Noční cesta denní krajinou / Recenze /
Dora Kaprálová, MF Dnes, 30.1.2003, s.D/3
Mariáš básníka Lukáše Marvana s realitou
„Básník Lukáš Marvan (1962) vydal nedávno v pořadí čtvrtou sbírku nazvanou Noční cesta denní krajinou. Stejně jako jeho předchozí tři roky stará kniha Je to napsáno v čarách světa vychází i nejnovější sbírka v brněnském nakladatelství Petrov. (…)
Na tu minulou také v lecčems navazuje. Především vědomím dvojlomnosti bdění, v jemném úhybu reality do snových prostor a ve vzájemném prolínání skutečnosti a představ. V Noční cestě denní krajinou dochází navíc k výraznému prohloubení tohoto motivu, který tak nabývá zcela konkrétních a hmatatelných podob a stává se Marvanovi zřejmou podstatou i důvodem k psaní. Operovat otevřeně se sněním a sny je přitom v poezii ošemetné a leckdy se nevyplácí. Snadno se může stát, že snový obraz sklouzne pod tíhou lyrismu „stříbrného větru“ k sentimentu z ranku holčičích deníkových zápisků. Marvana před touto hrozbou většinou uchránil smysl pro pointu či melancholickou grotesknost. Jeho verše navíc nepřipomínají ani šepoty a výkřiky somnabula. Jsou spíše poklidnou řečí úzkostného komentátora lehce „ujetých“ obrazů, jejichž nespojitelným spojením vzniká kostrbatě hravý povrch básně: Ráno jsem vytáhl z pusy tvůj vlas/ i když u mě dávno nebydlíš/ lidé v metru/ kousky trávy keřů v mlze/ voda za krkem/ měsíc je hvězda nespavosti/ chystám se někam na kole/ daleko do tmy/ „Nechceš tu přespat?“/ říkají lidé / „nechci “ říkám jim. Básník se až na několik textů zdárně vyhýbá i lacině reflexivní metafyzice, která by zatížila lehkou závažnost sdělovaného. Jeho verše tak mají daleko blíž k intelektuální poloze plebejské poetiky, vycházející z tradice civilistní poezie kolářovského okruhu. To nakonec dokládá určitá přísnost, či přesněji pregnantnost novinově strohých básní: V Indii utloukli tři děti/ o kterých si mysleli že jsou pod vlivem ďábla/ vymítání trvalo čtyři dni/ zúčastnila se ho celá rodina. Zemitou poetiku připomíná básník i dialogičností a tíhnutím k anekdotě, našli bychom však u něj i polohu postmoderní hravosti wernischovského zrna (například v přetištěném dopisu blázna, či v občasném dětinském „ufrknutí“ básníka). K obscedantním motivům sbírky patří autorovy reminiscence na dětství, obrazy sněhu a deště či motiv psa a jeho exkrementů. Jinými slovy: vše živé a živočišné v nás, vše co se láme a vyjevuje v mezních situacích. Ostatně to jediné - lomivost okamžiku - spojuje verše se základním tématem sbírky. Tím se snad konečně dostávám k možnému riziku neuspořádaného a rozbíhavého básnického gesta. Totiž k poetice, v níž lze ke každé páté básni přidat rozličnou interpretaci, která by sebevědomě popřela interpretaci veršů předešlých. Jsou básníci, kteří se formálně drží jednolitého rukopisu svých veršů jako klíšťata, což jim - pokud jde o kvalitní poezii - dodává i jistý punc solidnosti z osobního ručení. Lukáš Marvan k těmto básníkům rozhodně nepatří. Ač není eklektikem, těžko bychom u něj hledali vyhraněnost stylu. Přesto lze po přečtení sbírky základní smysl a soudržnost tématu i formy (přes všechna protiřečení) vysledovat. A nepopírám, že právě v tom je možná skryté trochu dráždivé tajemství jeho veršů. Koneckonců: Možná je stejně ano jako ne/ vítr v noci/ nepřinesl žádné větve/ není se…/…nemusím se ničeho držet.“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz