Ukázka z knihy
Utrpení hříšníkaKřesťanství nemá podíl na těle, potlačuje je. "Bůh chce vše," píše Bossuet. Totéž tvrdí i Pascal: "Pane, dávám Ti všechno. "
Je pravda, že manželství je svátost. A protože křesťanské manželství odsuzuje ženu k nepřetržité plodnosti, odsuzuje muže k nepřetržité zdrženlivosti. „Nejodpudivější ze všech křesťanských stavů," píše Pascal o manželství, "mrzký a škodlivý podle Boha. " A Bossuet je ještě děsivější: "Poskvrněni od našeho narození," píše paní Comuové, "počati v zaslepenosti krutou vášní, ve vzpouře smyslů a za nepřítomnosti rozumu, musíme až do své smrli bojovat proti zlu, jemuž jsme upsáni už svým narozením. "
Přitažlivost islámu. Tuniská města, která jsem navštívil v době ramadánu. Náboženství praktikovatelné. Náboženství, jemuž se veškerý lid koří bez přehnaných obětí. Náboženství, jež nežádá nic nemožného, nehubí přirozenost, neodvrací ubohé stádo od jeho napajedel, ani od hnojiště, které v sobě udržuje teplo. To je pravda: ale je tu také lid sužovaný a rozežíraný leprou, celá pokolení podmílaná zdola svými instinkty jako přímořské město bez hrází.
Nevadí, že už toto překračuje naše síly: zavřít oči před něčím, co Bossuet označuje jako "křehkou a šálivou krásu těla.“ Vždyť on sám svým urozeným výkřikem hořekuje nad nepředstavitelným Božím požadavkem: „Ó Bože, kdo by se odvážil hovořit o hluboké a pokořující ráně žádosti v naší přirozenosti, jež spojuje duší s tělem jemnými a zároveň tak krutými pouty? “ Právě odsud se odvíjí drama - od žádostivosti spojující duši s tělem. Mohli bychom přemoci žádost a odpírat tělu, kdyby bylo pouze tělem. Ale duše miluje, duše je milována. Jak přestat milovat to, co milujeme? Nemáme jednu duši pro přání, jinou pro zbožňování a ještě jinou pro milování. Jedna a táž bytost v nás zbožňuje a přeje si vlastnit a tisknout k sobě to, co zbožňuje. Nelze sloužit dvěma pánům a vroucně milovat dvě bytosti zároveň. Je třeba mít odvahu pohlédnout přímo do očí základnímu požadavku křesťanství. Davy, které naplňují v neděli kostely, nevědí, co činí, přijímají zákon, ale ten jim zůstává neznámý.
Bůh křesťanství nechce být pouze milován, ale chce být milován vý1učně. Nesnese, abychom se od něj odvrátili jedním jediným vzdechem, neboť každá jiná láska je modlářství. Je to naprosto rozumný požadavek. Nelze milovat stvoření, a nepropadnout přitom zbožňování. Stvoření se nám stává tím jediným, co potřebujeme a zaujímá místo Boha. Nebem jeho přítomnosti a peklem jeho nepřítomnosti.
Někdo může namítnout, že existují zcela oprávněné city: rodina, přátelství. Tomu rozumím. Ale tyto city jsou něco jiného než láska. Jakmile se změní v lásku, znamenají i ony zločin: incest nebo sodomii. Mýlili bychom se, kdybychom mystiky považovali pouze za výjimečné křesťany, protože oni jsou jediní skuteční křesťané. Milovat znamená toužit po vlastnění. Neúnavně sledují Boha, stejně jako tělesní lidé se sužují touhou po tom, co milují. Chtějí Boha získat a mít jej. Proto také neexistuje nic, co by se podobalo vášnivému jazyku jejich svatých výkřiků, nad nimiž se pohoršují vlažní lidé.
Štěstí těch, kdo milují Boha, je nesmírné. Rozplývají se v tom, co milují. Bossuet má pravdu, hořekuje-li nad žádostivci, kteří baží jen po stvoření: "Stvoření není nic," říká, "a nedokáže ani přijmout odevzdanost jiné bytosti. "Popravdě řečeno dokáže, ale jen na několik vteřin. Je to jen na okamžik. V krátkém záblesku tělesného spojení jsme přesvědčeni, že jsme jedno, ale záhy jsme opět dva: moje tělo a toto jiné tělo. Hruď jako neprostupná zeď, uzavřený svět těla a krve, a my se točíme kolem jako ubohá oběžnice.
Mystik se chce ztratit ve svém Bohu - jako se řeka ztrácí v oceánu.
Avšak Bůh se vtělil. Aniž bychom se tím rouhali, můžeme říci, že v mystické lásce existuje v očištěné a zbožstvené podobě totéž lnutí ke "křehké a klamavé kráse těla". Bůh křesťanů se vtělil, stal se tělem a přebýval mezi námi. Když Bossuet rozjímal o Učitelových nohou, jež líbala Marie Magdaléna, odvážil se napsat tuto překvapivou větu: "I vůně; slzy, vlasy, všechno tam hraje svou roli. "
