Poslední list / Recenze /
Milan Exner, Tvar 1/2004, s.8
Krchovského cesta tam a zase zpátky
„Jiří H. Krchovský (1960) se i v nové sbírce Poslední list představuje jako originální básník, který naprostou výrazovou srozumitelností a komickým rozměrem svých alkoholicko-eroticko-makabrálních textů přitáhne k poezii čtenáře, který by o ni jinak nezavadil. (…)
Krchovského rýmované, výrazně rytmizované až skandované verše mají blízko k próze: jeho antilyrika, oproštěná od metafor, obraznosti, holanovské hádankovitosti a nedořešenosti, v sobě skrývá drobné, ostře pointované příběhy nebo aforismy. Témata a nálada, které básník do své poezie přejímá od autorů české dekadence přelomu 19. a 20. století – a to více od lidově písňového Gellnera než od estéta Karáska ze Lvovic – mají blízko k noci, ke tmě: žití podle Krchovského je nepřetržitým fyzickým i duševním marasmem, utrpením, od něhož nám nepomůže ani smrt, lásku tu vylučuje cynismus poháněný alkoholovými delirii, a nad tím vším – permanentní vize apokalypsy: „Oblohu zahalil křídlem svým anděl tmy…/ bože můj, smiluj se alespoň nad dětmi! / skříň jsem dal ke dveřím a postel do kouta / a s hrůzou vyčkávám, kdy se to rozpoutá“. (…)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz