Josef Prokeš, Host 2/2004, s.47-48
„Lukeš jako autor svérázných katastrofických oper si je tu a tam vědom možných realizačních problémů, třeba při pádu letadla na scénu, přičemž se pilot usmaží na škvarek. („Což by zajisté působilo značné inscenační potíže na jevišti ND!“) V jeho pokračování Prodané nevěsty zapaluje Vašek chalupu a opera vrcholí druhým požárem Národního divadla. K opeře Hirošima se Jan Lukeš naštěstí jenom chystal… Avšak ani jeho skromné režijní poznámky nepostrádají osobitosti. „(…) v ložnici za staženými žalúzijemi Soňa, která je vlastně kurvou, miliskuje se na otomanu s Bobem, který má mnohem důkladnější přirození než manžel.“ Pro jistotu je třeba zdůrazni,t že čtenář knihy nepopatří ani na jedinou notu jediné partitury – zmiňované opery jsou popisovány pouze slovně. Zato výživně slovně: „Walther vytáhne kolt a střílí ji třemi ranami s trojnásobným zařváním rauco in G-dur: „Ty svině ruská!!!“ Poté se nechává spoutat od šerifa Johnsona, který dosud netečně přihlížel lynči negra, jehož kowbojové udí na šibenici.“ (…)Ne všechno z díla Jana Lukeše je však úsměvné. Mám kupříkladu na mysli návrh mezinárodního koncentračního tábora pro duševně nemocné nebo jeho projekt euthanastické kliniky pod eufemickým názvem Dům útěchy (při vinohradské nemocnici). Z mnoha psychiatricko-filozofických reflexí Cara Ostena mrazí a čtenáři maně přichází na mysl, kam až obdobná pokřiveně tryskající imaginace v dějinách lidstva tu a tam dostříkla.
Je dobré, že vycházejí podobné knihy, že máme skrze ně možnost nahlédnout do třináctých komnat lidské psychiky, že můžeme listovat stránkami bizarně esteticky působivými. I toto je totiž krásná literatura, byť pojímaná jaksi v širším slova smyslu.“
