Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze září 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. září (středa)Ráno jsem si vykračoval směr práce neobvykle zvolna. Za pár minut začne školní rok, vstal jsem včas, svítí slunce (i měsíc ještě nešel spát, aby to viděl), tak proč ne. Na zahrádce polorozpadlého statku se vynořila z růží temnovlasá víla oblečená do poncha, moc jí to slušelo. Romantika jak prase! Nebyla to ovšem Španělka, nýbrž učitelka tance z Ukrajiny. Ten letmý okamžik totálního klidu a krásy jsem jí při tom pomyšlení přestal závidět – chystá se nejspíš do školy, možná uvnitř už spěchá a ty květy nastříhala kvůli žáčkům, aby jim zkrášlila první školní den...
*
Odpoledne jsem měl těžkej splín, tak jsem si – místo plynu - pustil Rolling Stones. Docela stařičká píseň (i když proti mně stále ještě chic mladá dáma) Street Fighting Man mi spravila náladu asi tak na dvě minuty. Tehdy zabušila na skleněné dveře vnučka Gábinka a volala: „Deda! Dyda!“ a když jsem jí otevřel, nesměla dovnitř, nesměli jsme falešně brnkat na klavír, obdivovat bicí hodiny na stěně, mazlit se s kocourkem – musela pokračovat s bréčem do jinam… a já zpět do sebe. Tak teď znovu zkouším Rouliny, k takové náladě se víc hodí Gimme Shelter – tak tu je se mnou. A „můj deníček“. Co jsem to jen slíbil!? Psát denní záznamy jsem zkoušel mockrát, někde na půdě mám povícero takových nedokončených (nejdéle jsem vydržel pět dní!). Takže možná, milí internetoví fandové stránek ipetrovských, jste právě svědky startu neobvyklého worldového rekordu. Čehosi „best“ a „super“ a „mega“ a „neuvěřitelného“… tím jsem měl začít…
…už o prázdninách: 1. Měl bych se na co vymlouvat – pořád na cestách. 2. Měl bych o čem psát. Třeba o Letní filmové škole v Hradišťu, vínu (pil), poezii (četl – i veřejně), ženách (pokukoval z uctivé blízkosti), filmech… Nebo o táboření v kempu u Lednice, sedmnáctikilometrové anabázi s píchlým kolem (tedy duší, docela dvojsmyslnou) a bodrých Moravanech, co nenechaj jednoho na holičkách…, o zahradě před letohrádkem Bredovských, o svaté Zdislavě, v jejímž Lemberku bylo vyšší vstupné, než naše finanční pohotovost...
*
…ale teď už vážně. Chtít od prvního září po mužikovi ze školství odevzdávat deník je poťouchlé i pošetilé zároveň. Ale taky móc fikané: cosi nového se začíná, důležitého (prvňáčci a tak), a já mám komu to vyprávět... Nojo, jenže – Roulini pokračují flákem Jumpin´ Jack Flash. Studiovou verzí, kterou už nejmíň třicet let srovnávám s onou koncertní, protože tu jsem tenkrát „nazkoušel“ s kapelou Consilium a hlavně předváděl na veřejnosti, takže je jediná správná. Moje dívka se tehdy důsledně vyhýbala šoku vidět mě jako samozvanou „saprstár“. Nevím proč. Nebyl jsem zarostlejší než druzí, netípal jsem vajgla o mikrofon a nezašlapával ho mezi prkna pódia jako někteří, zpíval jsem stejně kvalitní „svahilštinou“jako tehdy mnozí… fakt nevím, co jí vadilo. Nejspíš měla se mnou vážné úmysly, které narušovala má víkendová proměna v „prdlého pičuse“, hopsajícího na pódiu s výrazem někde mezi Karlem Gottem, Jimi Hendrixem, Bobem Plantem a samože Mickem Jaggerem – prostě Mik Džegr odkudsi ze Sudet…
*
Ohlásil se mi pan Janeček z Kanady. Jede do Lužice a pro Kanadské listy, jichž je vydavatelem, chce psát reportáž. Staví se u mne pro informace. To bude příjemná práce. Jinak se úřednický svět motá kolem financí, problémů rodiče versus škola (to ještě přijde)…
V dnešním novinovém horoskopu – kterému ze zásady nevěřím – jsem měl předurčeno, že mě někdo rozčílí a já ten vztek pak vybiju na tom, kdo bude při ruce v okamžiku, kdy mísa přeteče. Navečír se vrátila žena (kantorka) domů, pověděli jsme si o denních starostech, ona mi sdělila jak a proč nemá ráda úředníky (= tedy i mne) – v tom ji plně chápu, já taky – a tím mi nahrála. Od plic jsem jí vysvětlil, co si myslím o pedagozích. A nejspíš i to, co si nemyslím – to abych dodal svým tvrzením osudovou váhu. Do deníčku raději citovat nebudu, protože jen o úřednících se smí nahlas říkat ošklivá pravda = přiživují se na daních nás všech, tedy i svých (autoparazitura). Pedagogům mohou nadávat jen rodiče, žáci, školníci, ministryně a samospráva. Já nejsem ani rodič, ani žák – a doufám – že nikdy nebudu ministryní. Takže už jsem zticha a za chvilku si pustím televizi. To aby se mnou aspoň někdo mluvil. Dobrou noc.
2. září (čtvrtek)
Ráno jsem si mohl oči vykoukat – včerejší ponchová temnovláska mezi růžemi nebyla. Ale za to, že chodím poctivě pěšky, jsem byl odměněn úplně pohádkově – dívám se na oblohu a vysoko nad obzorem směr jihozápad: blednoucí stříbrňák měsíc. A zrovna když zaostřím oči uondané soustavným civěním na různé monitory, šine si to přímo středem té lůny ještě o chlup stříbrnější letadlo. Linka Vanďák – Měsíc. Lidi vystupujou za letu, všechno je pro ně nové, veliké, vznášivé… Podobný kýč jsem nedávno viděl v nějakým magazínu – ale takhle „lajf“ je to paráda!
Klesám do údolíčka „kaňůnkem“ mezi nazdivisutou terasou hospody a domem s letopočtem 1903. Přede mnou stojí paní Mašínová se svým boxerem. Ten se na mě jen třese, ona mu něco špitá do ucha a zdá se, jako kdyby ho chtěla pustit. Nasazuji oblouk a uctivě zdravím už z dálky. Paní mi odpovídá, pes se škube – má ho co držet! – řka: „Čeká na jednu boxerku. Už ji dlouho neviděl, tak se na ni moc těší a zdálo se mu, že ji támhle zmerčil…“ Ulevilo se mi. Od té doby jsem ovšem potkával zarputilky a zarputilce, co měli v očích nezdolný úmysl dnes konečně už dobudovat onen „tržní mechanismus“. Pak jsem si pípnul v elektronickým kontrolorovi a bylo po ftákách. Úřad má velkou tlamu a hluboký, hladový vnitro…
*
…pan Mike Janeček „publisher of Czech newspaper „Kanadske listy“ z kanadského Mississauga, co to má hodinku a půl k Niagarským vodopádům a co jeho strejda inženýr dal první půlku názvu české motorce Jawa a co on sám je taky inženýr, jenže „hnojař“, jak o sobě hrdě říká… byl v pohodě. Dorazil po poledni, jak včera nahlásil, přivezl přibližně stejné množství potištěného papíru (časopisy, knihy), jaké si pak odvezl (pohlednice, knížky, brožurky o Varnsdorfu i Lužici). Přál si vidět starostu, nechal se s námi vyfotit svou paní Janou a zamířil za reportáží do Lužice, odkud plánoval odjet do Švédska na abiturientský sraz po 55 letech… Do Kanadských listů jsem nahlédl jen letmo – pan Mike se svou paní se věnují především osudům českých válečných veteránů – letců v Anglii, napomáhají shledávání dávných přátel… fajn.
Po jeho odjezdu jsem se už nechal mučánkovat computerem, výpočty a podobnejma pitomostěma až do sluncekokrhání…
*
…ohlásila se mi paní Strolená, vdova po malíři, se kterým jsme udělali kus práce – tedy udělali: já ho hecoval a on vytvořil hezkých pár kvalitních ilustrací i pláten na starý kolena. Padli jsme si do oka, jen jsem stále otálel s návštěvou v jeho ateliéru v Praze, kam mě srdečně a opakovaně zval, až nám umřel. A já musel vpadnout do zamčeného pokoje a najít archívní dokumenty, které mi půjčil krátce před svým odchodem na věčnost.
Jo a milý dopis mi napsala paní Eliška Suchá, vdova po básníkovi Josefovi Suchém...
Nakonec můj zrak padá ospale na odřezek papíru s poznámkami a:
Dosáhnu tam
na špičku tvého ledovce
tam dotknu se
mrazu který se každého rána
vzbudí
a studí…
a s úlevou si uvědomuju, že situace na frontě se uklidnila a po krátkém příměří vyvěšeny na obou stranách zákopů bílé fangle.
Mezitím všude tma, a mě napadá:
Probůh – už jsou tu!
Kostronauti z Čechravy
Poženou nás
než se unaví
Je brzy na múzy
Belhají se – to „letí“
hrdě
A na nás maličké,
myslej si, můžou prdět
A tak dál, atakdál, Honza král si sedl na futrál. Krákoře jeho králajda: Bacha! Ze skřipek bude sralajda. Chacha!
Vidím, že je načase končit. „Ona je duha“ zpívají Roulini a já mám v hlavě vymlácenou slámu. Mám se dobře. Vydržel jsem psát deníček už druhý den. To jde. Ještě tři dni a budu na dosah osobnímu rekordu. Tak mi držte palce. A dobrou noc.
PS: Zrovna se docela nečekaně ozvala Ruby Tuesday. Tak to jsem vám nemoh smlčet, jak jistě uznáte. Tak tedy už doopravdy „Good bye… still I gonna miss you…“, než nás společně probere Paint It Black, protančíme noc a já ráno nenastartuju svý strhaný smysly a tělesný i společenský funkce…
3. září (pátek)
Cestou do práce jsem se zase upřeně díval na nebe, ale odlákal mě chlapík, který postával dole v ulici. Starej a volezlej (řekly by mé děti), asi tak mého věku, říkávám já. Práskal fouskama, díval se na opačnou stranu obzoru než já a čekal. Na co? To je jedno. Podstatný je, že letadlo mířící k měsíci minulo cíl a letělo mimo. Nic se neopakuje. Ani já?
Později jsem „zhltnul“ dvě porady – na jedné jsem čučel a radši mlčel (i když ne docela, to nesvedu), druhou jsem řídil. Mělo to tentokrát odšťuch. Práce, prachy, diskuse…
Oběd mi chutnal. Měl jsem hlad. Paní Strolená přišla dle dohody, odevzdal jsem, co jsem měl, rozloučili jsme se. Bylo mi jí líto – vdova, nedávno ještě umřel zeťák…
*
Pan Šustáček z Podluží přivezl med pro mladé. Malinký…lilinkatý pán v letech, hodný, smutný, ale usměvavý. Skoro vždycky. Ptal se mě, co dělám, jak se mám a že počasí je teď konečně zase fajn. Neměl jsem na zaplacení a tak jsme se rozešli a já se vrátil… vrátil. Kocourek na mě hulákal, že chce mlíko, Aja, psička pajdající, obstarožní, ale stále vítací, jásající, když se objevím – měli pravdu tehdá, před asi dvanácti léty, lidé, co nás ošulili a darovali psa, kterého jsme nechtěli. „Když nikdo – pejsek vás určitě přivítá s radostí. Vždycky vás bude mít rád. Vždycky bude smutnej, budete-li odcházet.“ A tak to je od roku 1993. Líbilo se mi jméno Nayanka Bell – zpívá výborně, repertoár nic moc. Těším se na Leonarda Cohena. Tomu závidím, co umí.
Neumět nic a ještě závidět – hrozný!
Jdu čučet na film. Pak si ještě na něco vzpomenu…
4. září (sobota)
… nevzpomněl. Zažral jsem se do filmu Pán přílivu s Barbrou Streisandovou a Nickem Noltem, potom jsem poklábosil se ženou a únava mnou práskla do postele rychleji, než jsem čekal.
Ráno jsem se probral z mrákot a žena už byla pryč. Na brigádnickém lyžařském kopci, aby v zimě mohla prkýnkama leštit sjezdovku. Za chvíli – když jsem posnídal – odjížděli mladí do pryč. Gábinka, vnučka roztomilá, na pár chvil vtrhla do mého osamění a udělala mi radost. A pak už jsem byl sám, poslouchal muziku, psal projev pro starostu na pondělní slavnostní otevírání zdejší vyšší odborné školy (události to historické) a hlavně po chvilkách užíval pozdně letně zuřícího slunce nad barákem, zahradou, světem…
Kocourek mě zdravil, kdykoli jsem šel kolem něho, Aja jásala a já ji odměňoval tvrdými houskami a chlebem, což zbožňuje, a usilovným chroupáním ve mně taky vzbuzuje chuť jíst.
(Teď jsem si vzpomněl, jak mě nedávno pobavila kapela Morava, jejíž CD jsem si koupil za pár šupů v Levných knihách – nahrála nejsprostší písničku mého dětství „Kolo, rovno, hovno“, znáte ji ne? Pokračuje „jak se to rýmuje?“ atd.)
*
Žena se vrátila z brigády, uvařila švestkováky (byly výborný a bramboračka s čerstvými houbami, co našla pod Jedlovou, ještě lepší!!) a už je zase pryč. Jela do práce. Natírat schody. Ve školce. Ona je tam ředitelkou… No fakt. Taková je už doba. Všech jiných dob obdoba… … no co co co! Což někdy bylo ve školství dost peněz? No, vono by bylo, říkáte, jen kdyby… To si říkáte? Tak dobře, chtěl jsem o něčem jiným, ale když jsem se tak zamotal až sem, podělím se se svým deníčkem.
*
Takhle to funguje: firma pana Pimy měla na záchodcích a umývárkách jedné nejmenované školy v jednom nejmenovaném českém městě zlepšit klima. Aby všechno stihla, přála si uzavřít školu před koncem roku. Rodiče to nějak museli zvládnout, pedagogové a pedagožky taky. Pima ne - nastoupila až o týden později. I bourali řemeslníci, bourali, sekali do stěn a vyhazovali rum (na rumiště)… A přesekli i trubku, která byla ve stěně divně, nadbytečně. Ředitel školy povídá: „Tu ne, ta svádí (svůdně) vodu z terasy do kanalizace.“ V noci – kdesevzal tusevzal – přišel liják a zeď se zraněnou trubkou byla na ždímání. I ráno praví ředitel odborníkům: „Vidíte, je to trubka z terasy.“ Dorazil šéf firmy Pima, pan Pima, pravil: „To prosakuje špatnou izolací terasy. Opravte si ji.“ Až nezávislý úředník přišel, viděl a uvěřil panu řediteli. Konec šťastný… zazvoní zvonec? Kdepak, to ještě není konec pohádky o zmoutelené práci bodrých lidiček od Pimy. Pokračovala zídkou dělící záchodky od umývárky: projektant firmy Pima pan Pima zedníkům určil vztyčit zeď tak, aby dítka ze svých záchodových misek mohla vstát. Dokonce pamatoval na posilování jejich osobnosti: nesmějí vstávat v předklonu, neb si čelíčka o zeď potlukou. Na přání ředitele Pima zídku nerad, ale posunul… Že je to nuda, že to znáte, že u vás taky dělali? Už budu stručný: 1. obráceně posazené dveře – aby se děti měly o co otloukat, 2. plynový ohřev teplé vody propojený tak, že k ohřátí vody pro kuchyň bylo nutné vytápět celý objekt, 3. voda sáknoucí na straně budovy odvrácené od terasy (Pima: „To bude od té terasy.“ Prima, Pimo!), 4. zásuvky elinstalace našišato (některé ovšem rovně), 5. kachlíky na podlaze i stěnách, které se spárami nesetkávají, ale rozcházejí (jako lidi, jako lidi), 6. opravená omítka na opravených zdech drsná (jako naše doba) a flekatá (jako naše stračena)… Jo, a 7. dva nové záchodky tečou, na rozdíl od těch starých, které moč, stolici a vůbec všechno udržely… Už by mohl být konec pohádky, ale ten přijde až po této větě: termín 31. srpna nebyl dodržen. Pima se omlouvá – nabrala spoustu jiných zakázek a dělníci se odmítli rozpětit. Prostě ne a ne a ne. Ale zisky budou, to je jasný. Kdysi na jistém školení pro manažery mi vysvětlovali, že základem úspěšnosti podnikatele je zisk. Já si tenkrát myslel, že dobře odvedená práce. Už si to nemyslím. KONEC. (Poznámka: firmu Pima ani nejmenovanou školu a jejího ředitele v telefonních ani jiných seznamech nenajdete. Jen závady popsané v pohádce se velmi podobají těm skutečným, viděným na vlastní oči. Všem, kteří se v textu téměř poznají, vzkazuji, že jsem je opravdu, ale opravdu neměl na mysli. Ale polepšit se mohou.)
*
V podvečer, když slunce už zvolna vychládalo, jsem si sedl v sadu pod jabloň, vzal Toníka Bajaji Zvlčení s podtitulem „romaneto o vlcích, lidech a úkazech“ a začal ho konečně pořádně číst. Do té doby jsem jím jen listoval a vždy (protože v noci) po pár stránkách usnul. Toník mi dnes ráno volal, tak jsem se naňho upamatoval. A neolitoval jsem. Jsem sice teprv asi tak v první třetince, ale je to nářez. Literární. Text je hutný, nasáklý hlubokými znalostmi lidí, vlků a veškerenstva. Žvýkal jsem přitom čokoládu, po levici se mlsně lísala fenka Aja, kocourek ležel naproti – vždy se přesune opodál místa, kde jsem. Ať už sekám trávu, čtu si, nebo si hraju s Gábinkou na písku… to se drží dál, protože z ní má panickou hrůzu. Ona ho chce muchlovat, ale on je paličák tak hrdý a nedotknutelný, že vypadá jakoby měl strach… Jen se zvednu, hned ta dvojice věrných prťávků běží za mnou – pes svižně, zvesela, kocour nenápadně, aby se neřeklo, že dolejzá. Ale jen se nekoukám, tak vystřelí a ve vteřině dohoní, o co předtím za Ajou zaostal.
Odkudsi voní opékané uzeniny, možná nějaký z baběletních táboráčků za domky v naší čtvrti. Taky se dnes chystáme. Asi sami se ženou, ale já tahle setkání u čistého „dřevěného“ ohně miluju. Zvlášť od té doby, co mi kamarád Májek Tošovský, lékař internista, geniálně vyléčil pálení žáhy. Možu se cpát buřty a pivem téměř neomezeně – jediné, co mi brání nepřestat v jídle, je reálný objem žaludku a přilehlých propojených dutin. Říkávám: musím přestat, protože mi jídlo vypadává zpátky z hlavy ven…
*
… ale dost už o obžerství. Za pár chvilek pofrčíme k vnučce Barborce, dceři naší prvorozené Bušky. Na rozdíl od Gábinky (našeho druhorozeného Pídi) je nedivoká, soustředěná, zdánlivě netečná, ale to je opravdu jen zdání. Praděd Karel ji miluje. Jistě taky proto, že ji smí vidět častěji, neboť její matka je jeho příbuzná (tedy vnučka), zatímco matka Gábinky, Klára, je cizí – a podle toho to vypadá. Tenhle prapodivuhodný výklad příbuzenských vztahů a vazeb jsem převzal od zpěváka Petra Nováka. Už byl na pravdě boží, když jsem zaslechl v televizním vzpomínkovém pořadu, jak říká, že je úplně sám, bez příbuzných. Všichni mu umřeli. A hned poté na něj vzpomínala jeho žena… a tu jsem si uvědomil, že to je vlastně pravda. Vždyť ona je pokrevně úplně cizí ženská a jejich první společní opravdovští příbuzní jsou až jejich vlastní děti. A pak už to jde… Tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že i já důvěřivě a zcela lehkomyslně už víc než dvacet let žiju a spím a jím a mluvím a svěřuju se a vůbec všechno s naprosto cizí osobou, která – nebýt toho, že máme spolu tři děti – má úplně jiné příbuzné než já. Popravdě jsem na tom docela vydělal – jsou to hodní lidé.
(Vy, kdož tohle všechno znáte z vlastních domovů, odpusťte, ale já si to do deníčku napsat musel.)
*
Filth Pig… Ministry… to jako muzika, co se mi rozduněla za zády… Nějak blbě vidím. Asi se mi hnul tlak. Musím zmizet od kompjůtru. Až přestanu ještě slyšet (už se na tom nejspíš pracuje – tu a tam mi zvuky zvenčí rezonují podobně, jak z nádražního amplionu – a to mě mrzí, protože zatím poznám podle hlasu naprostou většinu lidí, které už jsem dříve několikrát slyšel, všechny ty ředitele a ředitelky škol, institucí, kolegy, známé a samozřejmě zpěvačky a zpěváky, co mají aspoň trochu osobitý hlas), tak mi zbude čich a chuť a doufejme i hmat. Je to dost, nebo málo? Musím začít šetřit své čivy, jak mi zhusta radíval můj táta: „Nečti už, šetři si oči.“ Tehdy jsem ho nechápal – to přece není elektřina, za oči se nemusí platit, jsou zadarmo a furt. Jo, kdeželoňskésněhyjsou!
Pokaždé, když mám v hlavě vymláceno, vynoří se nečekaná vzpomínka. A jak se jí začnu věnovat – napíšu nebo vyprávím – hned se s ní přetlačuje druhá, za ní třetí a tak dál. To asi taky znáte. Takhle jsem si vybavil, jak jsem až v pozdní dospělosti – když jsme si pořídili pejska – opravdu pochopil obsah lidového popěvku „pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále“. Když Aja tancuje šílenou radostí nad čímkoli, čím projevím vůli se jí věnovat, hned dodávám (za pejska): „řek bych vám, nevím sám, hop a skákal dále…“ (To aby si v mém deníčku početly i děti.)
*
A pak jsem si kousnul do tvarůžku jménem Lučina a zaslechnul mámu. Lučina byla jedním z posledních jídel, které jí chutnalo a vyžadovala je každý den na chleba. Jen tence namazat – ne kvůli úspoře, ale víc toho nesnesla. A hned si vzpomínám s intenzívní bolestí, jak jsem tenkrát, když byla sice už téměř slepá, ale ještě mohla jíst cokoli, odcházel se závistí, že si s chutí dává k večeři jakési škvarky (nebo to byla slanina s vejci?) – voněly až zuřivě – a já nemohl (to mě ještě zlobilo zažívání)… Zajímavé, až když odešla, začal se mi ten okamžik vracet a atakovat příjemnější vzpomínky. Smrt (spíš umírání) přehlušila tu spoustu pohádek, pohlazení a jiných sladkostí hmotných i nehmotných, kterými na mně nešetřila.
*
Večer nebyl táboráček, ale strávili jsme ho s vnučkou Barborkou. Její máma Buška večeřela, táta Robert byl na pravidelném sobotním fotbálku a my jsme měli dítko nebohé jen pro sebe. Jaká je? Podobná své mamince, když byla takhle malá. Jen má větší oči. Ale jinak stejně pozorně pozoruje, je klidná, když se najednou rozběhne (po čtyřech samozřejmě), tak u toho hýká – nebo jak byste to pojmenovali, to není hýkání oslí, ale takové miminkovské, radostné… Když je na čtyřech, zaklání hlavu a dívá se vysoko vzhůru a když se o něco pokouší, dívá se, jestli se někdo dívá, obdivuje, chválí. Když nikdo, jde si dál. Vy, co máte nějaká miminka, jistě víte, o čem mluvím, řeknu-li, že je dokonalá. Až na ty plíny a tak… Pozoruhodný je jejich pejsek Ferda. Typická pouliční směs, vyčuranej jak beruška (jak by řekla má žena) – nalezenec jedné předvánoční mrazivé noci, kdy chodil s cedulkou „Nevím, čí jsem!“ S příchodem miminka do toho nevelkého bytu v činžovním domě okamžitě pochopil, že je rázem až druhý a jeho místo je v předsíni. Bylo to až dojemné. Teď se o něj budeme starat na chvíli my – mladí jedou na dovolenou, tak mu dopřejeme naší zahrady a společenství Aji, kterou sice štve – jako každej mladej starou – ale v podstatě je s ním ráda. Jen kocour se bude rozčilovat. Radši mu to zatím neřeknu. Odpoledne to pozná sám.
A jdeme na kutě. Už je načase. Moc mi to žvaní. A ani internetový deníček není nafukovací.
5. září (neděle)
Slunečno pokračuje. Ráno jsem se vyplížil z kutí kolem sedmé. Žena ještě spala. Za okýnkem už loudil kocourek Zabliša (má jméno, má, ale ne jedno, říkám mu podle nálady a zásluh – třeba Kostročka, když se vrátí po několika dnech ze záletů orvaný a vyhublý, Chramostejl – to když mi už ze všeho šibe, nebo taky Srajer. Složenina, kterou jistě netřeba vysvětlovat, ale musím to na něj prásknout. Je frajer, co má milenek a dětí jak smetí, a současně občas ve sklepě nad ránem neudrží stolici. Aja má radost – jí to voní, mé ženě ne.
Jo – tuhle, asi před týdnem – se u nás objevilo koťátko (holčička), které jako kdyby vypadlo z očí našemu Zablišovi. To víte, že to byla dcerka. Hrála si se mnou na honěnou, ale lapil jsem ji, daroval mlíčko z tátovy misky a pak – když jsme už byli dobří známí – ji šel představit tátovi. Řval na ni jak na cizí a – což se dalo čekat – se urazil a nemluvil se mnou.
*
Krátce před jedenáctou mě od počítače vysvobodil telefon: Benedikt Dyrlich, lužickosrbský básník, šéfredaktor večerníku Serbske nowiny atd., se mi konečně ozval kvůli poetickému večeru v pražském PENu. Bude v neděli 3. října od 18:00, v domě U dvou medvědů. Doufejme. Musím si to ještě potvrdit, protože PEN má s tamním podomováním nějaké potíže. Ale v každém případě to pro mne znamená překládat pro Svátek lužickosrbské poezie, který bude čtyřdenní (v Budyšíně, v Dolní Lužici, polském Zgorzelci, Varnsdorfu a v Praze) a já musím udělat dva scénáře – varnsdorfský a pražský.
Referoval jsem Dyrlichovi o svém rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem, který byl na prázdninovém jazykovém kurzu v Lužici a vrátil se dost nadšený jeho organizací i obsahem. Mne už zvali vícekrát, ale já toho nikdy nevyužil. Nevím, jestli mám počkat na důchod, nebo obětovat tři týdny dovolené. To se mi zdá kruté vůči ženě. Rozumný zaměstnavatel by mě vyslal – protože tuten jazyk se v našem regionu hodí a osobně jsem naše město už mnohokrát díky tomu dostal do povědomí lidí, kteří by jinak o Varnsdorf ani nebrnkli. Jednou dokonce do hlavního vysílání TV Nova – v souvislosti s peticí na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích. Tenkrát byl Varnsdorf na mapce ČR většími písmeny než Praha!
*
Před polednem se mládež konečně vybatolila na zahradu. Povídal jsem si s Píďou a Gábinkou z okna. Milé dítko. Škoda, že k němu člověk (tedy já) nemůže blíž a častěji.
Do deníčku taky patří (prý) literárně pracovní záležitosti. Jakože jsem psavec, tak bych měl psát i o psaní. To je jako hovořit o hovoření. Ale budiž. Projekt regionálních pověstí, do kterého jsem s chutí (i nechutí zároveň) vstoupil, se vyvíjí z mé strany asi tak, že z původního průměru jedna pověst denně (převyprávění atd.), který jsem udržoval kolem Vánoc, pokleslo postupně psavé tempo k dnešnímu průměru jedna pověst za tři měsíce. Na podzim bude lépe, jen co se zhorší počasí! Slibuji si. Další projekt – vydání překladů lužickosrbských přísloví. Vydavatel se neozývá. Budu muset já. Výbor z lužickosrbské poezie – vydavatel se ozval, čekám na „podstročniky“ a pak se zase nezastavím. Vlastní básničky píšu… píšu? No něco tu je, snad i solid good quality… do konce roku by to na tenkou knížku vydalo. Uvidíme. Povídková sbírečka – ticho před bouří (možná to budou jen větry). Sborník z Literárního Varnsdorfu – na stole mám první korektury. Už je všechno docela v kupě. Musím ještě od ilustrátora Pavla Kacafírka získat poslední obrázek (vše ostatní už mám) – nu a práce se nachýlí k finále. A dost už o literatuře, vznikající (nebo jak to říci negrafomansky) na mých četných stolech. Můžeme si popovídat o té, která sice také leží na mých stolech, poličkách, klavírech a jinde, ale k níž jsem ve vztahu čtenářském, zaplaťpámbu.
Ale o tom až příště.
*
Ještě jsem se chystal k naší nejmladší – k Matě. Ale přiblížit ji pomocí táboráčku k nám se nepovedlo (nekonal se), výlet dnes taky asi nebude. Tak se po obědě aspoň podívám z okna směrem k „samotě u lesa“, kde bydlí. Pár desítek metrů od hranice katastrálních území Varnsdorfu a vísky Dolní Podluží. Má manžela Jiřího a psa Arga. Ten je asi desetkrát větší než naše Aja, stokrát víc slintá a je to taky pes vítač. Když přijdete na dvůr, vyskočí na „mazlicí špalek“ a snaží se vám položit packy na ramena. Což dokáže ovšem i jen tak, ze země. Žijí si tam dobře, spokojeně. Alespoň v této chvíli nemám novějších zpráv, které by takové tvrzení vyvracely. Maťa ostatně vždycky toužila bydlet co nejdál od nás, což se jí podařilo. Myslím, že ty zhruba tři kilometry jsou právě ta správná vzdálenost. Když je potřeba, nemáme k sobě navzájem příliš daleko ani pěšky, ale důležité je, že se nepotkáváme denně, „nevidíme, jestli ti druzí svítí, jestli se jim kouří z komína a když chceme na návštěvu, musíme si obout boty, obléknout kabát – a to už si člověk rozmyslí, jestli fakt chce někam jít…“ Text v uvozovkách je prosím tzv. samocitát, neboli definice, k níž jsem dospěl vlastním pozorováním.
*
Celé dopoledne se se mnou snaží sblížit vosa – možná i několik. Vzhledem k tomu, že letos měla kolegyně Jiřinka problémy s vosím píchnutím na týden pracovní neschopnosti, a ani jinak nemám rád žihadla, musím si na tohle černo-žluté dvoření dát majzla.
Navíc doufám, že se už neprobere k životu sršání hnízdo, které sídlí v našem podkroví! Jdete taky k nedělnímu obědu? Tak dobrou chuť. Máte-li doma takovou kuchařku jako je moje žena, tak dobrá určitě bude!
*
Byla dobrá. A jako bonus domácí buchta. Vlastně bábovka.
*
Hosana! Mejla jsem odeslal, ale hned poté jsem četl kousek textu a musel honem dělat korektury. Chyb jako maku. Už nikdy nebudu posílat nic, co bych předtím po sobě nečetl! Žena dotřela (donatřela?) schody a vyrazili jsme pro Ferdu. Bude do čtvrtka u nás. Celou cestu domů poslušně běžel vedle mého kola, takže jsme vlastně jeli tandem. Byl pozorný a poslušný. Doma nás čekala pohoda a potom: Gábinka na zahradě! Přijeli děda s babičkou a tak jsme si všichni užívali. Psi, kočka, prapra a prarodiče, vnučka a taky králíci a vůbec všechno. I pískoviště se radovalo z toho množství báboviček vytvořených nejrůznějšíma rukama tou nejstejnější technikou na světě: „Bábovičko, poveď se mi…“
Nacvakal jsem fotek jako za půl života – digitální foťák je geniální zařízení pro maniaky, jako jsem já.
Nejvíc ze všeho se Gábince líbilo slůvko „fuj“, které jsem křiknul na Aju, když jí kradla chleba. Zkoušela tohle „fuj“, prskala a chechtala se – zřejmě se ho brzy naučí dokonale…
Heleďte, už je kupa hodin a já musím ráno brzy vstávat. Takže ke zprávám, ke hrůzám ve škole kdesi v ruském panství, bordelu v dopravě, vládě věcí „našich“ a vůbec ke všemu ostatnímu se dostanu později. Slibuji. Dobrou noc.
6. září (pondělí)
Kmit v práci. Slavnostní otevření vyšší odborné školy v povinném saku = mučedlnické strůji… Raut, kteréžto přejídání nezbožňuji. To daleko radši na lačno poslouchám Savoy Brown. Například. Projevy poslanců a senátorů a dalších vipek mohu – ale nemusím. Každý se nějak musí živit.
A pak… co pak. To si povíme zítra, co bylo dnes…
7. září (úterý)
Vždy, když ochutnám borůvky, cítím sladkobol. Piji tedy borůvkový čaj a vidím prostupně ty nejkrásnější chvilky mrtvých židovských rodin z dob, kdy žily naplno, bez stigmat konečné hrůzy…
Několik dní jsem nesledoval televizi ani tisk. A unikalo mi všechno, co se dělo dál, než v naší zahrádce a kousínek za plotem…
…a tak mě zpočátku míjely zprávy o šílenství v beslanské škole. Až večer mě dohonily: bolest, hrůza, smrt. Děti – pokud přežijí – ponesou si v sobě šílenství. Teroristé soukromí, teroristé státní, velmocenští i lokální. Němečtí, ruští, iráčtí, američtí. Víry křesťanské, židovské, islámské… víry v sebe, v peníze (nešpinavé i ty jo zaprasené)…
Od chvíle, kdy jsem poprvé našel na půdě knížku Almanach Dachau, obrazovou publikaci o továrně na smrt…
Od prožitku toho rána jedenadvacátého srpna, kdy máma přišla vzbudit mě do mé chajdičky na zahradě slovy: „V Praze jsou Rusové, asi bude válka…“ jsem nalomený.
Od někdejšího přímého přenosu ze zahájení pověstné Pouštní bouře jsem nalomený. Je uvěřitelné, že kdokoli může kamkoli komukoli cokoli.
…kdysi jsem letěl nad Kavkazem v linkovém letadle, kochal jsem se orlím výhledem a dole, v Gruzii, mi zkazky o krvavém původu množství rudých vlčích máků na všech stráních, mi připadaly velmi báchorkovité, vyrůstající z dávné minulosti. Protože tenkrát pro mne desítky let vydaly za staletí. Neslyšel jsem nic o Čečně, o Osetii, jen jsem chodil sem a tam po Tbilisi a bezděčně potkával historii. A krásné, cudné gruzínské dívky. Hluboké černé oči vyděšených dětí z beslanské školy mi je připomínají. Zoufalé modlitby matek unesených dětí mi je připomínají.
…vím, že (má) slova jsou zbytečná, bezmocná. Ale nemohl jsem si ty pocity nezapsat. I s vědomím, že vedle takových událostí se zmiňovat o táboráčku u Mati v dnešní den druhého výročí jejich svatby, o trablech syna s bytem, o návštěvě sestřenky přítele Franka, která z USA přijela obhlédnout domek, v němž bydlíval za války děda a později táta (adresu z roku 1944 jsme nakonec identifikovali, cestu ukázali), o čemkoli jiném se rozepisovat bude pošetilé, malicherné, nezajímavé.
*
Když si dopravní nehoda před asi týdnem vzala šest životů varnsdorfských Romů, nevěděl jsem, že mezi nešťastníky byla i maminka, která před časem u mne intenzivně bojovala o místečko ve škole na Edisonce pro svou Terezku. Podařilo se, pohledná mladá žena mi přišla poděkovat… a dnes je ona, i malá Terezka na věčnosti. A místo v lavici první třídy prázdné. Do hrobu s Terezkou prý pohřbili i netknutou, zbrusu novou školní tašku…
* Až půjdu spát, budu slyšet písně Judy Garlandové, zpěvačky, které byl věnován dnešní večerní film. Pustil jsem si její CD k tomuhle smutnýmu psaní. Doufám, že ráno se ze všeho probudím, nebude žádný Beslan, žádní mrtví, bude zase legrace…
…ale má pršet. Ferda s Ajou budou zablácení… zvenčí a my, lidé – přečasto – i uvnitř.
8. září (středa)
Probudil jsem se – a všechno bylo. Bohužel. Bohudík.
Budíku nedík!
Koupil jsem si čerstvé pečivo a makal jak barevnej. (Barevnej úředník? To jo!!!)
Nejprve jsem přečetl pokračování paranoických zápisků grafomana M., který soutěžil v naší literární soutěži neúspěšně a domáhá se pořád něčeho. Naposledy chce zpět odkoupit své rukopisy. V propozicích je, že nevracíme, ale jemu vrátíme. Ať si počte…
Pracovní den jsem zakončil hořkou debatou s občanem. Nesmím sem teď napsat, kdo to byl, ani téma, jinak bych byl vláčen a souzen (to si věřím, že mě někdo čte!)… nemám chuť. Jen chci naznačit, že někteří občané si myslí, že demokracie je možnost diktovat druhým své názory a vztekat se, když nejsou uposlechnuti.
*
Výměna bytu Píďova doporučena. Snad i schválena. Snad i v budoucnu realizována. Naděje i beznaděj v jednom. Budeme se pak vídat zřídka, nebo se vztahy zlepší? (Rodičovství je s přibývajícími lety těžší a těžší… a což teprve prarodičovství!)
*
Ale jsou i radosti. Celý podvečer jsme s malou sbírali jablíčka, zahrabávali se do písku, honili se kolem domu… vyšplhala se na schody a na ten poslední – u domovních dveří – si sedla jako hříbeček, upřela na mě svoje bezelstná kukadýlka a celou (zatím zcela nesrozumitelnou – já jí pracovně říkám „intonační“) větou mě vybídla, abych si přisedl. Když jsem vedle srovnal své ztuhlé kosti, zářila jako sluníčko: sedí s dědou na schodech, může kdykoli vstát a zase se vrátit. To je skutečné štěstí – moci co chci, chtít co mohu… A já myslel v tu chvíli na to, jak je tu doma (stejně maličká jako já, když jsem tady začínal svou pozemskou trasu), jak je tu ještě dnes doma a možná už za pár týdnů sem občas zajde na návštěvu…
*
Držím opožděně dvě minuty ticha za mrtvé v Beslanu. Vyzvali mě k tomu studenti gymnázia. Chystají obnovit školní časopis – jsem na ně upřímně zvědav. Nová krev, nové nápady. Opravdu se těším.
Sháním české školáky, kteří by chtěli recitovat lužickosrbské básně Handrije Zejlera v originále. Recitovat v soutěži, v říjnu, v Lužici.
*
Mám novou nemoc z povolání – hapruje mi pravý malíček. Od myši! Ne, nejsem kocour, jsem ten, co denně sedí u kompjůtru a křečovitě honí myš po obrazovce. A má z toho jakýsi zánět šlach… jé, nemám rád tyhle řeznický výrazy. Tak pryč odtud!
*
Zítra má pršet. Nezapomeňte si deštník. Dobrou noc.
9. září 2004 (čtvrtek)
Marzenka Zawierska se nám vdává!!! Milá dívka, básnířka a především utalentowana skrzypaczka. Díky ní jsem před pár lety mohl zadním vchodem na zkoušku zbožňované kapely Yes. Jak to je možné? Marzenka se účastnila jejich evropského turné jako jedna z houslistek „smyčcového pozadí“, které si kapela s sebou na tomto turné vozila. Tvářil jsem se jako bedňák a směl díky tomu nahlížet do šaten Jona Andersona, Steve Howea a dalších artrockových legend. Být přítomen zkoušky před koncertem. Hovořit na pódiu alespoň se Stevem, když Jon dorazil až na poslední chvíli… Dětinské? Opožděně splněný klukovský sen. Jeden z mnoha samozřejmě…
Tak Marzenka... Přišlo nám „Invitation“, obřad bude ve Varšavském akademickém kostele svaté Anny na Krakovském předměstí, které miluju. Ženich se jmenuje Wojciech a neznám ho. Držte palce, přátelé, aby jí manželský život vyšel. Jako houslistka je skvělá...
Mou ženu fascinovala formulace pozvání – totiž Marzena a Wojciech se svými rodiči zvou!
*
Pracovní den jsem ovšem zahájil jedním plačtivým údolím zoufalé učitelky na sklonku kariéry. Smutné to bylo. Snad jsem jí pomohl. Hlavně mě prosila, abych nikomu nic neříkal. Tak mlčím. Jen mi je líto těch stárnoucích profesionálů kolem mne – přibývá jich tím víc, čím blíž jsem této situaci já. Možná je mi líto trochu předčasně sebe??
*
Červená jablíčka rudnou. Vidím na ně z okna. Je jich hodně (těch jablíček), zhusta padají (blízko i dál od stromu) a bude z nich mošt pro malou Gábinku. Včera večer, když jsem přál všem dobrou nocku, darovala mi jedno ze svého košíku. Schoval jsem si ho a budu se kochat tím bezděčným dárkem dokud nevyschne a pocvrká na strupatou kuličku, dokud ho nenačnou červi. To se pak jednou zevnitř vysype černý prášek…
*
Pracovní schůzka (říká se tomu kontrolní den?) v prostorách budoucí náhradní městské knihovny: kolikrát už jsem tou budovou procházel! Co všechno si pamatují ty zdi a okna. Okresní soud, internát studentů strojní průmyslovky, hudební škola… slyšel jsem tam hezkých pár interních koncertů, Maťa tam kdesi úplně vzadu chodila do „keramáku“ a dělala krásné věci. Měla nápady, bývala tam fajn atmosféra a paní učitelka… byla půvabná, mladá, šikovná. Rád jsem tu naši Maťu vyzvedával domů, chodil pro informace, když ona nemohla… Kde jsou ty časy. Teď se v těch místech budou půjčovat knihy, později tam budou sedět úředníci… maybe…
*
Buška, Barborka, Robert se vrátili z kratinké dovolené v Krkonoších. Krásné počasí, hezké zážitky. Roztomilý ratlík Ferda se před chvíli vrátil domů (= k nim domů). U nás byl spokojený, z návratu pána měl velikou radost. Aja se s ním věcně a stroze rozloučila. A je tma.
Gábinka už také někde nahoře nad námi usíná. Bylo s ní dneska hezky na zahrádce. Škoda, že musí odejít a bydlet jinde…
*
Helimadoe. Havlíček. (V televizi.) Už je to halda let, co jsem – sotva čtrnáctiletý – šplhal na rozložitou višni, abych aspoň cípkem zahlídl sestřenku do půl těla nahou, jak omývá sedmnáctiletá prsa v kuchyňském umyvadle. Říkávala – nikdy se nevdám. Slunili jsme se vedle sebe na dece nedaleko Sázavy (v Prosečnici). Směl jsem jí rozepnout a namazat hebkou kůži contraviolem, aby si opálila záda bez bílého proužku… Sen skončil. Táta s mámou odešli na věčnost. Teta se strejdou odešli. Domek u jiné řeky, domek tety Marty odchází za svými lidmi. V pokojíku, kde mívala krajkované dečky a záclonky, květiny a víc než stovku vánočních pohlednic z půlky Evropy, jsou vyražená okna, střepy na podlaze. Ložnice, v které teta umřela, přišla o stěnu, která ji dělila od kuchyně. Prosklený dřevěný přístěnek, kde „bydlelo slunce“, oslepl… Nosívali jsme tetě Martě – to už delší čas stonala – jídlo. Trvalo, než to dovolila. A směl jsem to být jen já. A mohl mě provázet jen Píďa. Po několika týdnech jsme psali dceři do Prostějova. Když Jiřa přijela, zaplavila tetu vlna radosti. Prudká jako povodeň. Povodeň radosti, která rozdrtila její slábnoucí srdíčko. Umřela, jak žila – neokázale a: šťastná.
A jak to je s višní, z níž jsem tenkrát stejně nic neviděl? Je to kolik let, co její dřevo vzplálo v kamnech. Je to kolik let, co umřela paní Linhartová. Co se rozlomila hrušeň před kuchyňským oknem. Co nenápadně slepne „náš“ obzor. To jak roste a mohutní sousedovic smrk a zakrývá torzo hradu Tolštejna, jednou zakryje rozhlednu na Jedlové a pak nebe sestoupí na Málkovic kůlny a všichni se zase potkáme.
*
Máme spoustu švestek. Padají zhusta do trávy. Plníme popelnici. Je celá zkvašená. Když přijedete, je jich ještě – na dřevě i pod ním – spousta na slivovicu!
*
Horní Jiřetín na Mostecku brání nafukovací dinosaurus. Jako Rogow v Lužici. Ministr říká lidem: Uvidíme, prachy jsou přece prachy… Jak nás to učil Venda Sacra Klaus? Přece se nebudeme škorpit kvůli trošince špinky za drápky. Tak třeba kocour, co na mě mrňoukal za oknem dnes po setmění.
*
Budeme hlídat školy před teroristy? Vlaky před idioty? Republiku před úchyly? Sebe před sebou?
*
Hele, znáte tenhle? Přijde student matfyz do fotoslužby. Dívka za pultíkem bere film k vyvolání a ptá se: 9 x 13? Stosedmnáct, a co má jako bejt?, odpovídá stjůdnt…
Za rohem kvílozpěv supestárů a …stárek. Proč ne? Lepší než kvůli zábavě vraždit neviňátka. Co říkáte?
Jdu spát.
10. září (pátek)
Dneska začnu (bohužel) úmrtími – tentokrát se jmény (na rozdíl od Beslanu). S téměř měsíčním zpožděním jsem totiž objevil nekrolog za básníkem Czesławem Miłoszem.
„Přijď, Duchu svatý,
ohýbaje (nebo neohýbaje) trávu,
zjevuje se (nebo ne) nad hlavou v jazyku plamene,
když je senoseč nebo když k orbě vyjíždí traktor,
v údolí ořechových hájů nebo když sněhy
zavalí pokroucené jedle v Sierra Nevadě.
Jsem pouze člověk, a tak potřebuji viditelná znamení…“
Úryvek z Miłoszovy básně Veni Creator z roku 1961 v překladu Václava Buriana mi připomíná, proč tento polský básník byl tak ceněn. Dostali jste chuť na větší porci? Tak v knihovně najděte výbor nazvaný Mapa času (z té knížky jsem opisoval). Ale existují i jiné české překlady. To knihovnice vědí a povědí. A třebas i internet.
*
Druhé úmrtí se bohužel týká našeho rodinného elektrikáře, výtečného řemeslníka, který byl přesně tak drahý, jak byl dobrý. A tak to má být. Budiž jeho jméno vysloveno nahlas – Jiří Roudnický. Dnes o patnácté hodině měl pohřeb a já to – jak jinak – zjistil pozdě a náhodou. To mám z toho, že většina mých cest po našem městě se koná pouze a jen za účelem přemisťování do práce a zpět domů. Jsem informačně obézní – jak prohlásila šéfka naší knihovny – a je to asi pravda. Ona sice také nijak nepřispívá k mému hubnutí, ale to na věci nic nemění.
*
Zdejší výborný bigbeatový bubeník kapel z šedesátých a dalších let „Svaťa“ Strýček mě upozornil na výtečnou kapelu v našem regionu – Krleš. Tak jsem si půjčil jejich cédéčka a poslouchám. Jsou fajnoví rockeři. A navíc dokazují, že název není náhodný – album Pláč Arkóny je velmi slovanský. Sežeňte si a pozorně poslouchejte.
*
Babí léto je tady u nás na severu, v údolíčku pod Lužickými horami, nádherné. Kdybych uměl dobře fotit nebo malovat, přiložím do deníčku. Takhle máte jen lisovaná slova, která - v mém podání - mnoho „nezviditelní“. Kolem mne stojí stromy s jablky a švestkami, ta zelenočervenomodrá stěna života se zárodky cukru, moštu a alkoholu je dominantní. A tmavomodré lesy místo kraječky.
11. září (sobota)
„Po noci krátký…“ atd, zpíval kdysi Samson. Podle předpovědi „televizních rosniček“ se nebe nad Čechami severními zachmuřilo. Celou noc fučel vítr – museli jsme zavřít okno v ložnici. A Svarožic bděl s námi…
Jsem v baráku úplně sám se svým deníčkem a několika tucty dluhů, které musím začít likvidovat. Bože – samé psaní. Recenze, jeden nebo dva proslovy, pár překladů. Tak tě můj milý deníčku opouštím a překlikávám na jiný soubor.
*
Wounded knee – tak se vrátila žena z lyžařské brigády, letos poslední. Šlápla do jamky ve svahu a bylo…
Takže táboráček u Mati se konal u nás. Bylo to pohodlnější. Zajel jsem (= vysupěl na kole do prudkého kopce, ještěže už mám horské kolo s miliónem převodů) pro bandasku točeného a něco pohody.
Podle předpovědi poslední slunečný den. Se soumrakem se opravdu za domem začal točit vítr – honil dým z ohýnku za námi – a ustal, jen když my jsme se rozhodli zastavit a počkat, až popoletí… Rozbolela mě z toho hlava.
*
Ještě předtím, odpoledne, jsem zhlédl film z pětačtyřicátého s názvem Hodiny. Čekal jsem něco jiného, ale náramně mě pobavil ten romantický příběh vojáka, který na opušťáku před odchodem na frontu náhodně potká dívku a pak se vztah vyvíjí neodkladně k urychlenému sňatku. Tak to asi bývalo zvykem v těch dobách. Kouzelný slaďák – dost realistický (tedy romanticky napínavý a drhnoucí). Dívka nebyla můj typ, o to půvabnější byl ten příběh. Mohl jsem ho sledovat s nadhledem… ne jako u většiny těch s Meryl Streepovou, do níž se vždycky na dvě hodiny téměř zamiluju, a pak, když se vracím k vlastní ženě, připadám si jako promiskuiťas… Zavzpomínal jsem si při tom na letošní Letní filmovou školu, kde jsem zhlédl docela dost filmů – i hodně letitých (jako třeba Knoflíkovou válku – no odolali byste?). V těchhle Hodinách byly fascinující zejména záběry, kdy hrdinové jedou na plošině autobusu a za nimi je promítán film s „pohybující se“ ulicí. To mi připomnělo hry mazáků na vojně. Sedli si u okna v přízemí a my, bažanti, jsme vytvářeli iluzi jedoucího vlaku tím, že jsme běhali před oknem s nařezanými smrčky (= ubíhající les podél trati) a z chodby přicházel bažant-průvodčí. Občas jsme vyvolávali stanice. To se přikrčení „jehličnatí běžci“ zastavili a ještě přikrčeněji se vrátili na výchozí stanoviště, odkud za okamžik vyrážela lesní krajina na další cestu. Naštěstí tehdy – pokud si vzpomínám – mazáci netrvali na rychlíku. Docela jim vyhovoval motoráček. Stejně jako my věděli, že na rychlík nemáme dost smrčků ani vojáků-bažantů…
12. září (neděle)
Včera bylo výročí útoku teroristů na newyorské „Dvojče“. Zhlédli jsme několik dokumentů, hraný film – rekonstrukci, jak to mohlo být… A pak jsem četl sloupek-úvodníček šéfredaktora Učitelských novin Jiřího Freye. Doporučila mi ho žena, která ho čítá pravidelně a se zájmem a úctou. A smekl jsem. Frey odmítá války s lidmi „kteří se nám zdají málo sovětští či provádějí neamerickou činnost“. Zdrcení státníci celého světa posílají soustrastné telegramy do Ruska a Frey je zdrcen jejich cynismem: „Stovky mrtvých dětí v teroristicky přepadené škole je selháním naší civilizace…“ Nevím nic o panu Freyovi. Možná je to nějaký levičák, možná něco jiného – v „civilu“, mimo slova toho svého úvodníčku. Ale to je mi pro tuto chvíli jedno. Podstatné je, že mluví i za mne. Jako on nesnáším „pány generály“, jejichž prací je masakrovat lidi, zvířata i rostliny, které rovněž považuju za živé organizmy. Jistě, když půjde o záchranu životů a budu stát před výběrem – strom? člověk? pes? – pak určitě dám přednost „svému“ druhu. Nebo druhovi. Ale však vy mi rozumíte…
Jo – a na titulní straně těch učitelek je paní ministryně s nějakým novým sestřihem a já na první pohled myslel, že je to Bára Hrzánová. Jsou si, děvčata, nějak teď podobná. (Doufám, že se Bára na mě nenaprdne…)
*
Za chvíli přijde Buška s Barborkou a Robertem. Tak se zase trochu užijeme. A já budu stříhán, nikoli dohola. Nejsu malý chlapeček…
Žel.
*
Představte si – prší, kalno jak na dušičky – a slyším bouřku. Hrom se ozval zdáli. Tak abych skončil s kompjůtrem. Máme tu špatné zkušenosti: kupa jich před pár týdny vyhořela po zásahu elektrického vedení bleskem. Prý kulovým. A pojišťovna nechce moc platit. Jenže nejde o pojišťovnu, ale o data. O můj deníček.
*
Překládám starobylou básničku lužickosrbského klasika Handrije Zejlera „W lěsu“. Je to docela dřina. Chci zachovat nejen obsah, ale i metrum a melodii a také co nejblíž podobu rýmů. No, zbývá mi jediný verš, kde potřebuji zrýmovat místnost nebo pokoj nebo tak s hospodou. Zatím beznadějně. Asonance „jizba/hospoda“ mi přijde strašná. Tak kdybyste měli nějaký nápad… Ale máte na to jen čtyři slabiky – na tu jizbu. A ještě tam musíte nějak dostat, že „je naša (stwa)“. Ale to nic, stačí mi najít rým na „místnost,cimra“ – vidíte, „cimra“ – ale to je strašný!!! „cimra/hospoda“. Cimru si nechte!
A do toho mi hraje moderní džezík Caroline Hendersonová. Tedy ona zpívá, hrají muzikanti, nebo – to dost možná i většinou – stroje. Prý: „…here I stand before you/ and I feel so pale/ when the night remembers…“ (Album se jmenuje Cinemataztic…)
Tak zase zítra!
13. září (pondělí)
Šílenejch hodin! Ráno jsem se probudil a bylo mi šoufl. Zjistil jsem později, že městem v údolíčku víří viry. Zvládl jsem je. Zatím.
Dneska je magický datum. Třináctýho. Jen dva lidi na světě vědí, proč. A tak posílám pozdrav na druhý konec „vymyšleného“ světa. Jako že ještě jsem...
*
Jinak se nic zvláštního nedělo. Chystal jsem se na cestu do Prahy a když už jsem všechno zvládl, zjistil jsem, že jsem se spletl v datu o měsíc... Odpoledne jsem šel na poštu pro dopis z Varšavy a zabloudil jsem. Dal jsem se známou cestou jako kůň uvyklý v určenou hodinu jít do stáje... Celý den jsem zkoušel kontrolovat stav času na mém zápěstí a světlý, neopálený proužek mi pokaždé sdělil: zapomněl sis hodinky doma na klavíru... Psal jsem si s prozaičkou Martinou... Poslal jsem pár obrázků z LFŠ Ivanu Petlanovi do Brna... Vztekal jsem se nad textem jednoho blba... (nemyslím sebe)...
Vpodvečer jsem chvilku zaléval přesazené jahody, natrhal dva koše červených jablíček – podzimníčků a rozprávěl se ženou...
V noci jsem se konečně dostal k „deníčku“ a kompjůtr stávkoval. Jen jsem udělal tři tečky za slovy, oznámil, že provedl neplatnou operaci a text byl v čudu. Že si mám ukládat? Jo, to jo...
*
Když jsem celý den v práci (měl jsem „dlouhou“), tak se mi nakonec zdá, že se nic neudálo. Jen jsem utahaný. A už se mi nic nechce. Takže z „intelektuálních úkonů“ jsem si stihl jen přečíst rozhovor s Bárou Nesvadbovou, jak už je docela jiná než dřív díky mateřství, a k překládání nedošlo. Jen jediný odstavec do řeči, kterou bych měl – snad – přednést. Psal jsem o úmrtích a zapomněl jsem, že umřela paní Eliška Norová. Není to čerstvá zpráva, ale pro mne ano. Dozvěděl jsem se ji před pár dny. Rád vzpomínám na loňské setkání s ní – moc mi připomínala mou mámu. Věkem, některými názory... Zůstane mi tak v paměti, když už nemohu znovu s ní pohovořit...
14. září (úterý)
Podivné, tajuplné čáry kolem „deníčku“ ze včerejška pokračovaly. Musel jsem všechno napsat na jiném kompjůtru. Pak jsem deníček odesílal – to vím, ale internet doručil ostatní přílohy – deníček ne. Tak uvidíme zítra…
V noci jsem nedobře spal. O to nedobřejší byl i den. Pracovní. Ale „soukromé“ odpoledne bylo naopak krásné – s Gábinkou. Trhal jsem jí poslední zbytky bílého rybízu, sedali jsme na schod u dveří, zavírali se v chajdě (tři z nejoblíbenějších činností toho holčičího červíčka) a ukazovali prstíky na opici a kamzíka…
Otrhávala okvětní lístky pelargónií a cpala si je za tričko. A zbožňuje vodu! V kropičce, ve vaně, v louži, kdekoli. Zatím ji i pije. (Děda taky – myšleno zbožňuje Gábinku a pije vodu...)
*
Stále častěji si v poslední době vzpomenu na Aidu Brumovskou. (Kromě dívčích románků, co se daj docela číst, napsala nádherný povídky o Varnsdorfu a pár hezkých knížek pro děti – třeba „Jak se kamarádí s kočkou“… – a hezkou hromádku dobrých písňových textů. Též majitelka krásného psího mamuta leonbergra jménem Cyril... snad jsem to nesplet?) Už jsme spolu dlouho nepovídali – kteréžto povídání z mé strany ona občas komentovala: „Ty nemluvíš, ty hovoříš…“ Takováhle psaní jako teď vám jsem jí kdysi psával. To ona – na jejich podkladě – vymyslela, že bych mohl psát prózu. Tak jsem to nějaký čas zkoušel. Taky se postarala o vydání první sbírečky těch mých prozaických pokusů. A dál? Snažím se, snažím, ale copak já mám nějaký kloudný sicflajš? Jsem jako ta Gábinka – chvíli neposedím… Takže: Ahóóój Aido v ulici Na vinobraní!
*
Připravil jsem poslední dvě fotky do sborníku Rodinné a jiné slavnosti… ale to není zajímavé.
*
„Prožvanil“ jsem podvečer se ženou. S vlastní. To se snad smí. Jenže kdo bude česat jablka? Kdo třídit papíry? Kdo překládat?
*
Oko mé padlo na drobnou a sličnou knížku od Zdeňky Stavinohové „Marie de Saint-Exupéry a její syn Antoine“. Mám rád tuhle drobnůstku ze Sursumu. Dostal jsem ji nedávno od Karly Erbové a přirostla mi k srdci. Úplně obyčejné, dost věcné vyprávění – a jak působivé. Ve stejné grafické úpravě vydal Sursum i básnickou skladbu Karličky „Již nikdy nedovolím požáru“. Je to dialog George Sandové s Fryderykem Chopinem (vydáno zrcadlově česky a polsky v překladu Jana Pyszka). Četli jsme tuhlenctu cyklo-báseň kdysi s Karlou, tuším v pořadu knihovny, a bylo to moc fajn. Vžili jsme se do svých rolí, až mě mrazilo – ji taky, jak mi pak řekla… mohl bych citovat (ne zpaměti, nejsem Magor – samozřejmě, že myslím Jirouse, který má vynikající paměť, kterou já rozhodně nedisponuju ani minutu denně – takže citáty opisuju z knížečky – má červený obal) a ztotožnit se:
„Mám už se právě dost…“
nebo by na mě sedělo i toto:
„Ten dům je bez oken
ten dům je bez dveří
ten dům je holá věta…“
nebo:
„Mé srdce už je staré“
nebo snad ještě blíž:
„Mám duši plnou ohryzaných kostí…“
A nakonec budu parafrázovat: budu nucen lhát jako každý druhý? To bych nerad.
Ale realita kolem mne je dost hnojná. Snad to zítra vyjádřím líp…
*
Ale kdepak, vůbec si nemyslím, že mám staré srdce. To spíš otlačenej zadek, oči, uši a bolavou dušičku. A místo abych pořádně poslouchal novou desku od Neila Younga, kdákám tu, jak se mám i nemám a co dělám – a dokazuju, že vlastně nedělám dohromady nic.
*
Projednali jsme opravy hrobů – dostane se konečně i na rodinnou hrobku Bjarnata Krawce. Leží tam taky Hanka Krawcec. Malířka a grafička, kterou jsem měl moc rád. Ale když ještě byla naživu, byl jsem příliš mladý a blbý. Na nic moc jsem se jí nevyptal, nepsal jsem si, nevzal jsem si její knihovnu, když si to přála. Dneska chápu, jak asi byla zklamaná. Ptala se mě tenkrát, jestli mám rád knihy – dobře to věděla, ale chtěla to slyšet ode mě a hezky nahlas. Byl jsem skromný a bázlivý a řekl jsem, že to se nehodí, abych si bral její knihy, že ještě dlouho tady bude a… a nebyla tady dlouho a s knihami se stalo přesně to, co předpokládala: slétli se supi a rozklovali, co mohli. Tím nemyslím příbuzné… Ale nechme už naši milou tetu Hanku spát v pokoji. Zaslouží si ten klid. Vzpomněl jsem si na jedno moudro, zachycené v jejím poznámkovém bloku: „Kdo moc mluví, často nemá co říci.“
Tak už mlčím a doufám, že to neplatí na mě (ale platí…)
15. září (středa)
Jen ráno raníčko, rychle, než vám tyhle řádky pošlu, musím spěšně cosi dodat. Totiž: kdybych někdy zkoušel popisovat něčí podobu, říkal barvy knižních obálek nebo čehokoli apod., a vás to mýlilo, berte v úvahu, že mám taky nedobrou vizuální paměť. Rozhodně se nepokoušejte podle mého popisu pátrat v reálném světě. Netušil jsem, jak moc se mýlívám, až jednou jsem poslal manželku přivést od autobusu polskou překladatelku Kingu Kijo. Měla ji odvést do divadla, kde já už musel být dřív. Dlouho nešly a dorazily až někde uprostřed představení. Vysvětlily mi pak, že Kija není blondýnka – to jsem ostatně viděl taky – jak prý jsem tvrdil ženě, když ji měla vyhlížet. To by mi tak nevadilo – Kingu jsem předtím viděl asi dvakrát v životě. Ale včera – jdeme se ženou domů. Potkala dítko ze školky – teď už školáčka-prvňáčka – a vyptávala se ho na jakousi tmavovlásku Marcelku Kováčovou. Ptám se, když jsme osaměli, o koho že to šlo? Žena žasne: „Naše Marcelka, neteřinka!“ Já na to: „Ale to je blondýnka, a tys hovořila o tmavovlásce, o černých vlasech...“ Já si odvodil barvu vlasů podle šatečků – vždy bílé, s kraječkami, nažehlené, sváteční... prostě blondýnečka. Nedivte se mi... Musím posílat – honijou mě tu!
15. září (středa – odpoledne)
Když je odpoledne patnáctého, tak to už je deníček za půlkou? Ještě ne, ještě kousek!
*
K pohodě mi hraje Phil Shöenfelt a kulhajíc kráčí domů má žena. Už je blízkou, blizoučko.
Než začnu balit směr Hlavnice, pár řádek stihnu…
Dnes minikoncert na podporu slepých. Přímo na úřadě. Sboreček Biskupského gymnázia. No sboreček – bylo jich pár desítek, většinou dívky, pan ředitel s kolegou „dělali“ mužské hlasy. Šikovné děvče dirigovalo a repertoár – fajn. Převaha českých, dobře otextovaných písní – tak třeba „Přejdi Jordán“. To mi to trvalo, než jsem ji po těch letech poznal. A ještě jsem ji připsal Martě Kubišový! No představte si to. Přece „naše“ věčná Helenka! Jak by to dneska s ní bylo, kdyby tehdy odolala? A vydržela na stejné straně barikády.
*
Lukáš – Roháče – jel bych taky.
Nákup becherovky, bifidus pro střívka… potkal jsem streetworkera z „Na křižovatce“ s cikorkama, dívka v pokladně – mluví česky, německy, příjemný slovenský akcent… v mluvě i ve tváři...
U Bušky pro baťoh… Píďa se stavil na skok… Je třeba sklízet jabka. Buší o trávník ve stále větším tempu.
Stejně jsem nestihl jít na kutě dřív než krátce před půlnocí…
16. září – 20. září (čtvrtek až pondělí)
Probuzení kruté (3:48), jízdenka do Opavy drahá (ach ta naše předrahá čédé dráha!), přesedání než stihnu zdřímnout, v rychlíku v kupé sám a sám (se sebou posnídám), pak dvě dámy ke mně vlezou a hlučí a za chvilku zasmradí prostůrek parfémy, když konečně vystoupí (v České Lípě), zkusím dřímotu, ale: výluka. Takže kvapem do busu… v Kolíně rovina a pohoda. Na nádraží v Holomóci městě se vytrvale pletu, kudy vystoupat do haly, poklusem zpět, pak vyhledat spoj a: jsem in. Motoráček směr Cipákov a „dál pokračuje přes Bruntál do Opavy“ se šinul i pro mne…
*
…pořád cítím ten parfém… lovím foťák a zjišťuju, že ten puch nejde z okolních dam, ale z mého báglu!! Můj fórmen po holení roztřískl sklínku kdesi a vsákl do všeho. Chleba vyhodím, salámu mi bude líto – ale teď nemám čas na jídlo…
*
…protože musím pozorovat krásnoučernoupihovatou naproti. Poslouchá diskmena. Musím vnímat moravskoslezské děvče vedle sebe (čte Lidovky) – zejména poťouchle nevinný výraz ve tváři a dráždivě živočišný přechod mezi kotníčkem a patou levé nožky (buclatější stehno odpuštěno)…
…zachraňuji babičku, která upadla na kostrč, když vlak zastavil v Dobré Vodě. Pomáhám jí na nohy (je těžká, ale důvěřuje mi po chvíli), naříká, vedu ji až na peron, už nenaříká, jen vzdychá (to víte, mladej chlap, když vás vezme do rukou… hehe). Tož tak – mám dobrý skutek, teď už snad dojedu včas a na správné místo.
*
… fotím si zběsile nádraží v Moravském Berouně, Cipákově (= něžná vojenská přezdívka pro Dětřichov nad Bystřicí v první polovině sedmdesátých let posledního století minulého tisíciletí) a Lomnici nad Bystřicí… achich kde ty časy jsou, co jsem miloval široce a do dálky a nevinně, senilním si pro sebe a optimismus zaplavuje vzpomínky na vojančení ve zdejších lesích jako prasklá plodová voda stehna prvorodičky.
Kam že to jedu? Do Hlavnice. To jsem už říkal? Tak spíš proč: na slavnosti věnované desetiletí soutěže „ímeni“ A. C. Nora. Jak je tam blaze, se dozvíte v dalším díle „deníčku“.
*
Ale žádné „stepbajstep“, to by nezajímalo ani mou jedinou věrnou čtenářku. Musím tomu dát nějaký řád (aby z toho nebylo moc řádek).
V autobuse cestou domů jsem si rovnal a třídil svou sítěnou paměť a vykutal z ní jedno profilové a několik vedlejších témat, dominujících na mé pouti bez bičíku a kožených rukavic.
*
Téma první: Dívky, ženy, babičky
Díl první: TY, CO TAM BYLY
16/9
** cikánečka s „brown eyes“ v kuřáckém kupé s tatíčkem mafijózou, nadšená z každého pohledu, který jsem jí věnoval, osud ve škopíčku naděje i smutku – ale děti jsou přece radost!
** temnovláska pihovaná – viz výše cesta do Cipákova (dále jen cdC)
** babička pospávací, když koukací, tak moudře, když vstávací, tak padací – viz výše cdC
** pódium na náměstí před opavským magistrátem nacpané dívkami ze souboru Domino (rovněž bez bičíku a kožených doplňků…)
** štěbetavé hejnečko bábrdlinek pod stínem zeleně u autobusové zastávky
** šéfová památníku P.B. v O. – hodná paní, majitelka klíče od toalety, akutního hexenšusu a dárkyně sklínky dobrého moravského
** zpěvačka s čirým hlasem (později do dýmu lehce marlborového pozahalená)
** herečka-manželka (kdysi se jeden vojín z nedaleka jmenoval Pěknice – tož na jeho meno sem si vzpomněél při pohledu na líčka té mladé dámy na pódiu)
** paní Milena, moderní, činorodá = jednotka elánu, milovnice dobré muziky a vášnivá „bezflinťačka“, kamera, stojan, pořád v akci, to mi „sedí“
** paní Daniela, tichá, ale ne mlčenlivá, pokorná, ale ne poslušná
** číšnice, z níž pamatuji si vynikající „bon apetit“
17/9
** Zdeňka Piverková – múza s vitráží, ruce plné kumštu, oči hluboké až strach, pod nimi černá řasa upadlá, kterou jsem prstem nesmetl („at last“, jak zpívá Cyndi Lauper), žena, která nezradí, které se svěříte snadno a se vším, ale „svádí“ na medovici
** kypré malířovy blondýnky (matka s dcerou / matka s doutníčky)
** bujaré mažoretky – důchodkyně, devítka jurodivých skorobábinek přiskotačila na zámecký dvorek v červených kamizolách, podobna roztleskávačkám z Jámeriky = čuprholky krátce po startu třetího tisíciletí po Kristu…
** sochařova „múza“ na exkurzi mezi námi, co nalévá čiré vody a očima rozšířenýma hltala svět
** matka blondýna s očima jako makové koláčky, naivní vtěrka, matka dcery, co si hlavu mohla ukroutit – ach ty mamky neposedné, člověk aby je hlídal, aby si neublížily…
** slečna učitelka Gajdůšková Petra, se kterou jsem zabloudil na anglické pláně, hrabství Yorkshire, o úplňkové půlnoci na hřbitově v městečku Calne… s rolničkovou kočkou, proměněnou na „ducha cat“ (znáte ten duchařský slovní vtípek? v reálu se nesmějete, v reálu vás mrazí...)
18/9
** do třetice dvojice blondýnek – tentokrát za pultem Domu hudby – prstíky svými uhnětly mi rozkoš jakosti Nazareth (Expect No Mercy) = platil jsem hotově a promptně žádanou cenu
** mladice Živná, co „rozhodně není Tereza…“ a cigaretka jí přesto sluší
** jurodivá a dovtipná sepisovatelka (hlavně rozhlasová) Hana Juračáková (možná zapomněla brýle), ale nezapomněla kouzelné „odrobinky“ vzpomínek, které vložila do prima žluté knížky
** Věra Juščáková, „paní od spisovatelů“, kterou mám rád, protože je spolehnutí na její úsměv, který – i když s trochou nostalgie – je pohotově k mání pro druhé (alespoň pro mne to platí bez zbytku), závidím jejímu manželovi (i když mně taky leckdo závidívá)
** paní Urbancová – elegantní dáma (a paní učitelka), co „dýchá smích“ a radno s ní posedět pro její důvtip a optimismus
** básnířka Lydie R., decentní, desertní, k zapamatování
** paní Sobotková, příjemný pandán svého manžela Richarda
** čtverylka veselá: Boženka, Dana, Alenka, Hana
/ Boženka dynamit a rtuť, vášeň i polibky motýlokvěté, ruce nenechavé, ústa taktéž – pro mne řízek přes dva talíře
/ Dana kypře svěží, hlas zvučný a „zručný“
/ Hana učitelka a pokušitelka s očima laskavýma a laskajícíma, ženská, co pořád „má slíbeno“
/ Alenka zasmušilá a nepřetržitá – jako láska, jako krystalky rosy zajaté na pólech, jako stín motýlí při přeletu lučin dětství, jako mužské oči, co se v ní ztratí pokaždé navždy, jako víla, když dává laním pít – a jeje, dávej si bacha, abys neuvíz v tom sentimentu! – jo, na Alenku se těšívám ze všech nejvíc…
** matka Kaliková, bodrá žena z venkova, která „to zvládá“ a vaří dobrý kafe před i po půlnoci
19/9
** dívka s kozičkama – hladovýma tlamičkama – v Praze v Metru – v kolikátém retru
** dívka Káťa (bývalka Píďalka) – stále krásnější, vážnější, vzdálenější…
Díl druhý: TY, CO TAM CHYBĚLY
Eva R., Tereza J., Martina B., Marcela B., Majdalenka, Dana B., milé Kanaďanky, Renátka S., Laura Š. a Jitka J. a Dagmara Š. a Miriam A.A. a Marta B. a Jana K. a Vendula T. a ...
Téma druhé: Události
** hvězdné nebe nad Ptákovcem
** komise pro lepší využívání života (venájm sikstý fór) – ale jen v soutěžní povídce, bohužel
** obzor z hor (nad jezerem nad hotelem Pošta v Zahrádkách u Č. L. …)
** medovice na faře v Hlavnici (před i po půlnoci, s i bez topinek a bramboráčků), viz Z. P.
** při cestách billboardy „myslím to upřímně“ – pod nevinným ksiftíkem hoši-premiéra vlasti kalibru „kdo umí, umí, kdo ne, tak čumí“ – jsme a budeme to my, co budeme čumět na drát, pane premiéře! Ale vás to nijak neštve, což?
** svícen na farní zahradu
** sochy, sošky, obrazy
** kostely a kříže v polích
** noční hlavobol (možná postel na zónou spodní vody, možná příliš veselé denní hody – to spíš)
** hodinku od našeho domečku do autobusu nastoupily dívenky-žákyňky ze zdrávky: brýlatá, bucloretá, temnooká s rusovláskou, s pusou malou (tak pro půl polibku, kmín rozsypaný pod nosem)... a ta druhá probudila v brontosauřích koutcích mé mysli vzpomínku na krásno z dob „dešťového líbání“ (vonělas i přes kabátek, svetřík, blůzku...) – no jasně, dolíčky ve tvářích, zuby bělostné i milostné (k čemu milenky potřebují zuby?!)
…noc prudce stárne, hýždě už necítím (z bochánků staly se placky), tak tedy zase zítra. Jo a – bohužel – dneska už je úterý, které se vejde do jedné věty: „na úřadě v dlouhý řadě hoj hoj bordel a …“
… musím být lo+jální, tož umlkám a zítra dostrouhám perníček… dobrou noc
(PS: koupil jsem si knížku o Lilith G. Mac Donalda. Tak mi držte palce, ať ji dočtu a uniknu té zlovolné dámě, jež zove časomíra…)
21. – 22. září (úterý - středa)
To se jenom zdá, že čas utíká. To my jsme v pohybu uprostřed kulis. Nic na tom nemění ani fakt, že kulisy také nejsou nehybné.
Napsala mi má nejvěrnější čtenářka, že jsem jí přichystal překvapení, píše: „Byl tam taky (ve vlaku, v Opavě, na soutěži…) nějakej chlap?“ A prý: „Selektivní hluchotu znám od dětí, ale selektivní slepotu, s tím jsem se ještě nesetkala…“ Jenže když mě ti chlapi nějak nejdou. Ne že by mě nezajímali, musím s nimi jednat dnes a denně – ale ještě o nich psát?
*
Tak a zase to bude o ženské. Tentokrát o mrňavé Gábince. Volala mi žena: pospěš, mám ji u sebe a je moc fajn. Tak jsem mazal domů a dál už si to dovedete představit: dědeček pod stolem, dědeček na čtyřech s vnučkou na zádech, dědeček u klavíru – prsty obou rukou se proměňují na ťapající chodce, na koňská čtyřspřeží, na bojující chobotnice: tu malá nejvíc objásá, směje se na celé kolo a chce zas a zas vidět vztyčená chapadla… Vysypává bedýnku s kostkami, přikazuje kocourovi, aby tam ulehl, zas ho vyhání a usedá tam sama, mě dává za úkol toho vystrašeného nebožáka vložit do prostoru, který zbyl vedle ní… Uprchl pod lavici, dítko za ním. Vejdou se tam oba, ale už nikdo – snad ještě dědova hlava, spíš nos…
…strkal jsem nos do cizího dětství? No, ne tak cizího, jako spíš nesvého.
Ach, to jsme zase spolu vyjajkali a vyjuchali! Můžete mi klidně závidět.
*
Pro dnešek zůstanu ještě dlužen pár záznamů z cest. Ženský hlas z Pretenders zpívá klasickou „hendrixovku“ – zdá se mi, že se jmenuje Wonderful, ale já to ještě ověřím, abyste mi nespílali, že klamu…
Vážně jdu už spát. Padám na ústa… chcete-li, tak na hubu!
23. září (čtvrtek)
Je ráááno... slyšíte tu melodii staré folko-trampské písničky (= Rosa na kolejích, tuším)... Abych přece jen učinil přání zadost, zmíním se o jednom chlapovi (vlastně o dvou), které přece jen v Hlavnici potkávám. První se jmenuje Jiří Pecháček a ten je majitelem mini usedlosti Ptákovec. Že je tělem i duší hlavnické soutěže a nejrůznějšího tamního kulturního dění, říkám jen tak na okraj... Druhý chlap je František Černý, Opavák, malíř, šikula. A právě on je autorem malované klenby na Ptákovci... V úvodním slově – „technické zprávě“ o malbě – se sice zmiňuje o uměleckém dojmu, který se zlepšuje „po požití 200 gr lihoviny“, ale já zjistil, že to není nutné. Jaká tedy opravdu je ta klenba v chlévě pana inženýra P.? Cituji:
„Rudovlasý muž předstíraje že je lovcem/ nedůrazně útočí na obrovského dravce/ který jediný ze všech ví co chce:/ ulovit potměšilou myš/ pózující na podivném podstavci/ o němž nevíme kde se vůbec vzal/ v této botanické krajině// Myš instinktivně cítí že má šanci/ pekelně vyděsit a zahnat dívku sedící opodál/ přímo proti dveřím/ takže hned jak jimi vstoupíš/ upoutá tě tato dívčí postava/ hlavně také proto že je zcela nahá// Dívka držíce za hlavu velikého ptáka/ snad čížka lesního či sýkoru uhelníčka/ sleduje tě pohledem ať stojíš kdekoli/ a tváří se netečně k okolním dějům/ ačkoli ona jest skutečným lovcem/ a liknavý muž její budoucí kořistí// Nerozhodnost mladíkova pramení z poznání/ že dravce zabivše sám lapen nebude/ a nebo naopak// Ostatní havěť jest neškodná/ jen tajemný muž v pozadí/ mohl by příběh narušit/ neboť dle postoje chystá se k činu// Toto se skutečně odehrává/ v jedné chalupě v H./ ačkoliv se může zdát/ že jde pouze o surrealistickou báseň.“
Nevím, asi to chce vidět. Ale text je velmi výstižný, i když mu trochu chybí prostor klenby...
*
A pak se ještě zmíním o Michalu Čagánkovi, úspěšném literárním soutěžícím, který měl s sebou první vydanou knihu s názvem „Piktogramy“, vydanou vlastním nákladem ve vydavatelství „SamiZdatní“... První piktogram se jmenuje „Všechno je v prdeli“ a tu jsem si vzpomněl na jednu hospůdku v jihočeské Blatné. Příhodu s ní spjatou jistě nemusím vyprávět – jen snad, že jsem se ondyno ptal synovce, kde je tatínek. A co odpověděl onen slušně vychovaný hoch...?
Tak tedy hezký den a „uvidíme se“ zase až večer!
23. září (čtvrtek – noc)
Nevím proč, ale každý den mám dost času, říkám si – to je príma, všechno pěkně stihneš a půjdeš konečně včas spát. A pak – musí to být nepatrný zlomek času – se to někde zkoní, uděláno není skoro nic, je čtvrt na jedenáct (22:15) a hlava tluče o desku stolu, o klávesnici kompjůtru…
No dobře – paní Mrázková mi poslala korektury včas, odpoledne jsem je prošel, uznal, že toho našla překvapivě ještě dost, všechny připomínky až na jednu jsem uznal a zítra je v tiskárně časně zrána doplním do sazby, která je před dokončením. „Rodinné a jiné slavnosti“ se jmenuje almanach, o němž hovořím. Je z varnsdorfské literární soutěže a všichni si ho sežeňte a přečtěte.
*
Rozhodl jsem se, že budu psát limeriky. Tady je první:
To jeden chlápek z Varnsdorfu
zkoušíval vrzat na harfu.
Že ve hře nebyl cvičený
máme teď nervy zničený,
kvůli blbovi z Varnsdorfu.
Na limerikách je fajnové, že nemusí mít žádný smysl a nemusí být ani pravdivé, aby to stejně byly limeriky. Což je pěkná blbost – je těžké psát je tak, aby byly opravdu dobré. Aby to nebylo jak s tím blbem z Varnsdorfu…
Hezká blondýnka z Opavy
se strašně bála popravy –
až jednou hlavu ztratila
u pohlavního loudila,
ta rozhoďnožka z Opavy.
Ten už není tak vymyšlený a na závěr, můj v pořadí třetí – a radujte se – poslední, podle skutečné události exkluzívně jen pro vás:
Podivnej maník z půlnočních Čech
každej den smolil svůj deníček.
Že neměl co říct světu,
svěřil se internetu,
ten kecka z půlnočních Čech.
*
(Už pátek ráno.) Půlnoční Čechy – to je z polštiny, jak jste asi poznali a opravdu to tady tak vypadá: kalno, šmourno, pršlavo. Nebe z olova visí nízko nad údolíčkem a deprese mají pré! Takže si užíváme v tom našem Varansdorfu (i bez harfy).
24. září (pátek - noc)
Temný, zběsile prožitý film s Björk – Tanec v temnotách. Rozhodil mne psychicky. Jako kdysi četba o popravě markýze Cinque-Marse…
Vzpoura na lodi Bounty. Film šitý na mou míru… Anthony Hopkins jako William Bleigh, Mel Gibson…vnímám slzy otce (náčelníka), kterého opouští dcera za hlasem svého srdce…
*
Tanec! Těla ožívají, vystupují sama ze sebe a stávají se jedinečnými. Komunikujícími beze slov. Byl jsem mezi nimi, cítil jsem jejich pot, rozuměl jsem jejich vzkazům. Prý potlačovaná sexualita je příčinou zvýšené agrese. (Proto jsem mírný jako beránek? Protože ji nepotlačuji?) Obrazy probouzející zašlé časy šamanů…
*
…dneska zaklíná štěstí národa leda modrooký bambula – vyčuranej jako beruška – jak říkává má žena. „Ich meine es ehrlich.“ Když jsem viděl ten volební plakát Adolfa H., zamrazilo mne. Tehdy ještě ani on sám netušil, co všechno „dokáže“, jak to všechno skončí po vítězných volbách. Ať už je to fotomontáž, výmysl, nebo pravda, že se ty plakáty takhle sobě podobají, cítím varování. Cítím mrazení, které mne provází od okamžiku, kdy jsem jako kluk viděl první film, v němž se střílelo a umíralo, když jsem četl na letním táboře v Krkonoších (jistěže pionýrském, jiné tehdy nebyly) brožurku o Lidicích, když jsem čítal o Židech a jejich genocidě, když jsem znovu a znovu fascinovaně listoval hrůznou knihou nazvanou prostě Almanach Dachau, kterou jsem objevil v proutěném koši na půdě našeho domu. Byla tam kupa knížek, ale tahle mě fascinovala. A potom knížka o Davidovi – o židovské rodině pražského lékaře, která neuvěřila, že je třeba co nejrychleji zmizet co nejdál od Evropy… David bude žít, se jmenovala.
*
…a tanec dokáže uvolnit city, i tu agresi. Neumím tančit, ale když mě nikdo nevidí, pohybuji se jako oni a ony, potu odevzdávám, co ve mně přebývá…
…jenže těch lidských „berušek“ je plný město, republika, kontinent a matička Země je od nich prochcaná – krví a falší a chtíčem… (berušky sedmitečné a jiné promiňte!!!)
*
Každý den přibývá pocitů štěstí a radosti. Tak se projevuje stárnutí?
*
Ovšem s těmi pocity se probouzím a usínám jen tehdy, když je mi dobře.
*
Gábinka v červenošedých tepláčkách sedí naproti mně u kuchyňského stolu, sotva je za ním vidět, sotva dosáhne na talíř a soustředěně se zaobírá jablkem v županu. Hodně cukru, sladké těstíčko, tenký plátek jablečný… a uprostřed velké oči, nadivoko rostlé vlásky, ulepené prstejčky, cukrová pusa a tváře.
Viděli jste lepší momentku? Umět malovat, tak vám ji naskenuju a pošlu. Takhle jen černobílá hokuska-pokuska.
*
Poslouchám relativně nová alba Slade, Robina Gibba a dalších. Je to pořád skoro ono a přece – skoro, téměř. Jak jen tam zaslechnu zvuky-ohlasy z časů, když mi bývalo náct. Nepoužívám záměrně výraz „z dávných let“, protože už dost dlouho si uvědomuju, jak krátké to člověčí mezipřistání na Zemi je. A stále doufám, že je to opravdu mezipřistání. Zastavení na dlouhé, kouzelné cestě za poznáním.
*
Annie Lennox jakbysmet.
*
Ovšem bestovka Roberta Planta – to je jiný kafe. Přece jenom je pravda, že jsem asi nejvíc zeppelínovej…
*
Celý den bylo pršlavo, na cestu domů mi páníček uchystal slejvák, a pak – najednou se objevilo sluníčko a způsobilo mi v osrdí totéž, co skvělá rocková píseň, políbení milované, … kus dobré flákoty… (ale kde, ta působí kousek vedle – v rovněž nepárovém orgánu…).
Ale kuš! Chtěl jsem jen napsat, že pak už bylo hezky.
*
Dobrou noc. Žena už leží pod duchnou, já jí závidím a chci za ní.
25. září (sobota)
V noci za oknem škemral kocourek, abych ho nakrmil. Měl z mého zájmu radost, lísal a mrňoukal = předl štěstím. V polospánku jsem mu nalil mlíčko a nechal ho v předsíni. Snad to vydrží… vydržel.
*
Zabili Janíčka… – Rok ďábla. Při tomto sampleru jsem dokončil korektury literárního sborníku. Pohoda. Mezitím jsem chytal sousedovic kohouta, který se přes plot vydal za dobrodružstvím na naši zahradu, a soused si přál, aby byl do soumraku doma na hřadu. Nejúspěšnější byla lovecká kombinace Aja plus Píďa. Gábinka byla unešena z toho zážitku. Pak jsme spolu zkoukli Večerníčka – malá byla pozorná, ani nedutala na mém klíně. Tak takhle se mám, tohle dělám za sobotního soumraku. Už jenom vzpomínám na posezení při kebabu s Maťou a Jirkou. Restaurace se jmenuje Prishtina. Ale je tam příjemněji, než tam, kdesi, na stejnojmenném jihu.
*
Dopoledne jsem dočistil překlad textu lužickosrbského básníka a novináře Benedikta Dyrlicha. Pak překlad básně Dany Podracké. Ještě mi zbývá poslední sloka. Teď se chystám na posledních pár veršů básničky Handrije Zejlera, evangelického faráře a prvního skutečného básníka lužického z obrozeneckého 19. století.
*
Doposlouchal jsem Planta – nepoznávám ho. Většinou. Zato v Bananas jsou Deep Purple docela čitelní. Kolega tím nebyl nadšen, ale já je beru. To je vše k dnešní muzice. Zítra si dám něco klasiky. Kocor/Zejler – Nalěćo (Jaro).
*
Noc za oknem nezaklepala – a je tu.
(Nakonec jsem ještě stihl – při dokončování překladů – Luciana Pavarottiho.)
26. září (neděle)
Noc byla dlouhá – vstával jsem o půl desáté! A ještě jsem byl schopen slastně se protahovat pod duchnou, chvilinku si zdřímnout a zase se probrat… to už jsem neprožil asi tak sto let. Jenže pak jsme se pustili do opožděného jarního úklidu domu, kůlen a okolí…
Kdo to zažil – myslím z baráčníků – tomu nemusím nic popisovat. Taky nebudu. Jen poznamenám, že hromádka „krámů“ a „naničhodností“ je neúměrná úsilí a času. A v domě či okolí to není ani znát. Když roky jen schováváte „co kdyby se ještě hodilo“, tak se s tím během jediného dopoledne nerozloučíte. Věci totiž umírají pomalu a mají v sobě něco pokorného, vlídného, co je váže k člověku snad pevněji než vztahy k živým. Není to sice tak bouřlivé a procítěné, ale ta věrnost věcí je obdivuhodná.
*
Mám před sebou knížku Bezruký Frantík. Napsal ji můj dlouholetý kamarád, rožnovskopodradhošťský spisovatel a dobrá duše slezské kultury, Richard Sobotka. Příběh človíčka, který měl štěstí, že se narodil, a zároveň smůlu, že mu nevyrostly ruce. A tak se musel naučit… všechno, hlavně žít, netrpět… Chlapci scházely obě ruce, měl namísto nich jen takové knoflíky. Proč Bůh trestá vždycky právě ty nejchudší? „Čáp mi ukousl ruce,“ zasmál se František… Hned jsou mé problémy menší. Skoro nicotné. Vlastně žádné. Všechno na světě je jednodušší, než to vidíme, složitější, než bychom si přáli. Snad vždycky, pokud… nevnímáme nebo nechápeme nejrůznější paradoxy jako zákonité, potřebné. Tak třeba - abych ještě aspoň na okamžik ocitoval Sobotkova Frantíka - jak hodně člověk potřebuje ruce k tomu, aby se naučil chodit.
A tak se například mohlo přihodit, že tenhleten bezruký Frantík jako jediný přehodil kamínkem budovu školy. A navíc trefil tím kamínkem pana řídícího. A to je průšvih, za takový by někomu utrhli obě ruce. „Mně je trhat nemuseli,“ na to Frantík. Když se při vyšetřování chlapec přiznal, zůstalo jen u malého pokárání. Z tónu pana řídícího byla patrná spíš hrdost na toho kluka, než zloba.
A proti tomu postavím třeba životní osud Václava Ryčla – abych zůstal u knížek, co jsou u mě na stole čerstvé. Zdravý kluk, který najednou začne mít psychické problémy, které vyústí třeba takto:
Řezal jsem se a bodal žiletkou do žíly v zápěstí. Krev se roztekla. Stulil jsem se na latrínu a v hrobovém tichu, s hlavou svěšenou, jsem se rozplakal.// Noční službu na krizové intervenci v Praze-Bohnicích měl psychiatr Blažek. Řekl s ironickým úšklebkem: „To ste byl opilej, že jo?“ „Nie, pán doktor. Do mňa přestúpila osobnosť otca a ja som ho chcel skrz svoje telo zabiť.“
*
Legenda Emöke. Škvoreckému je dneska 80. To je, co? Kolikpak je nám? Jeho nápadité detektivky jsem míval nerad. Jako kluk, tedy. Zbabělce jsem četl později a byl jsem čtenářsky spokojen. Musím si ještě doplnit nějaké jeho knížky do hlavy (v knihovně je mám).
*
Předtím praprarodiče (= tchán s tchýní), předtím oprava okapů na kůlně, předtím sběr shnilých jablek a Ajiných výtrusů, předtím… prostě odpočinek, odpočinek…
Lovím v knihách, chystám se na pár nových básniček (překlad z úschovny v hlavě na expres směr papír),
…padám k obrazovce televizní (od obrazovky kompjůtrové). Přelet mezi zrněním a zrněním. Copak mi „nazrní“ ČT 1?
*
Všetko to smeruje hore, k Bohu. A to je zmysel… Legenda Emöke.
Uvědomil jsem si tehdy, že se za pár dní setkám s básníkem Urbankowským a on se mě zeptá, jak daleko jsem s překladem jeho knihy o papežovi? A co mu odpovím – že stále ještě první tři stránky? Jasně, říkat se má pravda.
*
Vydržel jsem ještě chvíli sestřihu televizních pořadů ze začátku sedmdesátých let. 27. Horníčkovy Hovory „H“, čtrnáctý sjezd káesčé, příběh vesnice Zaječov, které začali přezdívat Brežněves, zahájení ZOH v Sapporu. Tak třeba Ondrej Nepela. Víte ještě, kdo to byl? A Eva Olmerová, mladinká, v trošku neumělém plejbeku, oči jako škvírky do snu, hlas božskej!
*
Venku je oranžová tma. Městské pouliční lampy vysílají do mlhy a světlo nemůže ven z toho vlhkého, smradlavého krunýře. Vysvobozením je trhlina v obloze, kterou na mě na pár vteřin mrknul měsíc. Opona mračen ho poslala šupem do šatny.
*
Otevřené okno splnilo očekávání: kocourek vběhl do bytu, vzduch se obohatil chladem a troškou smogu chutně servírovaného s mrholicí. Rádi smog s mrholicí? A na mžik jsem spatřil Magdu (?) Timkovou v jiném filmu. Jako Emöke jí to moc slušelo, tady byly střihy, v nichž nebyla tak uhlazená. Ale stejně bych ji rád viděl zblízka. (Díval jsem se do novin – jmenuje se Ingrid. To je zvláštní jméno, připomíná mi manželku mého bratránka, samozřejmě staršího než já o dost let, …tak ta se jmenovala Ilza. Nevím, jak se její jméno psalo, nikdy jsem ho napsané neviděl, snad Ilsa, Ilse…? Drobná ženička šilhající na jedno oko. Asi po úrazu. Manžel, bratránek Pepík, byl dobrý boxer. Ale ne, samozřejmě, že svou ženu nikdy netloukl, jen jsem si na to vzpomněl. Náhle umřel na jakési střevní potíže. Sport nesport. Kondice nekondice. Hrůza, jak to bylo obyčejné: v den pohřbu pršelo, vdova byla za černým závojíčkem taky úplně obyčejná. Ilza. Kde je jí konec? Ještě žije? Určitě jsou tady ve městě ještě její děti – Pepík a Eva. A vnoučata. Ta přivedla na svět jenom Eva. Pepík má spokojené, ale bezdětné manželství. Jezdívám dost často kolem jejich domku, který noví majitelé přestavěli tak, že z něj nezbylo téměř nic, pokud vůbec něco. Připomíná mi to někdejší moravskou kapelu Progres Organization, která takhle předělala – skvěle ovšem – pár slavných písniček britských kapel. Použili při tom právě ono „předěláme je, že se sami nepoznají“. Asi bych měl opustit závorku, co vy na to?)
Tak kolem toho domku tedy jezdím často – nejdřív, když se měly narodit naše děti, potom když v nedaleké nemocnici bolestně umírala moje máma, teď tudy jezdíváme na samotu u lesa, k dceři Matě. A vzpomínám si tady pokaždé na dávnou velikonoční atmosféru. K Ilze a Pepíkovi jsme totiž pravidelně jezdívali o Velikonočním pondělí. A já míval tenkrát nutkavý a silný pocit míjení. Jak vypadalo? Prostě jsem si uvědomoval, že čas tady míjí, že utíká pryč, do nenávratna, a že přijde doba, kdy na tyhle chvíle budu už jen vzpomínat, marně si vybavovat lidi, události, příhodičky, okamžíčky… to jsem si uvědomoval. Byl jsem ještě malý, nosil jsem bílé ponožky, sandály, kraťasy a na hlavě jsem míval ježourka, ale častěji patku. Jako dneska. Ale tenkrát ta „přehazovačka“ byla mohutná, pořádná, ne vypelichaná, jako teď… kdy je čas vzpomínek na Ilzu a Pepíka, co už nejsou, a nejsem si někdy jist, zda vůbec byli. Až odejdu já, tak se nejspíš se mnou vytratí docela… i s deštěm, nocí a ztichlým Varnsdorfem, osvětlovaným blikajícími lampami, řídce roztroušenými podél ulic.
*
Zabloudil jsem v sobě. Musím se vrátit. Zatímco půl města zítra má dovolenou, já musím kmitnout do práce. Abych mohl odeslat deníček? Spíš je třeba úřadovat. Úřady, úřady, úřady, stoupněte si do řady, stoupněte si do zástupu, razítkem vás nepodupu…
Hezky se mi s vámi povídá, ale vy už určitě zíváte. A to byste mě naštvali. Dobrou noc. Pa. (Jak je množné číslo od „pa“? Pate?)
28. září (úterý – Václava, mého táty)
V ten den jsme chodívali na houby-jmenovkyně. Byly jimi obrostlé trouchnivé pařezy a byly to snad jediné houby, které vzaly na milost mou neschopnost je hledat. Neměl jsem je rád pro jejich podbízivost a flekatou strupatost, a současně jsem je miloval za to, že mi dopřály štěstí houbařské. I když dole pod lesem mi to nikdo neuznal… „che, václavky, ty najde každej…“ Tenhleten den jsem chtěl věnovat svému tátovi, kterého stále víc zbožňuju a stále víc lituju toho, že jsem byl nehodný syn. Ne, to není fráze. Byl jsem nehodný syn, později nedobrý táta – kdoví, snad budu aspoň průměrný děda. Ale to spíš taky ne. Já jsem před těmi horami let pochopil tátu a jeho skutečnou hodnotu až ve chvíli, kdy...
...mi bylo asi tak dvacet, na návštěvě byl u mne kamarád z vojny, inteligentní kluk, který měl na mě docela vliv, protože byl podobně komplikovaný jako já. A můj táta tehdy opět „provozoval“ jednu ze svých srandiček, pro které jsem se za něj styděl… a když poodešel, kamarád Peter poznamenal asi toto: „Máš správnýho tátu, závidím.“ V tu chvíli jsem se naštval – tak sarkasticky a otevřeně (i když oprávněně) na mýho tátu zaútočit. Zarazilo mě to a zpříma jsem se zeptal, proč tak zhurta – Peter nechápal. Prostě můj táta byl v jeho očích skvělý člověk, skromný, vstřícný, navíc vtipný – a to ještě si dělal vtípky převážně sám ze sebe! A tu mi sepnulo: Peter to myslí vážně. A já celých dvacet let nechápal, že nebylo na závadu, že táta nebyl partyzánem, nevedl žádnou stávku, nebojoval po kolena v krvi – jen po svém, mírně, s otevřeným hledím a bez toho, aby druhým škodil. Jihočech od Blatné každým coulem – tak si lidi odtamtud představuji. Pohostinní, upřímní, nezákeřní. „Dělej si legraci ze sebe, a lidi tě budou mít rádi“, říkával mi táta. Říkával mi později – nad pokusy o básničky – „piš radši detektivky nebo si piš deník“. Nejvíc mě vychoval jeho výrok, když v devětašedesátém vycházel od stranické prověrkové komise, která mu dala dištanc: „Už s těma kurvama nechci mít nic společnýho!“ Poprvé jsem ho slyšel mluvit sprostě (máma říkávala, že slovo „kurva“ je to nejsprostší na světě a byla ochotna mě za jeho vyslovení kdykoli potrestat!). Táta totiž po chvilce dodal něco v tomto smyslu: „Možná, že se nedostaneš na školu, ale nedá se nic dělat. Promiň mi.“ Prominul jsem mu. Dodnes jsem mu za ten postoj vděčný (nemusel jsem se nikde hrbit) – tím spíš, že už o tom nikdy nehovořil… A přece jsem ho léta nechápal, až musel přijít někdo odjinud…
Tak se nedivte, že se stydím.
*
Má to cenu překládat ze slovenštiny? Jasně že má. Dostal jsem teď do rukou verše Milana Richtera. Jsou silné a mám velkou chuť je překládat – protože tak projdou nejen mou myslí, ale i rukama. Chcete ochutnat?
Smrt si nás vyšívá
Už si nevytrhávám šedivé chloupky
z brady. Už mi bujní…
(Smrt si nás vyšívá.)
Na šedou kůru mozkovou,
na šedou pleť,
na bradu
padá popílek
z krematorií. (Tolik let
padá.) Padá popílek
toho, co nezůstalo…
(Smrt si nás vyšívá. Vyšívá
silným šedým vláknem. Zašívá,
co je dočasné.)
A co je věčné? Posunek
útlé ruky, která ti vjíždí
do vlasů?
Pel? padající
do černé prsti
do černých věrných očí,
pel padající
z lásky? (Po dlouhé věky
padá.) Pel
toho, co zůstane…?
Už si nevytrhávám černé vlasy
ze zoufalství. Už mi padají
(z lásky).
A pak jsem ještě rychle musel spíchnout překlady dvou kratinkých básniček polského Janusze Wójcika. Místo toho, abych jel s Buščinou rodinkou do Zgorzelce. No – spíchnout. Byla to normální práce, ale šla mi snadno. Tak proto ten výraz.
*
Ten následující text je děda i táta ve mně, když se zkouší vejít do slov. Tu básničku jsem ale hlavně věnoval vnučce Barborce (ano, té, co teď frčí do Zgorzelce) a nemá zatím název, jako tehdy Barborka neměla ani jméno, ani jsme ještě nevěděli, že to bude holčička a narodí se císařským řezem:
promodrávají žilky
pod nimi vnouče tuší nás
jako ty před dávnem
nedávným věřilas
že právě my
jsme ti praví
pak slunce vycházelo
a padalo
netopýři zhasínali
světluškám
a můj táta se začal bát zimy
myslel že taková je věčnost
do níž se rok od roku
stále pečlivěji
chystal
zdá se
že ho chápu
*
Možná si ještě na něco vzpomenu, ale teď už zase musím přehodit výhybku – svátek poezie se blíží. Včera večer jsem přišel z práce pozdě a do noci jsem smolil oba scénáře – varnsdorfský (warnočanski, jak říkají Lužičtí Srbové, kteří jediní vymysleli pro mé rodné město jiný než německý název) a pražský.
Skoro celé dopoledne jsem hledal překlady některých básníků, protože dodnes jsem neobdržel jejich nové texty pro letošek – a to už se pak nedá stihnout, někde na koleně, v hospodě... I když to tak každý rok stejně bylo, ale ne v letošním rozsahu!
A tak jsem už v noci neměl sílu na deníček.
A ještě odpusťte, že vás pro dnešek cpu tolika veršíky. Mám holt teď takovou náladu (čemuž jsem rád) a tahle rubrika se jmenuje… však víte.
*
Moje nejvěrnější čtenářka mi napsala: „…ani jsem netušila, jak to bude fajn.“ Srdíčko mi poskočilo, div nerozrazilo hrudní košíček a i pro mne to bylo milé. Tak si to teď užívám. Jóóó – vy se ptáte, co že bylo tak fajn?! No přátelé – tohle je počestný deníček počestného chlapce v šedinách. Takže napravím formulační nedomykavost citátu vytrženého z kontextu: jednalo se o četbu mých každodenních moudýrek… Zklamání? Pro mě ne, já zbožňuju příběhy typu Legendy Emöke. Hádejte proč.
*
Chcete mi závidět, co jsem dneska všechno při psaní vyposlechl? Tak jo: Sinéad O´Connor (Faith and Courage), Robin Gibb (zbytek Magnetu), Elvis Costello (North – prvních šest písniček), Alisson Moyet (Essex). Mám z toho uši děravý, protože všechno „jedu“ přes sluchátka. Abych nerušil okolní svět.
*
Ondyno mi žertem jedna vyhrožovala, že předá všem děvčatům, ženám a babičkám, co se kdy kolem mne – v dobrém – mihnuly, mou adresu, předtím jim nechá přečíst můj deníček a prý uvidím, co se všechno dozvím. Jenže to by nešlo. Internetový prostor není tak velký, to zvládne jedině člověčí srdce – dokud bouchá aspoň trošku v pravidelným rytmu. Víte, co všechno se tam vejde, do té rudé potvůrky? (Vím, že víte.)
Jéé, teď jsem si připomněl úryvek z Monologů vaginy. Už si nevybavuju, jestli jsem tímhle tématem obtěžkal svůj deníček, ale rád bych si tu knížku přečetl – protože to není žádná… tento… ale docela zajímavě a objevně (pro mne určitě) napsané pojednání o něčem, co je na člověku a pro člověka důležité hned za srdíčkem. V duchovnu i fyzičnu. Ačkoli různostě jsou tu přece – kupříkladu zašít přístup k srdci nemůžete. Srdce musí být průchoďák nepřetržitě. Před tím mým je rohožka už pěkně ošlapaná, dveře nedovírají – a prý by měly, i když s nimi občas někteří pěkně třísknou, vysadit je prý není možné (možné snad ano, ale k nepřežití, pak) – občas v noci, před usnutím, cítím chladivý průvan. Nemám rád prázdné srdce!
*
A teď konečně ten citát? „… její vagina se změnila v široká ústa zpívající vší silou, nejdřív malá hlavička, potom šedá ručička a nakonec malé tělíčko plovoucí do našich plačících rukou… viděla jsem ji… úplně nahou, zmrzačenou… krvácející na lékařovy ruce, které ji zašívaly… její vagina se náhle proměnila v rudé pulzující srdce. Srdce je schopné oběti. A vagina také.“ (Eve Enslerová)
*
…jaké má asi oči? (Enslerová!)
*
Paní tchýně – máti, jak já jí říkám – donesla (s otcem) čerstvě natrhané šípky, vyprávěla veselé historky ze sousedské války s „podnikatelem“, který nejdřív vykácel sad, aby měl stavební parcely, pak se snažil rok co rok vydyndat ze státu příspěvek za to, že nehospodaří, a aby ani trávu nemusel sekat, pronajal pozemek „koňákovi“ (majiteli koní), který trávu vypásl (tedy pomocí svých koní, sám na ni pusou ani nešáh – nejspíš proto, že se docela dobře udržel v sedle – to já bych určitě šáh a často…) …
*
…a pak jsme nosili ještě letitý bordýlek z půdy a přidávali na hromadu před domem (na ráno máme objednaný odvoz)… a to všechno vynosili za soumraku před plot, aby to nebylo moc vidět a „rasově utiskovaní“ to neroztahali po uličce… no, šoupli jsme to rovnou pod latarňu, takže to v noci bude nasvícené jako na divadle nebo spíš jako Hradčany… To se povedlo. Ale ve dne lampa nesvítí, tak…
*
Večír jsem zkontroloval Bušku – zda se vrátili, zda nakoupili, zda to přežili a tak. A protože je toho Václava, tak jsem brnknul bratránkovi, co má takovej ten krásnej blateňáckej přízvuk, takovej krásně měkkej a teplej, řekl bych, ale ne čtyřprocentňácky teplej, takovej hřejivej spíš. S ním mluvím, když chci ještě trošku slyšet tátu. A když ho chci vidět, pak musím navštívit bratránka Jardu. Nikdá (slyšíte to?), nikdá se nevoženil a de to… ale hlavně když se postaví před vrata hněvkovského domku č.p. 7 v montérkách, dá si čouda z cigarety, je to táta Venca, jako kdyby právě přišel ze dvora. Je to úžasný pocit – potkat náhle někoho, kdo se chová po léta, jako kdyby nebyl.
Tak jsem tedy s Vaškem a jeho ženou Jarkou vyměnil pár vět – a snad jim do blatenského bytečku vnesl na chvíli něco severního luftu. Měl jsem sám ze sebe radost, že jsem si vzpomněl. Akorát musím stihnout zajít na hrob. To mi dnes nevyšlo. Táto odpusť. Ale já stejně na tebe myslím skoro pořád, to jedna opožděná svíčka nemůže zváhnout.
...ten přízvuk, tu intonaci mých Jihočechů do slov v mém deníčku nedostanu, to prostě nejde, nejlíp jim sami zavolejte a uslyšíte… a hned se do nich zamilujete…
*
Dlužím kdekomu kde co. Petru Moučkovi recenzi – ale určitě ji napíšu, Peťo, neboj. Ivanu Petlanovi odpověď na dotaz, jak to bude se mnou a Olomoucí. Bídně, Ivánku. Nezvládnu to. A pak bych měl cvrnknout Martině „rezi“, že se mihnu Matičkou, a pak bych měl…
…nejdřív musím zvládnout – a krásně prožít – svátek básniček a Lužických Srbů a jejich Srbek… není jich moc, ale jsou krásné, slovansky krásné – ty básničky? – ale jo, ty taky…
*
Listoval jsem si nedávno Odillovým deníčkem a svými nápady mě opět dostal. Ještěže jsem ho nečetl dřív, to bych tu svou písanku ani nezačal. No čtěte: „vousy jsou bouře tváře“, není to krásné? Já tu bouři zažehnávám jen nerad a často. Skoro vždycky jsem hladce oholen, pokud nejsem ovšem zarosten strniskem – má dítka mívala od těch struhadel červené tvářičky, když jsme se mazílkovali (tenkrát, když jsme se tak k sobě chovali, ještě bylo běžně možné dát dítěti pusu, pohladit je po vláscích, plácnout přes zadeček – a nebýt obžalován z pedofílije – závidím nám takovou dobu) – kdeže ty dávné závěje jsou?
Ale zpět k Odillovi – jeho způsob nastolení „monoanarchie“ mě děsí – nejsem sice návštěvník „první mísy republiky“, ale stejnak se budu na té své, řadové, až téměř latrínovatě řadové a bezvýznamné pro jakoukoli unii nebo chod dějinný, tedy budu se na té své míse vrtět, ohlížet a – doufám, že nezkamením (= nelupne mi v zádech a už se nenarovnám a neodejdu z mísy krokem zabočivým…).
Jo – a pak se mi líbí jeho nápad, že dítko je vlastně metaforou svých rodičů. A život prý je básní hmoty. Tak si teď mohu bahnit – jsem metaforou svých prima rodičů, kteří se na mě spokojeně (táta trošku smutně) dívají z náhrobku a říkají: Tak to vidíš, měls psát spíš ty detektivky. Nebo deník – konečněs´ to pochopil… ty „metaforo“ jedna, naše („panejo!“, utrousí táta)… di něco dělat! Tak du.
*
Marillion jsou takoví… nějací… sladcí. Nevadí. A zpívají, že něco je „brouken“, jak to ostatně v písničkách anglofonních, kde se něco „fílí“, bývá časté. Občas tam vlítnou „erous“, píchnou do „hártu“ a je to. Ne, nedělám si prdelky z angielštiny. To bych si nedovolil, leda z ruštiny. Ale to mě bavívalo dřív, tak před patnácti a více léty…
…z těch dob mi zbylo leda to, že občas přezdívám našemu kocourkovi „Karandaš“. Ani nevím proč. Nejspíš proto.
*
Jestlipak ten Odillo ještě poslouchává Laibach. Díky němu mám pár jejich skvostů doma. Víc neprozradím. Slíbil mi ministerské křesílko v budoucí monoanarchii, tak když už to chystá, musím být tichý a skromný. A hýždě připravené ke startu (směrem ke křeslu – všimněte si někdy předvolebních bojovníků, jak – mají-li opravdu ambice – chodí trošku, téměř neznatelně, ale utajit to nelze, zadečkem napřed). Samozřejmě nos nepředběhne – ten má své úkoly v zadečcích voličů. Když zadržíte dech, tak to těch pár dní vydržíte docela dobře a pak už se na ně můžete zvysoka…
…podívejte se teď třeba na krajánky. Ti se vrtějí, jak se nevrtěli celé předchozí tři roky. Tak moc chtějí pro své voliče udělat něco upřímně myšleného. A to mi dělají radost. protože upřímnosti si cením. Třeba Adolf – ten taky neříkal, že bude milovat, říkal „asi“. A udělal to. Když jatka tak jatka. Když zhovadilosti, tak zgruntu a do konce. Upřímně… Ale kdeže, s Adolfem je srovnávat nemíním, to rozhodně ne. To jen tak, aby řeč nestála... jeden nikdy neví.
Nemám rád politiky (= nemám rád vůdce, nemám rád masový vrahy a ostatní manipulátory a zběsilce etc.), to je snad jasný. Můj táta je taky nesnášel, říkával: „Prasata vyžraný.“ Dneska je to jiný, už nejsou vyžraný. Jsou spíš jako ty berušky, jak říkává má žena… vy to už víte, jak je to s beruškama...
*
Jéžiš, já zapomněl uvést, že to všechno je psáno exkluzivně pro www.ipetrov.cz. Nevadí, že jo? Že ne?
*
Jo – a dobrou noc, já musim. Čekají mě náročný dny a dni. A taky noci. Jo.
29. září (středa)
Byl jsem na cestách, tak už si na všechno nevzpomenu. Hlavně to nebude ve správném pořadí, ale to nevadí. Snad. Zjednoduším vše na jednu větu – dřel jsem do noci na přípravě svátku poezie. Scénáře (pro Varnsdorf a Prahu), dokončení některých překladů, literaturu na čtení ve škole (v Pančicích-Kukowě), slovníky, zabalit šatstvo, jídlo… pár eur a pas. Půlnoc mi vyměřila únavu a já byl rád, že ráno jedu až v 9 hodin…
30. září (čtvrtek) – s přesahem do raně říjnové Lužice a Prahy
Ještě zbyla kupa práce od včera. Pak odjezd…
Přeskočím na chvíli čas a dozpívám slovy písničky Gloomy Sunday – nejspíš bych ji měl napsat maďarsky, ale neumím to. Díval jsem se na film o Napoleonovi, teď na Smutnou neděli (neboli Píseň o lásce a smrti) a vyšlo mi z toho jedno: znovu nutkavá potřeba zopakovat, že nenávidím vojevůdce a obchodníky se ctí. Právě v tyto dny se chystá další volební komedie a mně to leze krkem. Hanka Krawcec by řekla: “Promiňte.“ Ale nepromíjejte. Když jsem tuhle v metru četl přes rameno kterémusi spolucestujícímu, že se v USA rozhoduje, kdo bude „pánem světa“, ani ty uvozovky mi nepomohly od mrazivého zachvění. Jo, byl to nějaký bulvár (myslím, že MF Dnes), ale stejně…
Ale zpátky k původnímu tématu: Lužice. Svátek poezie. Ubytovali nás s Budyskej młodowni (cosi jako Youth hostel), kterýžto název jsem si přeložil takto: vstoupíš stár, vyjdeš omlazen. Ta myšlenka se mi líbila. Ten dům také. Starobylý, kamenný, s okrouhlou věží. Prostě starý Budyšín, blizoučko památného Mikławšku – hřbitova v ruinách zříceného chrámu, který na „fararjec ładku“ neboli farářově políčku, hýčká kosti významných osobností lužickosrbských dějin – zejména kulturních. Oni také žádné vojenské nebo nějak příliš politické nemají. Všechno, co dokázali, prosadili vždycky spíš přes kulturu, wuměłstwo, jak říkají. Jsou tam v tom Budyšíně krásné lužickosrbské názvy. Tak třeba můj oblíbený Jutrowny puć. Jak krásně to zní. Není to, ovšemže, žádný převrat (leda pokaždé v mé dušince okouzlené vším, co je láska a rovněž Lužice), je to docela obyčejná Velikonoční cesta. Tudy chodívají Lužičtí Srbové koulet velikonoční vejce. Dodnes nevím pravidla. Já bych je koulel na cíl, nebo na čas, nebo jinak závodně či soutěžně – a oni vám je koulejí jen tak, pro radost.
Když jsem přišel do młodowni, seděl v jídelně u tykance (koláče) a kávy berlínský samotář, básník Peter Huckauf. Popovídali jsme si jako vždy – přátelsky a téměř mlčky: já neumím německy, on zase na oplátku česky. Pak jsme se rozešli – já osprchovat před večerním čtením, on zmizel do města. Pak už jsme se jen míjeli – s úsměvem a často. Slováci (básníci Milan Richter, Dana Podracká, odborník přes výtvarno a překladatel Peter Čačko a Mária Števková z nakladatelství knih pro děti Buvik – všeci z Blavy) dorazili na poslednú chvíĺu, takže jsme sa pozhovárali až později…
První čtení bylo v kostele, kde jako evangelický farář působil letošní jubilant a osobnost, jíž byl básnický festiválek zasvěcen – Handrij Zejler. Tedy v kostele v obci Łaz (německy Lohsa). Večer krásný – v kostele vždy hudba i mluvené slovo poetické zní velebně. Mně se tam četlo výborně – však to také německý tisk ocenil. Ani to tady nemohu citovat, aby to nevypadalo jako samožerství. Však taky ten hlas se nesl díky chrámovému prostoru sám, stačilo jen dýchat a mluvit…
Daleko důležitější byly krásné zpěvačky-učitelky z nedaleké hudební školy. Hleděl jsem na ně, zíral, snil jsem si a nyl – a poslouchal ty krásné ženské hlasy vycházející z téměř ještě dívčích postaviček…
…na malé obžerství (v Lužici samozřejmě zejména čajové a koláčové) se nedostavily, takže jsem jim nemohl vyseknout poklonu. Zato jsem ji vysekl Milence Rječcyně – četla tam německý text a poprvé mi zněla ta řeč kouzelně. A ten Milenčin hlas – škoda, že ho neslyšíte! Větší část času jsem rád věnoval Beátce, mladé básnířce a novinářce, která vypadá tak smyslně – stačí její tvář – a přitom je tak ostýchavá… nebo tak nějak.
Já vím, já vím, měl bych o poezii, literatuře, krajině. Lužice je krásná – rjana, jak říkají tamní rodní Slované. Teď už je noc – padám únavou, tak se pokusím zítra polepšit. Jo?
***
Sedím v Harému Sáry Brightmanové a medím si. Prořezali jsme ořešáky (Maťa, představte si to, naše malá Maťa s motorovou pilou – a její věkem nahnilý táta – to jako já…) a příjemně unaveni spočinuli v kuchyni. Ovšem dopoledne mne k psaní nepustila malinkatá Gábinka, však ji znáte – čertík, který nemůže posedět. Byla by bezchybnou typou pro Cimrmana. Taky bývá na fotografiích vidět tak, že: tu pata, kousek hlavy, nejčastěji šmouha rozmazaná… Zkuste si fotografovat pantha rhei naklonované perpetuem mobile…
Ale zpět k Lužici. K nocím měsíčným, k cestám básnivým… Ráno jsme zamířili s Jěwou-Marjou Čornakec do školy Jakuba Barta Ćišinského v Pančicích-Kukowě. Čtení prímové – učitelka i školáci a školačky příjemní. Rozesmál jsem je historkou ze svého prvního veřejného vystoupení v Lužici. Bylo to shodou okolností před deseti lety právě na kukowském hradišti, tehdy byl také připomínán Handrij Zejler – jako letos – a já se před zahájením ptal kolegy, moderátora, básníka a děsného organizátorského „střelce“ Dyrlicha, jak poznám, že mám vystoupit. „Až řeknu Tvé jméno.“ Tak nějak mě odbyl. A jak řekl, stalo se. V rámci úvodního slova krátce představil všechny hostující autory. Mě – bohužel – jmenoval jako prvního. Vyskočil jsem, doklusal na pódium, postavil se vedle něj… On vyjmenoval a představil ostatní autory, pozval na jeviště hudbu – a oba – já jako pěkný pitomec – jsme odešli ze scény. A to všechno proto, že jsem tenkrát ještě moc nerozuměl lužické srbštině.
Krásný večer byl ve Zgorzelci. Znovu jsem se po čase potkal s tamním básníkem Marianem Szaleckým a jeho milou paní. Byla tam také mladá básnířka – no, Kasia… však já si vzpomenu… a pak také žena anglického básníka, která mi nabídla nějaké překládání. Co by ne? Vydudali jsme dýmku míru a přátelství – ozvala se, ale zatím překlad žádný. Slíbil jsem si, že nebudu netrpělivý.
Asi jsem si v tom Zgorgelci pokazil žaloudek. Oni ti mí milovaní Lužičtí Srbové vzali s sebou šampáňo a „serbske kolbaski“, ale žádný chleba. Takže – po celém dni vyhládlý – jsem jedl kupu specialit – různé takové ty okurečky s pastou, rajčátka plněná pěnou – a k tomu jsem přikusoval ty dobré klobásky. Pak trochu vína, trochu víc piva… no. Ráno jsem posnídal sousto rohlíčku, upil čajíku … vyblinkal (opakovaně) vzpomínky na Zgorzelec a bylo dobře. Dopoledne jsem se ploužil po obchoďáku v podzemí Budyšína a léčil se pohledem na muzikální konzervy a neodolal – koupil koncertní trojalbum Led Zeppelin za bezkonkurenční cenu devatenáct ojro. No řekněte…
A pak hajdy do Varnsdorfu. Tam standard. Příjemné. Lidé – mezi nimi třeba takový Jiří Hannibal, Jiří Lošťák, poslanec „ojroparlamentu“ Jaromír Kohlíček…
…následující večer a hlavně noc byla mladá. V mlodowni. Parta lužickosrbské omladiny byla inspirativní. Dohodl jsem s nimi, že musíme napříště oslavovat klasiky modérně – třeba Handrij Zejler a erotika. A dívka s čertíky v očích – prozaička a novinářka Madlenka Šolćic – pohotově – a svůdně – vylíčila, jak erotické je například Zejlerovo básnění o kuřbě dýmky! Potvůrka!
Ráno jsem ještě jednou chtěl zkusit ten hudební blázinec – ale byla neděla. A v neděli ani tržní mechanismus netrží. Tak jsem se věnoval milovanému Budyšínu. Kostel, hrad, Most míru (a sebevrahů) – no pohádka, paráda, sluníčko svítilo, foťák fotil a já si bahnil, že mám čas a bloudím si kudy chci…. A cestou zpět z toho bloudění jsem potkal Danu Podrackou s Bohdanem Urbankowským, kterak se loudají k vlaku. Tedy k počongu. Protože odjížděl jen Bohdan, Dana vyprovázela. Tak tedy že s nimi kousek půjdu. Sedli jsme do první kavárničky, dali si dobroučké pití za zbytky drobáků, které jsme měli po kapsách. A bavili se náramně, jako kdybychom měli času nehorázný nadbytek. Byl tam s námi Picasso a jiní velikáni, skromně posedávali u našich nohou a čekali, co nám upadne. Naše ztrojnásobená fantazie pábila na plné obrátky a bylo nám jako kdesi na počátku, když jsme se seznámili. Barman nám stvořil společné foto, dopili jsme – a pak už jsme pomalu zamířili na dwórnišćo. Teplo, slunečno a Bohdan – posmutnělý a velmi zestaralý – mával z okna vlaku. Šedivý mušketýr poezie, lásky a života… Filozof a divadelník, hrdý – jako snad každý Polák „Chłopiec, który odchodzi…“
Plni nostalgie jsme odcházeli. Už jsme nešli nikam popíjet, dali jsme si oběd, sbalili básnické švestky a vyrazili na dvůr Serbskeho domu, abychom odtud namířili do Prahy. A tam – v PENu způsobili pár lidem radost z hudby a poezie. Marhata Korjenkowa byla skvělá – stejně jako ve Varnsdorfu. Její melodie na texty klasiků a těch ještě neklasických hladila…
Opouštím Harém a jdu si hledat něco k snědku. Tak to chvilku beze mne vydržte. Stejnak už skoro končím. A je mi to líto, věřte-nevěřte. Opravdu. Vážně. Fakt.
***
Ještě mi dovolte na okamžik se vrátit na večer v PENu. Byl milý – jako lidé uvnitř. Literárno a hudebno se, myslím, podařilo dle mých představ. A vzhledem k tomu, že stoprocentní nemůže být nic, leda Bůh, tak nějaké ty vady přehlédnu a nezmíním. Zvláštním potěšením mi byla spolupráce se stále „okouzlujícnější“ Beátou Nastickec a naprosto dokonalé stvoření se vylouplo z docela neznámé Dany Nývltové, která měla (a taky to skvěle udělala) zaskočit za Zuzanu Sklenářovou. Při posezení u vínka – já samozřejmě pobíhal mezi lidmi, odpovídal na otázky, připravoval příští pořad (bude 11. prosince zase v PENu – a budou tam zejména obrazy Isy Bryccyny) – se „přitulila“ docela neznámá neznámá, která dorazila na pořad nikoli na pozvánku, ale díky informaci na internetu (!) a měla zájem o Lužici, poezii (koupila si všechny sborníčky) a vůbec mi svým tichým, ale urputným nadšením udělala radost. Zase mi budete vyčítat, že si nevybavuju chlapy – ale byli tam. Dyrlich, Budar, Radek Čermák – a taky Ivan Binar se svou paní. Ti dva mi udělali zvláštní radost. A má ten Ivan hezkou paní, drobnou osůbku, se kterou by asi bylo inteligentní popovídání – jenže jsme se pobavili až při loučení – jak to nejčastěji bývá…
S Augustinem jsme se špatně dohodli – on nepřišel, já nevěděl, zda se neděje něco vážného, telefonní číslo jsem neměl… tak jsem se vracel v noci domů s Benediktem Dyrlichem. Ten mě honil jak zdutou kozu – až cestou jsem pochopil jeho nervozitu - kolegové odvezli mladou lužickosrbskou dívku, která se nechala zlákat k výletu do Prahy (a jak jsem si ověřil, nelitovala) a nechali ji uprostřed noci čekat před Serbským domem v Budyšíně, než ji do rodné vísky odveze Marhata, která jela teprve s námi. Po lehkém, ale výživném bloudění noční Prahou jsem rozprávěl s Beátou o její chystané sbírce, o básnickém „tvoření“, o životě a tak. Noc byla tmavá, cesta klikatá, domov daleko…
Ráno jsem se sladce probudil do dne volna – měl jsem ho strávit doma, a ne v Praze. Tak jsem to tak udělal.
***
Blíží se poslední věta. Nechce se mi do ní. Bylo mi totiž s vámi fajn. Navíc mladí mezitím koupili byt, začali se vehementně připravovat na odlet z hnízda – jak tomu Píďa hezky říká v nadpisu soupisu všeho, co nám tu zanechá za příslušnou úhradu. Vydal bych za to desítku básnických sbírek vlastním nákladem (tedy brožovaných, šitých na stříšku, bez pevných desek, s třemi pérovkami…) – ale to bych je nejdřív musel napsat, zpotil bych se přitom a pak stonal. Takže je dobře, že o ty prašulky opuchnu, protože si odpočinu a aspoň si něco hezkého přečtu.
Další odpočinek mi kyne z toho, že Mlejn ohlásil bankrot. Taky Psí víno se stěhuje do jiné péče. A ještě navrch se mi sepsula „vypalovačka kompjůterová“ a tak nevím, co já budu dělat. Já se z toho odpočívání snad zvencnu. A ještě si toho všimne žena a vyžene mě na zahradu prořezávat větve (což jsem náhodou letos dělal i dobrovolně, včetně hrabání listí, češby jablek a přehozu kompostu… tak co)!
A teď koukejte, jak se vyhnu poslední větě – básničkou:
Déšť v listopadu
(variace na F. Halase)
Taková voda
v očích tvých postává
jak cestou z nebes by odpočinout
chtěla
Ale já s loučením ti nepomohu
samému mi nezbývá
Osud se plní
ale ještě nepřetéká
jen o vlastní kamení padá
dolů
ne vzhůru
jak nedávno jsme věřili
a bůh v podobě lásky
se nám smál
už se nesměje
už s námi spává
až do rána
milan.hrabal@varnsdorf.cz
