Špička / Recenze /
Štefan Švec, Tvar 20/2002, s. 22
(…) „Toužil-li Teige o poezii pro veškeré smysly naráz, pak Hrbáč ji tak píše, nikoliv ovšem s poetistickým programovým tancem. Všechno jím napsané má smyslovou hodnotu, lze si to vybavit jako pocit, jako hnutí čiv. Hrbáčovy básně sahají, chutnají, slyší a vidí.
Píšou-li o smyslech, pak sice o všech, především ale o jednom. O čichu. Hrbáč je fascinován zápachy, pachy, vůněmi a smrady mnohem víc než jiní.
(…) Hrbáčův svět čvachtá. Ťapá a pleská a lze se jím brodit, a přesto není hnusný. Nevzbuzuje znechucení, jen vědomí, že svět čvachtavý je tu vždy přítomen mezi ostatními světy, a kdo jiný než lékař by nám to měl povědět. Hrbáč svůj čvachtavý svět kreslí, ne, modeluje umatlanýma rukama bez souzení i chvály, jen do něj umisťuje svůj vlastní život. Občas v něm tedy brečí, občas zvrací a občas vzlétá. Ano, i z tohoto světa se dá vzlétnout a není to nic nepřirozeného, jen ten let pak vypadá jinak a možná krásněji. Hrbáč se tu netopí, občas jde jak král po úplně pevné půdě, ale nejradši píše o měkkosti. Čvachtá, aniž by špinil.
(…) Je těžké psát o květinách po Mých přátelích. Petr Hrbáč to naštěstí zvládl. Dokázal psát o květinách jinak než Deml, a přesto důstojně.“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz