Eseje (Joyce a Proust) / Recenze /
Ivo Pospíšil, Rovnost, 23. 3. 1993, s.6
Samuel Beckett se proslavil jako autor absurdních dramat, v našem prostředí je však méně známá jeho esejistika, kterou se dostal do širšího povědomí na přelomu 20. a 30. let. (…)
Esej o Jamesi Joyceovi, do jehož okruhu se Beckett dostal v Paříži 1928, pojednává o známém Vznikajícím díle (Work in Progress), na němž je patrná inspirace jak Dantem, tak dílem Giambattisty Vica. Pojednání směřuje k apologii Joyceova způsobu psaní, které oživuje původ slov, proniká k jejich etymologickým řadám, a tak je očišťuje od zploštění a automatismu. (…)Esej o Marcelu Proustovi je už „zralejší“, usazenější, kontemplativnější. Je na něm víc vidět, že pro Becketta je Hledání ztraceného času obrovskou zásobárnou postupů, že se na ně dívá už ne zcela jako esejista, ale jako umělec, který se vyrovnává s podněty. Přitom však neztrácí ze zřetele srovnávací půdorys: romantismus, symbolismus, Baudelaire, Hugo, Dostojevskij, Schopenhauer.
