Boučková Tereza / Dokumenty /

Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze srpna 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz

První zápis svého prvního deníčku (kecám, psala jsem si deník, když jsem byla kdysi dávno sama samotinká půl roku v cizině a neměla s kým si o svých pocitech popovídat) píšu právě dnes. Který den? Nevím, mám to pomotané. Zmátla mě mužova dovolená, která začala jednu neděli v červenci a skončila jedno úterý. Taky v červenci. Mezitím jsme dojeli do Slovinska, já si tam přivezla angínu, statečně ji dva dny překonávala, pak šla k doktorovi, brala antibiotikum, ležela, a tak. Celý rok jsem se k tomu moři těšila, těšila jsem se do Piranu, toho krásného starého města – a nic. Ležela jsem v posteli a hrdlička, co řve ve Slovinsku stejně blbě jako u nás doma, mi už v půl páté ráno halekala před oknem, které muselo být dokořán, aby se ve vyhřáté místnosti aspoň přes noc trochu ochladilo.
Ale svůj první zápis provádím doma a uzdravená. Jenže trochu přiopilá slovinským vínem. Aspoň něco jsem si od moře přivezla. Je noc. Dřív se deníček psát nedá, protože přes den se musí nashromáždit materiál a teprve potom ho můžu sumírovat. Před chvilkou jsem viděla padat hvězdu. Nic jsem si přát nestačila. Teď se dívám na klávesnici počítače a přeju si, aby mi písmenka pořád někam neutíkala. Vypila jsem nejmíň půl litru vína Refošk. Je výborné. Bylo...
Tedy: Dnes jsem psala sloupek do Hospodářských novin, kam píšu jednou za měsíc. Když jsem psala každý týden fejetony do Lidovek, po necelých dvou letech jsem byla po dopsání jednoho vynervovaná představou, že nenajdu téma pro další. Tak teď píšu jednou za měsíc a zas se do té formy musím po čtyřtýdenní pauze ztěžka vpravovat. Všechno má své pro a proti. Sloupek jsem šťastně dopsala, ale možná ho budu ještě přepisovat. Vždycky přepisuju.
Pracovala jsem chvíli ještě na jiném psaní, a pak jsem šla odnést ze zahrady koberec, jenž jsem den předtím vydrhnula a nechala ho tam schnout. Přendávala jsem si kartáč z jedné ruky do druhé a teď je mám obě namožené. No nic. Stejně budou všechny moje zápisky, kterým jsem se bránila, ale neubránila, velmi banální. Ale měla bych začít od začátku. Jo. Po probuzení hrdličkou jsem šla pro noviny do schránky a když jsem si je vedle sebe položila, zacvičila jsem si jako skoro každé ráno pozdrav slunci. A ještě další cviky, k nimž jsem se na tři měsíce dobrovolně zavázala. Všechno to píšu zpřeházeně. Proč ne? Odpoledne jsem jela na kole za kamarádkou na kus řeči. Pět kilometrů dolů, pět zpátky nahoru, do kopce. V poledne jsem uvařila klukům puberťákům oběd. Jsou doma jenom dva, takže skoro nevařím. A stačí nám jeden bochník chleba a dvacet pět rohlíků. Normálně kupujeme bochníky tři...
Refošk se mi rozlévá po těle a písmenka tančí. Jdu tančit taky, radši do postele. Deníčku, dobrou noc.



Zápis druhý.

Ještě v noci, kdy jsem ovíněná napsala a odeslala svůj první zápis deníčkový, jsem se probudila hrůzou, jako už tolikrát. Uvědomila jsem si, jako už tolikrát, jak je ten mejl tou svojí rychlostí nebezpečný. Věc, kterou člověk v nějakém rozpoložení napíše, šmahem pošle dál. Kdyby nebyla technika, našla bych ráno popsaný papír a buď by obstál, anebo bych ho zmuchlala do koše. Teď už se nedá nic dělat. Napsáno odesláno.
Znám tahle zoufalství z rychlých prstů techniky moc dobře (kdybych si na ty své prsty sedla, technika by neměla šanci). Kolikrát jsem v euforii z pouhého dopsání nějaké verze čehosi tu věc odeslala, neboť jsem ji v tu chvíli považovala za senzační. Za hodinu euforie opadla. Nečíst! zněly mé další vzkazy, ale mé zoufalství z toho, že někdo čte blbou, nehotovou verzi, se nezmenšilo. Rostlo, bytnělo.
Teď si ale nezoufám. Bude to tím, že jsem dnes opět pila červené víno, tentokrát s kamarády (Merlot – odrůdové víno suché).
S manželským párem, který má dvě děti a čtrnáct let po svatbě, jsme si vyprávěli o dovolené. Jak jste se měli? zeptala jsem se. Jako vždycky, řekli. Pořád jsme se hádali. Divím se, řekl manžel, že se do toho našeho malýho auta všichni ti blbouni a pitomci vešli... A ještě skromně dodal: Samozřejmě, že jsem za všechno mohl já. Jsem totiž blboun a pitomec.
Rozebírali jsme, jestli má cenu na společnou dovolenou jezdit. My se hádáme s dětma, řekla jsem. My furt, i bez dětí, řekli oni. A dál už jsme si vyprávěli konkrétní příhody a ohromně jsme se při tom nasmáli. Zajímavé. Největší průsery se velmi rychle stávají nejveselejšími historkami. Tedy když je člověk přežije. Na to, že jsem se ještě včera chtěla se svým mužem opět rozvést kvůli kolu, to dneska všechno krásně dopadlo. Svítilo slunce, tři pračky fuseklí rychle uschly, pes sežral jenom jednu tlačenku pro hosty, naši dva starší hoši přišli domů zase šíleně prosmrdění cigaretami a rozvádět se budu až zítra. Nebo pozítří. Dám vědět. Dobrou půlnoc.



Třetí zápis vedu zmožená škrábáním zdí našeho přízemního pokojíčku, jeho malováním, mytím a stěhováním. Všechno jsem to hnala co nejrychleji, protože když muž viděl místy vymlácenou omítku tam, kde chvíli škrábal náš nejstarší puberťák, chtěl celý pokojík přeštukovat. Bylo by to určitě hezčí, ale vím, jak dlouho muži všechno trvá, takže jsem na to radši skočila a vymalovala dřív, než přijel z práce... Jestli malujes, tak te zmaluju! napsal SMS, protože mě zná. Ale to už bylo hotovo. Ale popořadě, protože tohle se událo v pondělí.
V pátek jsme se byli s mužem a kamarády podívat na koncert Roberta Křesťana. Několik písniček se mi od něj líbí, ale úplně moje parketa to není. Chvílema jsem si říkala, že je moje duo s Bedřichem lepší a že je škoda, že to skoro nikdo neví. Každopádně byla na hradě Křivoklátě spousta lidí, před námi seděla těhotná mladá žena s obrovským, z kalhot i trička vyčouhlým bříškem, a já jsem si jako už tolikrát pomyslela, jaký je to čekání na miminko krásný a jak mě měl Pámbu hrozně rád, když mi nakonec to jedno krásně skončené těhotenství dopřál.
V sobotu jsme jeli na výlet na kolech. Kolem Berounky na pivo k hospodě U Štiky, kde jsme měli sraz s kamarádem, jeho ženou a jejich tříměsíčním miminkem. Tak jsem si po letech zas v náručí podržela malého bobečka a místo piva si dala zmrzlinu, aby ze mě netáhlo.
Jo. Léto je ve formě. V neděli tedy vypukly práce. Kromě malování nás čeká vymetení a vyčištění komína a kamen. Takže by bylo logické, kdybychom nejdřív udělali kamna, a pak... Ale to my ne! My to děláme vždycky všechno naopak.
No samozřejmě, že se k tomu všemu namáhám i spisovatelsky. Před měsícem jsem napsala první verzi scénáře k filmu, ihned ji ode mě chtěl producent (pro mě naprosto netypické), vypadalo to, že budu konečně bohatá, pak ale zájem poněkud opadl (typické), budu tedy pořád chudá, po druhé verzi, kterou jsem napsala před čtrnácti dny, se zájem oživil, budu bohatá... Čekám, kdy opadne...
A to je všechno. Je úterní poledne a já musím jít vařit. Dobrou chuť!



Zápis čtvrtý.

Vedro. Nákup, vaření, řev hrdličky na stromě před domem, vedro. Vedro. Jak v něm může někdo pracovat? Odpoledne ve vymalovaném pokojíčku v přízemí. V posteli. Remarque a teď pro mě úplně nové jméno Sándor Márai. Vedro. V noci padaly hvězdy. Než se zatáhlo nebe, viděla jsem čtyři. Červené víno, nevím jaké. Vedro. Příšerná noc, vedro ráno, dopoledne, odpoledne. Večer. Vedro. Márai je výborný i ve vedru.



Že by pátý zápis? Každopádně začaly Olympijské hry. A to já miluju. Mám samozřejmě své oblíbené sporty, které jsou jasně atraktivní, ale když se k televizi přilepím, zjišťuju, že mě baví dívat se i na box i na drezůru koní, i na střelbu, v níž tak krásně uspěla sympaťačka Kůrková. Takže když zrovna nemaluju, neuklízím, nevařím, nepíšu, koukám. Dobrovolně a moc ráda. Pláču u toho dojetím.
V pauzách mezi sporty jsme v sobotu vypravili jednoho syna na tábor (bude tam jako instruktor a obávám se, že jeho oddíl bude už zdálky vidět tím, že se nad ním bude vznášet hustý cigaretový dým) a druhého z tábora přivezli. Počet synů doma se tedy opět ustálil na dvou, i když složení se liší. Ten nejstarší a nejúnavnější syn vytrvale zůstává a nikam jet nehodlá.
Večer jsme s mužem zajeli za přáteli na partičku scrabble, zapíjenou – jak jinak – červeným vínem. Z třetího místa mě menší odpočet neudaných a neudatelných písmen posunul na místo druhé, ačkoli jsem udělala jedno neplatné slovo, kterého si ostatní všimli až poté, co bylo zastavěné...
V noci přišla bouřka a smetla na chvíli vedro, jež nás tu už docela mořilo. Zalila suchý les a my jsme si mohli v neděli ráno užít tu krásu úplně docela, když jsme šli s mužem se psem. Ještě mokré, kovově lesklé kmeny buků, tráva s krůpějemi vody a do toho slunce. Nevím, jestli je v přírodě něco krásnějšího než mokrý listnatý les v ranním slunci. Dokonce i ten Boudník, na jehož výstavu jsem si v pátek do Prahy zajela, mě tak neoslovil (ale jinak pěkný, pěkný).
V neděli práce na zahradě, odnášení špinavého prádla do pračky, vynášení a věšení vypraného, oběd a výlet na kole, zprávy o šéfu úřadu vlády, který velel pohotovostní jednotce, mlátící lidi při Palachově týdnu v r. 89 mě snad ani nepřekvapují, zdá se mi, že už je to tu takový morální úpadek, že je ten člověk dokonce na správném místě. Je to přesný obraz "očisty" společnosti, kterou jsme od roku 89... neprošli. Je to fuj.



Hned za pátým šestý...

Je mi líto, že zemřel Ivan Hlinka, je mi smutno, měla jsem ho ráda. Připadal mi jako čestný chlap, líbila se mi jeho mužná tvář, jeho bojovnost a určitá nekompromisnost. A humor, který měl, takový drsný, sarkastický. Tak mě ta zpráva o jeho náhlý smrti vzala. Škoda...



Sedmý.

Jsem ráda, že Přibyl včera odstoupil, když se ke svému překvapení dozvěděl, že nějací "jeho" lidé přece jen nějaké "naše" lidi bili. Na demonstraci proti jeho novému vládnímu angažmá přišel totiž taky Petr Cibulka a ještě dva tři profesionální bojovníci či spíš lidé vyšinutí (možná nějakým zraněním z minula), kteří dštili svou nenávist vůči režimu minulému i současnému – a to, bohužel velmi ubohým, skoro estébáckým slovníkem...
Petra Cibulky jsem si kdysi velmi vážila, odtrpěl si svoje a byl velmi statečný. Myslím si ale, že svojí totální nekompromisností, jež ho dovedla až za všeobecně přijatelnou míru, degraduje sám sebe a všechno, co dobrého v minulosti dokázal. Protože je, zdá se, vždy připravený, přinesl si s sebou megafon a z demonstrace proti jednomu drzému estébákovi, který opět zkusil vytřískat ze vstřícné doby maximum, udělal akci Pravého bloku. Bylo to dost ubohé, protože jsme se tam nakonec vzájemně hádali my, kteří jsme přece chtěli totéž! Spravedlivě však dodávám, že svůj megafon zapůjčil a nabízel k promluvě všem bez rozdílu, zcela demokraticky... Jenže kdo by měl chuť mluvit?
No, máme to za sebou, pořád ještě je léto, vedra dnes pominula, krásně zapršelo a já jsem vyrobila z úzké postele postel širší, stloukla jsem ji z fošen, určených pro podlahu. Muž mi totiž už léta říkal, že ta postel rozšířit nejde, tak jsem to udělala sama. Vždycky, když jemu něco nejde (nejde to předem, aniž se to zkusí), tak já to provizorně udělám, nějak to zflikuju. Tak patnáct let to jakž takž drží a když se to rozpadne, muž to udělá znovu a pořádně. Takhle to máme u nás zařízené, takhle nám to funguje, spíme tedy po letech útlaku na letišti, které jsem dnes "zavětrovala" gum cukem. Mám holt takové netradiční metody a muž si na ně zvyknul. Chvíli mu to trvalo, no trvalo mu to tak osmnáct let, ale teď už ani neprotestuje, už se nebouří, je rád, že má kdy šlapat do pedálů a nabírat kilometry. Vloni jich najezdil čtyři a půl tisíce a letos chce určitě víc. No, každý jsme nějak ujetý. Tím končím a jdu natírat korek. Včera jsem si totiž koupila pěkný lesklý lak... Krásně se při tom sleduje olympiáda. Zas jsem si u ní zaplakala, to když si největší soupeři při závodu v chůzi padli v cíli šťastně a vyčerpaně do náruče. Těším se, jak večer padnu na letiště, třeba tam bude i náruč – a třeba se ta postel pod námi nezboří, kdyby něco.



Zápis osmý a poslední.

Už ani nevím, co jsem tu chtěla napsat v době, kdy mi šikovná paní doktorka na chirurgii šikovně řízla nehet u palce na noze a kus palce mi zas k tomu nehtu přiheftla, tak šikovně, že jsem se krásně odvezla umrtvenou pravou nohou autem domů. Ale tam to pak začalo bolet, tak jsem trpěla, ale styděla jsem se trpět moc, protože jsem zrovna četla povídky, které vydává Okamžik – sdružení pro pomoc nejen nevidomým. Knížka Každý běží svou míli je zpočátku hodně depresivní a já do té deprese nezadržitelně padala, ale strašně se mi do ní nechtělo, tak jsem si vzala Salingerových Devět povídek a zrovna ta první o banánových rybičkách, ta mi teda dala... No, ještěže pořád běžela olympiáda.
Dny tedy běžely taky, domů se vrátil prostřední syn, který "pokračoval" v brigádě, kterou jsem mu dohodila tady na naší cestě. Měl ostříhat křoví kolem a posekat proužek trávy, zvláště v zatáčkách, ale on, přestože byl placený za vykonanou práci a ne za hodiny, tak vždycky na tu "brigádu" odešel a tam si sedl a seděl a podřimoval... Plný stav doma znamená prázdnou lednici... Plný stav doma znamená, že už se strašně těším, až prázdniny skončí a já budu mít tiché a klidné ráno pro sebe.
Všichni přátelé kolem nás prodělali jakousi zvracecí virózu a my nebyli výjimkou, jenže jsme to měli bez zvracení. Bolel nás žaludek, v břiše ležel šutr, tak jsem vyštrachala v lékárničce lék, co mi před rokem na totéž předepsala doktorka. A protože jsme na tom byli nejhůř my nejstarší, rodičové, spolkli jsme si každý po prášku. Teprve potom mi muž přečetl možné nežádoucí účinky, jež tu věrně vyjmenovávám (a nevymýšlím si!):
Při užití Rainisanu se mohou vyskytnout: bolesti hlavy, závratě, sucho v ústech, nevolnost, nadýmání, zácpa, průjem, nechutenství. Ve výjimečných případech se mohou objevit křeče, impotence, menstruační poruchy a vypadávání vlasů.
Čekáme, co to s námi udělá.
Kdybych se dlouho neozývala, je to proto, že trpím impotencí. Anebo protože je září a deníček si bude psát zase někdo jiný. Papa.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz