Zpívající biochémie / Recenze /
Jakub Grombíř, Aluze 3/2003, s.147
Poezie coby obrana krásy"Jiří Veselský také ve své nejnovější sbírce Zpívající biochémie potvrzuje, že patří k našim největším současným básníkům. Kniha obsahuje básně od roku 1955 do současnosti, její autobiografičnost a „deníkovost“ potvrzuje i přesné datování některých veršů. Jsou tu i texty, které vznikly před více než třiceti lety, ale teprve nyní je básník vycizeloval do definitivního tvaru. Čtenář tak může poněkud nahlédnout do Veselského poetické dílny – viz také shodné začátky básní „A mluvím-li o to, co bylo dřív“ a „V jiném zorném úhlu“. (…)
Zajímavé je, že ačkoli je Veselského tvorba silně spjatá s Kyjovem, neobjevují se zde nijak vlivy dialektu nebo folklóru (to už spíš autor učiní svědkem milostného dialogu sídlištní transformátor, který se do dnešní doby hodí přece jen více). Snad je za tím nechuť k jakékoli oficialitě a opět – ke zneužití (…) – básník se ovšem v posledku nezříká mládí a lásky, navzdory tomu, že už tolikrát posloužily jako kanonenfutr pro dospělou vypočítavost. Přece jen se však v něčem objevuje životní styl Slovácka, jeho až předkřesťanská živočišnost, která se u Veselského tradičně prolíná s básnickou kultivovaností a klasickým vzděláním. Výsledkem je vypjatá citovost melancholických „ž jen vzpomínek na naději“, upřímnost až zarážející (milostné vztahy s výrazným věkovým rozdílem s sebou nesou přeci jen hodně komplikací, o nichž není právě příjemné hovořit) a patos, který si může dovolit jen skutečně dobrá poezie." (…)
