Eseje (Joyce a Proust) /

Ukázka z knihy

"É fango il mondo"
Leopardi

V této knize nebude zmínka o legendárním životě a smrti Marcela Prousta ani o starých žvanivých matronách jeho Dopisů ani o básníkovi ani o autorovi Esejí ani o selterské minerálce jako protějšku Carlylovy "skvělé lahve sody". Názvy jsem ponechal raději ve francouzštině. Citované pasáže jsem si přeložil sám. Odkazy jsou podle hrozné šestnáctisvazkové edice Nouvelle Revue Francaise.


Proust

Rovnice zvaná Proust není nikdy jednoduchá. Neznámá, která se vyzbrojuje celým arzenálem hodnot, je zároveň nepoznatelná. Obojaká je i kvalita jejího působení. U Prousta může každé kopí být kopím Télefovým. Tento dualismus v mnohosti budeme podrobněji zkoumat ve vztahu k Proustově "perspektivismu". Pro naši syntézu bude výhodnější přijmout vnitřní chronologii Proustova výkladu a nejprve zkoumat ono dvojhlavé monstrum zatracení a spásy - Čas.

Lešení jeho stavby se vypravěči odhalí v knihovně kněžny de Guermantes (bývalé paní Verdurinové) a vlastnosti jeho materiálů na matiné, jež následovalo. V duchu vypravěče se začíná rýsovat jeho kniha. Uvědomuje si, kolik ústupků bude jako literát muset udělat, aby vyhověl omezenostem literární konvence. Je spisovatel, a nesmí si tedy ani v náznaku dovolit odlučovat účin od příčiny. Bude například třeba, aby přerušil (znetvořil) zářivou projekci subjektivní touhy úlevně komickým stínováním rysů. Nebude mít kdy připravit si stovky masek, jež by měly padnout mnoha tvářím, i těm, které zkoumá docela bez zájmu. S lítostí přijímá diktát posvátných měřidel a kružidel literární geometrie, ale odmítne se už podrobit jejím prostorovým dimenzím, odmítne měřit výšku a váhu člověka v rozměrech jeho tělesnosti namísto rozměru jeho let. Svůj postoj vyjadřuje v závěrečných slovech své knihy: "Kdyby mi aspoň bylo dopřáno dosti času na dokončení mého díla, neopominul bych poznamenat je pečetí toho Času, jehož představa se nyní rýsuje v mé mysli s takovou silou, a popsal bych v něm lidi, třeba s rizikem, že jim dám vzhled monstrózních bytostí, zaujímajících v Čase mnohem větší místo než ono tak šetrně jim přidělené v Prostoru, protože se, jako nějací obři, pohroužení do běhu let, současně dotýkají nejrůznějších období svých životů - tolika dny od sebe oddělených - tak vzdálených v Čase."
Proustovy bytosti jsou tedy obětmi této všeovládající podmínky a okolnosti - Času; jsou obětmi podobně jako nižší organismy, které znají jen dva rozměry a nenadále musí čelit záhadě výšky: jsou obětmi a vězni. Z hodin a dnů není úniku. Ani ze zítřka, ani ze včerejška. Není úniku ze včerejška, protože včerejšek nás už poznamenal, anebo byl námi poznamenán. Na způsobu nezáleží. Změna nastala. Včerejšek není cestník označující míle, který už provždy máme za sebou, ale milník dní na vyšlapané cestě let, jenž je navždy nevyléčitelnou částí našeho já a zůstává v nás, tíživý a nebezpečný. Včerejškem nejsme jen unavenější, jsme jiní, už ne ti, kterými jsme byli před pohromou včerejška. Den - pohroma; ale ne nutně plný pohrom. Vlohy objektu k dobru nebo ke zlu tu nejsou skutečné ani významné. Zato z okamžitých radostí i zármutků těla a rozumu se kolikrát stávají velezárodky. Ať už byl včerejšek jakýkoli, vplynul do jediného světa, který má realitu a význam, světa našeho latentního vědomí a jeno rozvrácené kosmografie.A tak se bezmala ocitáme v postavení Tantala, ovšem s tím rozdílem, že svolujeme, abychom byli mučeni. Snad jen že perpetuum mobile našich deziluzí podléhá větší rozmanitosti. Včerejší aspirace platily pro včerejší ego, nikoli pro dnešní. Jsme zklamáni nicotností toho, z čeho jsme se těšili, pokládajíce to za dosažený cíl. Ale co je to "dosáhnout cíle"? To je, když se subjekt ztotožní s objektem své touhy. Ale sám subjekt cestou umírá - možná, že mnohokrát. Pro subjekt B je zklamání banalitou objektu zvoleného subjektem A stejně nelogické, jako kdybychom očekávali, že něčí hlad se dá zahnat podívanou na strýčka, an večeří. Dokonce i tehdy, když si uvědomujeme - díky jednomu z vzácných zázraků koincidence, kdy se kalendář faktů odvíjí souběžně s kalendářem citů - že předmět touhy (touhy v nejvlastnějším smyslu slova této nemoci) je subjektem dosažen, pak je tato shoda tak dokonalá a čas dosažení cíle tak přesně eliminuje čas touhy, že přítomná skutečnost se jeví jako nevyhnutelnost A když i veškeré naše cílevědomé intelektuální úsilí znovunastolit jako skutečnost to, co je neviditelné a nemyslitelné, zůstává neplodné, nedokážeme nakonec ani ocenit naši radost jejím srovnáním s naším žalem. Volní paměť (Proust to opakuje ad nauseam) je jako nástroj evokace bezcenná a obraz, který nám skýtá, je od skutečnosti natolik vzdálen, jako by to byl mýtus naší obrazotvornosti nebo karikatura vykreslená přímým vnímáním. Existuje jen jeden skutečný dojem a pouze jeden přiměřený způsob evokace Avšak ani jedno ani druhé nejsme ani v nejmenším s to ovládat. Tuto skutečnost i tento způsob probereme na patřičném místě.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz