Lulku tatíčkovi / Recenze /

Jan Nejedlý, ČRo 3-Vltava

Když jsem se nedávno ptal básníka Jiřího Staňka, jak se pozná skutečná báseň od žvanění, odpověděl mi – ten starý romantik -, že prý srdcem. A tak jsem pustil své srdce na procházku do obilných lánů současné poetické nadprodukce a hle, přivábilo jej neumětelské vrzání a skřípot veršotepeckého smyčce, linoucí se z básnické prvotiny J. A.Pitínského. „Hokej jsme hráli v Tyršáku. / A máma spala v ušáku...,“ začíná známý dramatik, režisér a prozaik jednu svou poému a my víme, že na ty housle umí a že vrže schválně, ale ne jako klaun v cirkuse pro pobavení obecenstva, ale z jakési dojemné potřeby být prostý a nebýt přitom vážný. „A my tu, v Tyršáku, tak ochotnicky... / Tak na jednu branku / a místo přilby tu ušanku / navždycky, och, navždycky,“ uzavírá Pitínský básničku, jednu z nejpůsobivějších evokací dětství, jaké znám, při níž mi mimoděk vytanula na mysli Holanova představa „obyčejné věčnosti“.
Ovšemže, příklon k syrovým a neškoleným výrazovým prostředkům není ničím novým. Zahlceni vzděláním, dobou či tzv. vysokou kulturou přicházejí umělci po jednom i v celých houfech napít se z průzračné studánky naivismu a očistit tak sebe i čtenáře. Renesanci zájmu o literární naturščiky můžeme v poslední době pozorovat například v okruhu časopisu Tvar, předtím se naivismem inspiroval tuzemský literární a hudební underground. A činí tak třeba i recesistický rockový ansámbl Vltava, čímž se dostáváme k fenoménu jménem ironie, která tento „návrat ke kořenům“ zpravidla provází.
Tak jak je to potom s tou prostotou? Neříká nám nakonec Pitínský svou sbírkou plnou toporných veršů a rýmů typu sýr-mír, vůně-průjem, ba i rovno-hovno, že už je poezie navždy jen slovním fotbalem – teď zrovna hrajeme v dresu Jožky Mrázka-Hořického -, a ničím víc? Anebo je možné a mužné psát poezii v dnešní ironické postmoderně už jen takto? Snad od každého trochu a u Pitínského ještě tragikomický zápas ironie s opravdovostí a nostalgií k tomu. „Smrt se mnou byla a vánky jemné, / ty věci hrozné, co jsou ve mně, / podzim byl, vlek panák poli se, / tři muži v řípě holili se...“ píše ten, který se odvážil čehosi se vzdát – vážnosti, patosu, poézie s velkým P a v této svobodě nalezl – mj. vážnost, patos, poezii.
Ale nejen naivismem je tato pozoruhodná prvotina živa. Pitínského básně jsou rafinovanější než se na první pohled zdá: viz četné aluze z ruské literatury, podmanivé surreálné obrazy i wernischovský efekt toho, co není vysloveno a přece se vznáší nad textem jako duch nad vodami. Ostatně, sedět tu místo mne takový Gaston Bachelard, jistě by zasvěceně pohovořil o „psychoanalýze vody“ v básních J. A. Pitínského. Takto se mohu jen pokochat kupř. jeho sugestivním obrazem velbloudů utopených ve Vltavě.
A na závěr jeden výstřel do vlastních řad: věnovali bychom těmto textům pozornost, kdybychom nevěděli, že je napsal ten Pitínský? Nechť mluví poezie: „...jedli tam jelita sladká jak daktyl, svižná jak jamb a já jsem koupil lulku tatíčkovi.“

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz