Zimohrádek /

Ukázka z knihy

Dopis

Čekám na poštovského panáčka v domě u vinohradu, pod horou, již od pění kura do pění kura rozebírá ďábel vídaný za jasné noci vesničany, kterak přeletuje s pytlem na zádech, ďábel, který, usedá-li vůbec, láme větve lip přesahujících dvory a viničnou tyčku vrhá proti postavičce prchající do údolí a nedbající náhle klikatostí cesty, proti tomu poserovi, jenž se brambořištěm doklopýtá až k uzamčenému hostinci U Modré lišky a couvaje civí na vrzoucí štít s liškou držící ratolístku a je, ten osel, nalezen pozdě k ránu zcepenělý, načatý vranami a zajíci, čekám na poštovskou fanfáru a na panáčka, který má vzadu truhličku, a kromě rána, kdy se zaobírám pánví, kromě poledne, kdy se zabývám pánví a révokazem, a večera, kdy otevírám bestiář, přemílám si kamínek slova, kterým započnu psaní na odpověď. I já mám, jaký to přepych, své jméno. Zeptej se po Blbci a bude ti označena cesta za mnou: z vesnice půjdeš ještě dlouho, je to stále víc do kopce a po poli je rozhozen černý hnůj, téměř nepáchnoucí, uvidíš hřbitov, a pak, projdeš-li lesíkem, jsi na vinici. Je malá, ale dům je velký a bílý, Blbcův dům. Miláčku.



Svatební noc

Já se ti divím...

O svatební noci
na jezeře
noční muškou svítil jsem si.

Já se ti divím...

O svatební noci
jsem chodil
kolem jezera.

Já se ti divím...

Noční muškou svítil jsem si.

Já se ti divím,
že sis brala mě,
že zrovna mě...

Já se ti divím...

O svatební noci
na jezeře
noční muškou svítil jsem si.



Vlci

Podobiznou letohrádku je dům v zemi houštinaté.
Zůstaň v kimonu. Sluší ti ruce v rukávech volných
a tvé učesání.

Tvůj bratr v slamáku přijde
s mořským ďasem v koši
a s pyskouny.

V zahradách ovce stříhány jsou poprvé,
zvířata línají ve skalách,
vlčice štěkají po mně, jak jedu bez rubáše.

Podobiznou letohrádku je dům v zemi houštinaté.
Vlčice štěkají po mně
a po poníkovi mém s dlouhou srstí.

Sluší ti ruce v rukávech volných,
sluší ti dům v zemi houštinaté
a louka krmící mláďata krkavců.

Čichaje k ikebaně
na stole jídel,
přestal jsem jíst,

otevřelas mi zahradu líbání svého,
jako bych já byl dívkou
a ty chlapcem odtamtud.

Máš koně ve stáji letohrádku?
Koně se ženským sedlem?
Otrávím ho. Šlachy na nohách mu přeřežu.

Tázal jsem se, proč máš křížek. „Věříš?“
Pověsilas ho na krk mně a řeklas „tobě ne“.



Bylo to v zimohrádku:
vrány spíš při zemi než při nebi,
ale převysoko,
pouhé povětří
a lesík mezi zimou a podzimem.


Nelíbal jsem Barbaru na zasklené verandě
a kniha, kterou jsem listoval, byla bestiář s kapitolou
o zvířatech, která se procházejí se sněhovou vločkou
na čele, a kapitolou o uštvání koně — tu číst zdálo se mi příhodné:

Uštvu šest koní na šesti mílích cesty,
jestli mne miluješ, Barbaro,
a šest koní na šesti mílích uštvu, jestli ne,

šest koní
pouhé
povětří —



Pohřeb mima

Meluzína a podzim jsou hlasy samého ticha,
které už nevnímám. Chodil jsem po domě s flétnou.
Myslel jsem, že jezdci se už nevrátí sem,
až k zimohrádku,
ale ráno jsem viděl jednoho
se psem do půli koně.
V zahradě udělal oheň a vařil polévku,
pes chodil kolem trnového křoví
a něco tam našel.
Muž postavil kotlík,
sehnul se
a díval se kam pes.

Zavolal na mne.
Člověk, kterého jsme tam našli, měl bílý obličej
a přilepené řasy jako mim,
ústa měl také jako mim,
s koutkama protaženýma dolů.
Mim.

Meluzína a podzim jsou hlasy samého ticha,
které už nevnímám. Chodil jsem po domě
s flétnou.



Zima

Stále jsem hovořil o zimohrádku, až jsi řekla: tak mě tam zaveď.
A tu jsem se počal vymlouvat: možná, že se zklameš,
je to uprostřed polí a v lese jsou divoké kočky,
na schodech jsou sochy, které si ovívají pohlaví lopuchou,
nebudou se ti líbit.
Přiznám se, řekl jsem, že jsem si něco vymyslel.
Ale tys uhodla, že jsem si vymyslel všecko, a řeklas:
už si taky myslím, že by se mi nelíbil,
nemám ráda divoké kočky a nikdo nás tam nečeká,
nemysli na to.



Jinde

Už se jí nebudu ptát, na co myslí a jak myslí na mne,
abych se nedozvěděl, že už tady nejsem a že jsou tu
ještě přátelé, kteří byli na pohřbu

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage