Tajemství knihy / Recenze /

Josef Chuchma, MF Dnes, 18. 3. 1998, s. D/8

Spisovatel Michal Ajvaz se slovy pokouší vyjádřit to, co slovům předchází

„Autor zdůrazňuje právě ty stavy věcí a mysli, na něž slova již nestačí nebo která slovům teprve předcházejí. Proto se u něho neustále setkáváme s výrazy jako "pulsace", "vibrace", "beztvarý základ", "proud původního dění", "šum bytí", "předteoretická rovina" či s tvrzeními "obracení se k opomíjeným koutům zkušenosti je výrazem úsilí o přiblížení se k prameni smyslu", "magickému vnímání se zjevuje hodnota, která se skrývá v rozmanitosti jevů" nebo "vidění i myšlení je příliš spjato s navyklými tvary a předem připravenými významy". "Je čas vrátit se ze sterilního a neskutečného světa hotových forem do nečistého světa vnikání," parafrázuje Ajvaz poselství Gombrowiczova Deníku a mluví tím rovněž - jako ostatně téměř vždy, když píše o někom jiném i o svém krédu. Ajvaz není kritik, který má v ruce posuvné měřítko a arzenál připravených názorů; je svérázným, krouživým a pátrajícím interpretem, který do textů vchází jako do labyrintů. Však také labyrint patří k jeho klíčovým pojmům ("bloudíme v labyrintech písmen a zrcadel" a "naše spása je v tom, že labyrint přijmeme, že si uvědomíme jeho povahu a jeho hranice"). Aura - energetické pole, které obklopuje každého člověka a současně skrze ně k jedinci "přitéká" okolní svět - je u Ajvaze plaše sebevědomá, utkaná jednak z brilantního analytického intelektu, trénovaného například důkladnou četbou francouzského filozofa dekonstrukce Jacquesa Derridy, jednak senzibilitou velkoměstského ahasvera, jenž se při chůzi po dlažbě vyladí k postoji, díky kterému kolem sebe vnímá tichou řeč "prvotního mýtu, jímž se tajně sytí i řády uznané skutečností". Ale i když, ba právě když přijmeme Ajvazův "měkký" přístup, na který pak uplatňujeme stejně "měkká", prožitková, zkušenostní kritéria, nemůžeme pominout, že Michal Ajvaz na několika místech příliš "tvrdě" abstrahuje. Nejvíce asi v úvodním eseji Setkání s tělem, kde při popisu, jak vnímáme těla druhých, nerozlišuje mezi tím, je-li pozorovatelem muž či žena a je-li "objektem" takového pozorování muž nebo žena. Práce oka (a mozku) je přece v těchto situacích pokaždé jiná, mimo jiné podmíněná, jak dokázaly výzkumy, i rodově.“

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage