Pavel Jurda, Host 5/2003, rec. příl. s. VIII-IX
(…) „Básník Pitínský jako houba, takřka neselektivně, nasává přicházející každodenní jevy, aby je vzápětí prostřednictvím své imaginace rozvinul do souvislostí nevšedních a s dětsky žasnoucím pohledem poodhalil těžký závěs banality, zpoza něhož k nám pronikne magická hra barev. V jednom verši pronáší: „mám rád věci, co se mísí“. Tím je vysloven jeden z podstatných přívlastků Pitínského poezie: asociativní povaha veršů, míšení vysokého a nízkého, častá změna básnického rytmu, střídání poloh melancholických s odlehčeně hravými, surreálna s nonsensem, milostné lyriky s reflexí okamžiku „čisté radosti“.Pitínský je okouzlený možností jazyka.
(…) Mohlo by se říci: hra jako únik před světem, jako odsouvání dotírající reality. Ovšem Pitínského hra není pouze oprávněná obrana před tíživým splínem, uvolňuje energii fantazie a tvořivých sil, vytváří ovzduší, ve kterém se jaksi lépe dýchá. Knížka Lulku tatíčkovi je osvěživé čtivo.“
