoval. Kromě několika nízkých domků bylo venku vidět jen sem tam pár krav a koz. Letiště zřejmě leželo dost daleko od metropole, což také objasňovalo šílenou rychlost, kterou se limuzína pohybovala. Její jízda spíše připomínala únos.
„Proč jsme nevzali ještě někoho z delegátů?“ zeptal se Adrian.
„Pro každého máme vlastní vůz,“ odpověděl muž hrdě. „A za to malé nedorozumění se omlouváme, úředníci jsou někdy příliš horliví, zvláště když nedostanou včas všechny instrukce. Poslední dobou se také radikalizují určité menšinové elementy, které se za podpory zahraničních ztroskotanců z řad takzvaného exilu pokoušejí ve spojení s deklasovanými zločineckými živly destabilizovat situaci. Toho si však nevšímejte. Náš prezident má všechno pevně v rukou. Věřím, že příjemnosti zdejšího pobytu vám všechno bohatě vynahradí a poznáte, že náš stát je jednou z nejkulturnějších zemí na světě.“
Adriana trochu zlomyslně napadlo, zda třeba úředník, který bude mít na starosti hraniční kontrolu Biancy Jane, bude mít také nedostatek informací, ale to už jeho pozornost upoutal obří obraz u cesty. Měl rozměry činžovního domu a zobrazoval poněkud naivně vyvedenou postavu muže v uniformě s jakousi orientální pokrývkou na hlavě. Průvodce si Adrianova zájmu povšiml.
„Náš lid miluje našeho prezidenta Usámu III. Božského natolik, že mu staví tyto skromné památníčky.“
„Oh“ bylo to jediné, na co se spisovatel zmohl.
Na cestě k metropoli podobných výtvorů přibývalo. Dokonce se objevovaly i sochy. Některé z nich byly pozlacené a zářily do dálky jako maják. Město začínalo pásem továren, skladišť a těžko definovatelných oblastí ohraničených ploty a ostnatým drátem. Přibývalo též toulavých psů v ulicích. Přinejmenším ta zvířata vypadala jako psi, ovšem mohli to být také vlci nebo kojoti. Adrian však nikdy v životě kojota neviděl, tak si v té rychlosti nebyl jistý.
„Teď pojedeme do hotelu,“ odpověděl průvodce na Adrianův dotaz, co se bude dít. Spisovatel se pořád ještě nezbavil tísnivého pocitu, že bude vyložen na nějakém dvoře, bleskově odsouzen k smrti provizorním tribunálem a popraven ranou do týla nebo pověšen na oprátce z rezavého drátu. Uklidňoval se však tím, že to už mohli jeho hostitelé udělat dávno a nemuseli ho kvůli tomu vozit až do města.
Budova hotelu Adrianovi připomínala babylonskou věž, architektura však postrádala cokoli z orientálního půvabu. Průvodce iniciativně oznámil, že je hotel postaven v takzvaném usámovském stylu. Styl vynikal především množstvím použitého šedého betonu a jeho tvůrcem byl údajně sám prezident, který se osobně věnuje mnoha otázkám z oblasti umění, mimo jiné se zabývá také architekturou. Napsal však i několik básnických sbírek a románů.
„O čem píše?“ zajímal se Adrian.
„Především o životě našeho lidu. O tom, jak se přes všechny těžkosti život v naší zemi podobá plynoucí řece, která se dokáže očišťovat od všeho nečistého a pokojně, leč nezadržitelně plyne vpřed.“
„A vy jste četl nějaké jeho knihy?“
„Jistě,“ řekl hrdě Boban. „Všichni u nás četli skoro všechny jeho knihy, protože prezident píše i pohádky pro děti, romány pro dospívající mládež, knihy pro dospělé ženy a muže. Každá nová prezidentova kniha je událost, o které se diskutuje v celé společnosti po několik měsíců.“
Na to neměl Adrian co říci. Když zastavili před hotelem, ulevilo se mu. Budova přes svůj bizarní tvar přece jen nevypadala úplně jako mučírna, a navíc už zahlédl i několik dalších hostů kongresu. Průvodce se s Adrianem rozloučil a limuzína zase kalužemi a nahnilým listím odsvištěla, zřejmě na letiště pro dalšího hosta.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz