Prázdné ulice /
Ukázka z knihy
První část
Dvojitý trojzubec
1. kapitola
Psací stůl
Bylo deset hodin ráno a začínalo být horko, seděl jsem už dvě hodiny za psacím stolem a přehraboval se v listech papíru, které pokrývaly celou jeho desku, občas se lehce zachvěly v proudu teplého vzduchu, který do pokoje pronikl otevřeným oknem z ulice. Všechny papíry byly popsané mým rukopisem; nepravidelné řádky byly plné přeškrtaných slov a vět. Dost často se stávalo, že jsem ani po dlouhém hledání nenašel na stole papír, který jsem hledal; pak jsem vlezl pod stůl, kde ležela skoro stejně vysoká vrstva papírů jako nahoře; probíral jsem se tu neklidně listy, které byly pokryté stejnými písmeny a škrty jako papíry na stole, za nějaký čas jsem se z tohoto těsného prostoru vynořil a svíral přitom v ruce papír, který jsem konečně našel. Občas jsem také při své práci na podlaze zpozoroval, že průvan zanesl některé listy až doprostřed pokoje, a lezl jsem za nimi po kolenou po vybledlém koberci.
Pokaždé když se mi podařilo na stole nebo pod stolem najít papír, který jsem hledal, zmocnilo se mě vzrušení jako dravce, který si nedočkavě nese v zubech kořist do své nory. Odsunul jsem rázně oběma lokty papíry, jež pokrývaly desku přede mnou, k okraji stolu, abych si udělal místo na psaní; papíry, které ležely na okraji stolu, se přitom převážily přes jeho hranu a padaly na podlahu. Pak jsem nějaký čas na nalezeném papíru horečnatě začerňoval slova, kterým se dosud vyhnulo škrtání, a do mezer mezi řádky jsem vpisoval další slova a věty. Když se vsuvky rozrostly natolik, že už na papíru nezbyl ani kus volného místa, vytahoval jsem z pootevřené zásuvky vedle svého levého kolena jeden čistý list za druhým; vlna textu se přelila na ně. Rychlost, s jakou se pero pohybovalo po papíru, se však postupně zpomalovala, až se pero úplně zastavilo, často uprostřed slova. Proud slov a obrazů, který mě strhával, se proměnil v mrtvé rameno textu. Chvíli jsem nehybně seděl za stolem, pak jsem začal na desce stolu, pod stolem a někdy po celé místnosti pátrat po jiném popsaném listu; znovu jsem odsunul všechny papíry, na kterých jsem do té chvíle pracoval, stranou - opět se jich přitom pár sneslo na podlahu -, položil jsem na uvolněné místo nově nalezený papír a začal i na něm přeškrtávat věty a vpisovat do mezer nové vsuvky. Tak papíry kolovaly mezi deskou stolu a podlahou a jejich proud byl stále mohutnější; vzniklo z nich jakési obludné dílo s neklidnými, unikajícími, proměňujícími se a skoro nečitelnými stránkami. Takové kroužení papírů už trvalo pět dnů.
Před rokem a půl jsem se rozešel s přítelkyní; za nějaký čas jsem ucítil, že se ze smutku, rozmrzelosti, trapnosti a komičnosti scén rozchodu rodí nečekaný plod: mé zážitky se začaly přetvářet v embryo novely. Už několik let jsem nic nenapsal a smířil jsem se s tím, že jsem s psaním skončil. A tak jsem byl rád, když jsem opět po dlouhé době na dně myšlenek a pocitů rozpoznal důvěrně známé pohyby, kterými se ohlašuje zárodek nového díla, deroucího se ke zrodu. V té době jsem pracoval jako nakladatelský redaktor a musel jsem každý den dopoledne chodit do redakce; večer už jsem byl na psaní příliš unavený a kromě toho můj jazyk přes den nasákl stylem rukopisu, který jsem právě četl. Když jsem v kuchyni rychle snědl ze zamaštěného papíru studenou večeři, kterou jsem si koupil cestou z práce, sedl jsem si k psacímu stolu a začal psát. Ale brzy jsem s nechutí pozoroval, jak do mých vět pronikají všechny protivné zlozvyky autora, jehož text jsem měl na starosti. Také jsem se pokoušel psát o sobotách a nedělích, ale než jsem se stačil znovu vpravit do hry slov, obrazů a myšlenek, která se rozehrála před týdnem, byla už nedělní půlnoc, a já raději zhasl lampu a šel spát.
A tak jsem si řekl, že psaní zatím odložím; našetřím si peníze na pár měsíců skromného života, pak dám výpověď v redakci a budu se nerušeně věnovat práci na novele. Koupil jsem si notes, do kterého jsem si zapisoval myšlenky a nápady, a těšil se na dobu, kdy každý den brzy ráno vstanu, uvařím si kávu a posadím se k psacímu stolu. Všude se mluvilo o nadcházejícím konci tisíciletí, a tak jsem dal sám sobě slib, že novelu dokončím dřív, než se na začátku letopočtu objeví dvojka. Počítal jsem s tím, že ji budu psát asi půl roku, a v nakladatelství jsem oznámil, že odejdu na konci června. V kalendáři na rok 1999 jsem si zakroužkoval první červenec jako den, kdy začnu s psaním, a během zimy a jara jsem často blaženě myslel na dny soustředěné práce, které mě čekají. Teď bylo pátého července a já už pět dní seděl doma, nechal padat papíry ze stolu na zem a zase je sbíral —a nevěděl jsem, jak tento Ďáblův mlýn zastavit.
Tak jsem stejně jako v předchozích dnech až do pozdního odpoledne zápasil s nezkrotným textem; a stejně jako v předchozích dnech se během dne dělalo pořád větší horko, na papíry dopadaly z mého čela kapky potu a písmena se v nich rozpíjela, otvíral jsem postupně všechna okna a v závanech průvanu, který čas od času rozevlál záclony a projel všemi pokoji, létaly listy pořád dál, takže jsem některé z nich nacházel pod postelí, na vrcholcích skříní, v předsíni... Rozmrzelost a vztek z bezvýsledné práce se proplétaly s malátností a únavou z vedra. Má vita nuova nezačíná moc dobře, pomyslel jsem si.
A stejně jako ve čtyřech předchozích dnech jsem to nakonec vzdal a řekl si, že zítra snad bude chladněji, že se lépe vyspím a psaní mi půjde lépe; snad se bláznivý koloběh konečně zastaví, papíry zůstanou klidně ležet na desce stolu a text bude postupovat zvolna a rozvážně kupředu. Položil jsem pero na stůl a zvedl zrak k oknu, nechal jsem pohled, unavený tím, jak se celý den prodíral mezi písmenky, volně bloudit po fasádách domů na protější straně ulice, přeskakovat z balkonu na balkon, klouzat se po vláčných liniích zaprášených secesních ornamentů, kroužit kolem skvrn oprýskané omítky. A stejně jako v minulých dnech jsem si řekl, že už mám po celodenním trápení právo jít si sednout do nedaleké hospody, kterou její majitel nazýval zahradní restaurací, i když ji tvořilo jen několik stolů a lavic rozházených po asfaltové ploše, která vyplňovala díru v řadě domů. Vstal jsem od stolu a seběhl po schodech na ulici.
Řada průčelí se táhla do dálky nalevo i napravo; kromě dvou mužů v zamaštěných košilích, kteří se u protějšího chodníku skláněli nad otevřenou kapotou otlučeného vozu, jsem nezaznamenal přítomnost žádného člověka. Ale hlavně: jaké štěstí nevidět kromě několika nápisů nad obchody, které sdělovaly jen samé nevinné věci a nic po mně nechtěly, žádná písmena! Bylo pořád ještě horko, i když na zdi domů na protější straně ulice se už položilo nafialovělé světlo a dlouhé stíny zvýraznily štukové ornamenty, které se vinuly po zdech jako popínavé rostliny. Na karoserii vzdáleného automobilu hořel oslnivý oranžový oheň; domy, které stály na mé straně ulice, už začaly jako velké houby nasakovat tmou, ve které se rozplývaly všechny hrany. Ulice se táhla oběma směry v monotónním rytmu stejně dlouhých bloků; napravo ústila v dálce do nevelkého náměstí, odkud doléhaly tiché zvuky automobilů a brzdících a rozjíždějících se tramvají a mísily se s jakýmsi tlumeným vrčením; to se patrně ozývalo za zdí jedné z nízkých dílen, které zabíraly celou jednu stranu krátké příčné ulice, jež se otvírala naproti mně a končila ve stráni zarostlé křovím.
Ulice, v níž jsem bydlel, byla dlouhá, rovná a široká, ale bylo na ní jen pár obchůdků, většinou opraven a zastaváren, a obvykle byla tak jako teď zcela bez života. I po mé levé straně pravidelné bloky domů úzkostlivě sledovaly přímku narýsovanou architektem; v dálce, kde obě řady domů končily, vyplňovala mezeru mezi nimi růžově zářící plocha; chvíli jsem přemýšlel, na co se to vlastně dívám, a pak jsem si uvědomil, že je to tovární zeď, osvětlená paprsky zapadajícího slunce. Průhled prázdnou ulicí mě zlákal; řekl jsem si, že se půjdu raději projít, na hospodu mám dost času. Zamířil jsem k vzdálené tovární zdi; už dlouho jsem nešel tím směrem, obvykle jsem pospíchal na opačnou stranu, na tramvajovou zastávku na náměstí.
Cestou jsem potkal jen dítě se psem a v jednom z oken jsem uviděl holohlavého, opáleného muže v bílém nátělníku, který se opíral o parapet, kouřil a zamyšleně pozoroval cosi na prázdném chodníku. Když jsem došel na konec ulice, tovární zeď se už ponořila do stínu domů. Chvíli jsem váhal, na kterou stranu mám jít. Věděl jsem, že když půjdu podél zdi napravo, dojdu k malému tržišti, které tvořilo několik stánků, když půjdu nalevo, octnu se na úpatí nízkého, oblého kopce, jehož svah pokrývá šedivá srostlice přízemních domků, které si tu někdy před válkou postavili dělníci z továrny. Zahnul jsem doprava, ale po několika krocích jsem si to rozmyslel, vrátil se a vydal se na druhou stranu. Dlouho jsem šel podél tovární zdi, nad jejímž vrcholkem se vinul ostnatý drát. Na jejím konci mě čekalo překvapení: žádná kolonie domků tu nebyla. Zbyly po nich jen základy zdí a díry v zemi; z vrcholku kopce už nedočkavě vyhlížely nové bílé vily, zrozené ze snového objetí Bavorska s Kalifornií; bylo zřejmé, že se chystají slézt dolů a že žlutý buldozer, který teď odpočíval, mírně nakloněný, v polovině svahu vedle několika bud z vlnitého plechu, urovnává cestu pro jejich další postup.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz