Aleš Haman, Nové knihy, 11/1998
„V úvodu čtenáře navnadí příslib příběhu, jenž má krystalizovat v detailně propracovaném rámci prostředí, v přepychovém světě francouzského filmového producenta, zejména v jeho sídle nazvaném Zahrada oka (název sám upozorňuje na vizuálnost celkového pojetí díla). Tento boháč milující filmy Alfreda Hitchcocka vyznává podivný koníček: jako obdivovatel jihoamerického stylu koloniálního baroka shromažďuje kolem sebe sbírku replik liturgických předmět ze sedmi evropských barokních chrámů, jež jsou vyrobeny ze speciálního druhu bambusu kvetoucího i uvadajícího ve stejnou dobu všude na světě. Ve svém podniku a v domácnosti zaměstnává sedm lidí pocházejících ze sedmi měst, jejichž chrámy mu poskytly předlohy pro jeho bambusové artefakty. (…) Kolem příběhu narůstajícího odcizení, způsobeného dceřinou chorobou a kompenzovaného ze strany manžela mileneckým vztahem s asistentkou, nakupil autor množství roztodivných prvků. (…)
Jestliže v Ludvově debutu byly symbolizační prvky ještě poměrně identifikovatelné, zde jako by spisovatel propadl představě o pansymbolice světa a života. Po dočtení románu se ovšem může vynořit otázka, není-li celá próza pouze produktem autorovy hry, jejímž cílem bylo nalíčit past na čtenáře. Past, do níž se lapí každý, kdo by v ní chtěl hledat celkový smysl.“
