Samou láskou člověka sníst / Recenze /
Ladislav Pytloun, Tvar, 16/1996
„Ve třiadvaceti povídkových obrazech načrtává Micka svérázným způsobem různorodé momenty ze života prostých, nijak výjimečných lidí a podniká sondy do jejich rozpolcených duší, inspirován často i vlastními prožitky. Největší důraz klade na citlivé zachycení atmosféry příběhů, v nichž jsou vzájemně související fakta zamlžená oparem podivné nejistoty. Je to hrozba beze jména, strach z proměnlivosti světa, v němž i pilíře dosavadních jistot mohou kdykoli podlehnout zkáze. Vypravěčův skeptický tón trvale upomíná na vratkost všeho dobrého, co nás obklopuje. Existenciálně laděné prózy rozčlenil Micka v knize do několika volných cyklů, odlišených od sebe vždy jedním ústředním motivem. Začíná úvahami o hledání přátelství, o potřebě člověka žít ve společenství alespoň druhé živé bytosti. Tímto souborem prolíná užší téma rodinné pospolitosti včetně dvou nadsazených pojednání o hravosti i slabostech dospělých mužů, otců dětí. Jádrem Mickova vyprávění jsou převážně rodinné výjevy, do nichž vstupuje nezvratný moment smrti a bolesti spolu s pocitem ponížení a osamocení jedince uprostřed lidského davu.
Důležitým východiskem pro zdárnou literární práci je bohatost autorovy fantazie, a tu rozhodně Daniel Micka ve svírce Samou láskou člověka sníst prokazuje. Dovede přitom s vysokou mírou empatie zachycovat některé trpké rysy lidských osudů, častokrát z více stran, aniž by se opakoval. Jeho texty se vyznačují náznakovostí, nabízející čtenáři prostor pro domýšlení řady epizod.“
