Standard / Recenze /

Vladimír Novotný, Týdeník Rozhlas, 17. 8. 1997, s. 4

Kerouakovské sny v Čechách

(…) „Jeho druhá knížka po všech stránkách předčí prvotinu a lze jen litovat, že nevyšla v době, kdy pravděpodobně z valné části vznikala, tj. na přelomu sedmdesátých a devadesátých let. Je totiž ve svém uchopení látky mnohem syrovější a bezprostřednější, nenutí se do koncepčních literárních šablon a maximálně využívá žánrů fragmentu, historky, epizod. Munk je esteticky odchován především Hančem, Hrabalem a Kerouakem a v jeho autenticky laděných záznamech z cesty životem se vše stává událostí, onou událostí s velkým U, jež vtiskuje smysl a perspektivu i životu žitému v monotónní řadě dní. Dominantní motiv „na cestě“ je tu ovšem uplatňován vesměs jen ve středočeských reáliích, a tak není divu, že se prozaickým postavám bolestně nedostává kerouakovského prostoru, že hledání vytouženého satori v duši tu může logicky vést jen k jepičím, pomíjivým stavům blaženosti a rovnováhy.
Také proto jsou texty z Munkova Standardu nejpřesvědčivější v detailu, v zachycení osudového okamžiku (tyto osudy však zrcadlí především svou nedostatečnost), v tlumočení životního pocitu, jehož dření je sen o něčem jiném, o jiném životě, sen opírající se o poznání, že se někde udála rozhodující chyba. Tam, kde tento zastřený a skytý sen ustupuje do pozadí (mj. v závěrečných povídkách z přítomnosti), příběhy viditelně ztrácejí na účinu: jako by jen stvrzovaly vědomí tečky za jednou dobou a vyústily v konstatování, že „už nemá nikdo možnost volby“, protože „není vopravdu už co dožít“. Příští Munkova próza by asi také proto měla být úplně jiná.“

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage