Zádušní básně za Pavla Buksu / Recenze /
Pavel Šrut, Lidové noviny 129/95
„Toto není jen literatura. I po několikerém přečtení těch nemnoha básniček, tří snů a tří příběhů musím myslet na to, co je za textem…
„Celý náš život /trval 16 let/ a odehrál se ve třech pokojích“ – oznamuje prostě vstupní text Zádušních básní a dál pak odvíjí ztišené drama s koncem, který je konečný a bez katarze, neboť nejsme na divadelních prknech. Ten, s kým je veden nepřetržitý dialog, ponechává otázky bez odpovědi. „Ještě je ti tma ouzká?“ Ticho. I zámlky verše jsou výmluvné. Čin dobrovolné smrti Pavla Buksy byl dokonán, ale v básních Violy Fischerové rekonstrukce činu stále probíhá, motivy se hledají, splétají a ztrácejí, každý detail je svědectvím – i marností. Vědomí smrti je přítomno, nemusí být ze sutě slov dobýváno, spíše slovy šetří, až třeba k této halasovské zkratce: „Úmor / pořád úmornější / Až jednoho dne umřem / dřív než jak“."
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz