Dědeček / Recenze /

Jovanka Šotolová, iliteratura, 17.11.2003

Kniha Dědeček obsahuje tři prózy Nataši ReimanovéLibor Autor vlastní rukou, Eliška a Dědeček, k jejichž přečtení láká informace z přebalu knihy, uvádějící, že autorka (* 1945) se narodila a vystudovala v Praze, roku 1968 se provdala do Francie… V doslovu Vladimíra Novotného se dozvídáme, že první dvě prózy vznikly v zahraničí, v době před sametovou revolucí, ta poslední, Dědeček, byla „psána s vědomím „pádu hranic“, tj. nepochybného historického předělu“.
Prózy Nataši Reimanové obsahují jistě mnoho autobiografických prvků (i když jen málokdy může čtenář mít jistotu, že by se dozvídal skutečně pravdivé důvěrné informace, stále je cítit mocné kouzlo fikce) a taktéž hojné obecné postřehy o společnosti, a to jak o té „tady“, tak „tam“, tedy za železnou oponou. O strádání a trápení těch, kdo z vlastního rozhodnutí či řízením osudu zůstali „tady“, o nijak růžovém životě jiných, komu se podařilo, třeba i legálně, vycestovat. A stejně tak o drobných radostech a skromných potěšeních jedněch i druhých. Reimanová s chutí, někdy soucitem a jindy s ironií popisuje nejrůznější postavičky. Patos a hrdinství v této knize ale nemají místo. Jednotlivé osudy se střetávají a sbližují, jakmile je autorka zabere z úhlu obecné lidské malosti, přízemnosti, neboť i obyčejný život je rušný, pestrý, někdy k neuvěření absurdní.
Texty mají široké stylistické rozpětí, od prostého vyprávění po složitější strukturování, hru s přímými vstupy vypravěče – autora, jeho sebeukázňováním, napomínáním, jako mimochodem pronesenými stesky na to, jak se tvroba vymyká z otěží. Vladimír Novotný v doslovu zmiňuje Reimanové oblíbeného francouzského autora Romaina Garyho alias Ajara a prozrazuje jeho přímý vliv na její texty. (…)

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz