Jos. Lada / Recenze /

Jan Nejedlý, MF Plus 10/2004

Jako půlroční dítě přišel Lada nešťastnou náhodou o pravé oko. Po celý život to však úzkostlivě skrýval, kromě nejližších o úrazu nikdo nevěděl. (…)
Životopisec Jiří Olič, který má za sebou již biografie Demla či Váchala, však nepostavil svůj ladovský portrét na senzacích. Spíše jen maličko nabourává mýty, které se časem na tohoto národního umělce navalily. Tak třeba dostává trhliny jeho uhlazený, státotvorný portrét, vytvořený socialistickou kulturní propagandou. Vždyť před válkou publikoval Lada desítky antibolševiských vtipů a satirických šlehů – a těch několik plakátů ke Gottwaldově dvouletce, které vytvořil po únorovém puči, na věci mnoho nemění. Velmi podrobně probírá Olič Ladův rozporuplný vztah k Haškovi. Ačkoli spolu jeden čas sdíleli společný byt, vždy byl mezi nimi patrný odstup. (…)
Co se týče malířova díla, vycházel Lada podle Oliče ze secese, kterou ale přetvořil v jakousi chalupnickou variantu. Autor ovšem vyvrací zakořeněnou představu, že Lada je malířem českého venkova. Neboť Pepík Ševců, jak mu v dětství říkali, celý život maloval jen jednu vesnici – Hrusice. Téměř nikdy nekreslil venku, nosil si svoji krajinu v sobě – a ta měla své konstanty: kostelík na vršku měsíc na obloze a vodníka na vrbě. Ale v čem skutečně tkví genialita těchto zdánlivě jednoduchých a srozumitelných kreseb, které kdysi chválil i sám Picasso, racionálně analyzovat asi nelze.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz