O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /
Rozhovor s Alexandrou Berkovou ve slovinském deníku Delo
Knjizevni list, literární příloha největšího slovinského deníku Delo, uveřejnila dne 1. září 2004 rozsáhlý blok věnovaný Alexandře Berkové. Jeho součástmi jsou rozhovor Tatjany Jamnik a Hany Kovač, překlad povídky Nádraží z Knížky s červeným obalem a velkoplošná fotografie autorky. Pro zajímavost dodejme, že slovinským čtenářům se Alexandra Berková poprvé představila na literárním festivalu Vilenica roku 1993. Letos na podzim (pravděpodobně koncem září) vyjde v překladu Tatjany Jamnik u lublaňského nakladatelství Društvo Apokalipsa kniha Utrpení oddaného Všiváka (slovinský název Trpljenje vdanega Zmeneta). U příležitosti vydání slovinského překladu je plánována série setkání s autorkou, ve slovinském státním rozhlase se dne 3. října v rámci dvacetiminutového programu budou vysílat ukázky z knihy.VÍM, ŽE MUŽI MAJÍ RÁDI FEMINISTKY
Rozhovor s Alexandrou Berkovou
Svou první knihu jste vydala, když vám bylo sedmatřicet. Kdy jste začala psát?
Mé literární začátky vlastně spadají do první třídy. „Mimý Petře, já za tebou valím.“ (smích) Dopis jsem zapomněla předat, takže mi ho rodiče našli v tašce. Místo „milý“ jsem napsala „mimý“. A jinak jsem se pročetla pubertou. Puberta byla hrozně těžké období, jiné tak těžké období si nepamatuju... (smích) V literatuře jsem byla doma a měla jsem ji ráda. Když jsem vydala Knížku s červeným obalem, tak jsem psala už deset let, měla jsem malé děti a za sebou školu. Víc než deset let jsme četli po klubech. Patřila jsem do generace, co nepublikovala, my jsme nesměli, protože komunistický režim se s někým kamarádil, s někým ne. Nešlo tu o literaturu, ale o přitakání režimu. A to se nám nechtělo. Knížka vyšla, když přišel k moci Gorbačov a tady se začaly hýbat ledy. Měla náklad 60 000 a ten zmizel! (smích) Já jsem měla to štěstí, že lidé byli zvyklí na samizdaty, takže ji dokonce přepisovali. A četlo se to úplně všude.
Odkud název Knížka s červeným obalem?
Tehdy, v roce 1968, když k nám přijeli Rusové, když byla okupace – ztráta iluzí, deziluze a tak dále, v poslední chvíli, ještě než byly Literární noviny zakázány úplně, tam otiskli červený kruh, pod kterým bylo napsáno: „Dohodli jsme se, že ten čtverec je zelený. Tato dohoda je dočasná“. A to byla konotace na to, že tu byla dočasně umístěna centrální skupina vojsk. „Dohodli jsme se, že budou dočasně umístěni“ – byli tady 20 let...
A právě tohle jsem chtěla. Aby tato knížka, která se bude jmenovat Knížka s červeným obalem, byla jakákoliv, ale aby tam nebyla červená barva. Já jsem si představovala, že to bude buďto bílé, nebo šedivé, nebo zelené, nebo modré a bude tam něco černé, nebo zelené, nebo fialové, nebo jakékoliv jiné – bude se to jmenovat Knížka s červeným obalem. A mělo to vyjádřit ten můj základní životní pocit, že všechno je jinak, než se zdá, že se ničemu nedá věřit. Ale nepovedlo se to, protože na prvním vydání byly červené fleky, v druhém vydání ještě víc a to třetí je celé červené. (smích)
Hlavní osoby v této knížce jsou ženy. Chtěla jste tím zdůraznit ženský pohled na svět?
Já jsem měla velikánské vzory a to všechno byli strašně citliví muži. To byl jednak samozřejmě Shakespeare, toho nemůže nikdo nemilovat, já jsem Hamleta uměla skoro zpaměti. A potom třeba Henri Michaux, což je francouzský básník z 50. let, a ten byl absolutně skvělý. Hlavní miláček určitou dobu byl William Saroyan – byl nesmírně vřelý a lidský. Ta ich-forma tam vlastně vchází jako nezúčastněná, není akční hrdina, ale je to hrdina, který jemně jako seizmograf zaznamenává ty podivné síly v životě, a to mě fascinovalo. Kafka, Hašek... To nejsou žádné novinky, tak to prostě každý určitě musí milovat. To nelze jinak. A já jsem to milovala tak intenzivně, že jsem si v tom četla pořád dokola, a žádné dějové prózy, kde by člověk měl viset na tom, jak to dopadne. To mě moc nezajímalo. Ty moje literární vzory, to jsou z psychologického hlediska feminilní, lidé, protože jsou empatičtí. To není bouchačská , akční nebo intelektuální próza, to je všechno citlivá, vnímavá próza.
A hlavně potom byla můj vzor Sapfó. A samozřejmě Gertrude Steinová. To bylo setkání silné, co do formy. Takže od mužů jsem přebírala citlivost a u Steinové byla razance formy. Potom Natalie Sarrautová, ta je skvělá, Božena Němcová, to je nádherná spisovatelka, kterou jsem se naučila milovat jako většina lidí až později. A potom Virginia Woolfová, samozřejmě: Vlastní pokoj, K majáku... To jsou také nádherné prózy. Nejdřív byla Steinová, pak byl Hemingway, nejdřív byla Woolfová, a pak byl Joyce. Tu neúprosnou objektivitu, věcnost a přesnost popisu, tu má Hemingway od Steinové; rytmičnost – a všechny ty zvukové kvality jazyka, ty Joyce převzal od Woolfové. A protože to je chlap, udělal si ze stylu železný gatě, když psal Odyssea, potlačil to, že je geniální autor, a udělal z textu systematickou čítanku. Takže se to do první poloviny skoro nedá číst. Začíná gotickým románem, přes renesanční humoresku a já nevím co, takže moderní literatura začíná až kapitolou šest – Sirény. Udělal to proto, jak říkal v nějakém rozhovoru, aby nakrmil kritiky. On jim nasypal hádanky, aby se zaměstnali a nevrtali mu do základní autorské koncepce. To byly moje čítanky dětské. Já jsem utíkala do literatury před životem. Neříkám, že to je dobře, je to droga. (smích)
Živíte se vyučováním kreativního psaní. Dá se to vůbec učit?
Vyvinula jsem zvláštní metodu, která funguje a je předmětem velké závisti. Teď ji musím odtajnit. To nejsem ráda, ale co se dá dělat... Já jsem si to nevymyslela, já jsem to jen objevila. A objevila jsem to v alchymistické literatuře, mimochodem. (smích) Jde o základní vesmírné vztahy, na tom totiž ta esoterická věda funguje univerzálně. Protože všechno je relativní, tj. vše je věcí vztahu. To neřekl první Einstein. Relativní neznamená libovolný, jak se obecně soudí, ale vztažný. Relativnost je věcí vztahů. A to se potvrzuje úplně všude: vztahy muž-žena, občan-stát, rodič-dítě... A na to se musí myslet při psaní. Studenti si zpočátku myslí, že můžou napsat cokoliv a stačí, že to budou bránit, a bude to pravda. Já je naopak učím, aby zapomněli na sebe a vnímali to, co chtějí udělat, ve vztahu k textu. Je to metoda prostá, ale ne snadná, a zabraňuje studentům vymýšlet nesmysly. Musejí poznat postavu, kterou chtějí dělat, a příběh pak vyroste z postavy jako ze semínka strom. A je velice přesný a specifický. Protože když zasadím dýni, nevyroste z ní kaštan…
Zdá se, že do svých příběhů hodně zapojujete své životní zkušenosti.
Všechno ne! (smích) Neděláme dokumenty! Literatura má především léčivý charakter. Ta, které se říká umění. Potom jsou taky opiáty, drogy – to jsou harlekýnky a podobně, které skutečnost nezpřesňují, ale zastírají, kde člověk má zapomenout na život.
Takže smyslem umění je rekonstrukce skutečnosti; a není to dokument, v žádném případě. Jsou tam věci, které jsou dotažené, jsou tam věci, které jsou zamlčené. A snažím se, abych podstatu toho vztahu jako chemického vzorce oklepala od reálií a dala to náhradních kulis. Aby to nevypadalo, že to je realita reálná, ale že to je realita literární, s tím, že ten půdorys prostě je zachovaný. Já bych strašně ráda byla mnohonákladová autorka! A mockrát mi lidé říkali, jestli nechci napsat harlekýnku. Já jsem jich několik přeložila a bylo to tak nudné, tak hloupé, že mi to prostě znechutilo angličtinu! (smích) Ne, že bych tím pohrdala, vůbec ne, já si myslím, že to je měkká droga. Když prostě právnička nebo zubařka nebo někdo jiný přijde domů, tak si asi nebude číst Gertrudu Steinovou nebo Kanta, že jo. Samozřejmě, že šáhne po pohádce, po tom harlekýnu...
V ČR máte pověst zarputilé feministky...
Já to nechápu. Ale tu nálepku jsem dostala od lidí. Já jsem k feminismu přišla skrze to, že jsem viděla, jak manipulují lidmi. Když jsem najednou viděla, že když řeknu ne, mám pocit viny. A když jsem pochopila, že celá ženská populace byla manipulovaná do pocitu nedostatečnosti, viny, pocitu, že jsme méně dokonalá napodobenina muže.
Mnoho let tady byl takový puch po marxismu a smrad po třídním boji a nízké sebevědomí žen, které říkaly „já se se ženskejma nekamarádím, já radši prostě s chlapama“. Myslely si, že tím, že panáčkovaly, jejich akcie v očích mužů stoupnou. To mi ještě volávaly nějaké ženské známé: „Víš, co to je nemoc šílených krav? To je feminismus.“ A takovýhle... A musela jsem do nekonečna opakovat, že to není boj proti mužům. Jenže muži jsou válečníci a velice často reagují strašně agresivně. Na to jsem si zvykla na různých debatách: „Co máte proti chlapům?“ A já: „Nic. Ale podívejte se, ten svět, který řídí muži, je útulný jako vojenská sednice. Je smrdutý, je tady bordel, je to neútulné, dětí jsou tu nešťastné, páchají sebevraždy...“
Kdyby se ty ženské narovnaly a pochopily, že jsou autonomní bytosti a že jich muži můžou milovat jako svobodné ženy, a ne jako závislý chudinky, které svoji hodnotu vidí jenom v cizích očích... A také vím, že muži mají rádi feministky, protože nejsou hysterické a nejsou závislé. Protože když mi chtějí dát poklonu, tak mi říkají: „Ty nejseš ženská, ty jseš chlap.“ (smích)
Alexandra Berková (1949) je autorkou sbírky povídek Knížka s červeným obalem (1986, 1986, 2003), novely Magorie aneb Příběh velké lásky (1991; cena Egona Hostovského), románů Utrpení oddaného Všiváka (1993) a Temná láska (2000) a knihy Banální příběh (2004). Píše také scénáře televizních filmů a zabývá se publicistikou. Slovinským čtenářům se poprvé představila na literárním festivalu Vilenica roku 1993, letos na podzim u nakladatelství Društvo Apokalipsa v Lublani vyjde překlad knihy Utrpení oddaného Všiváka (slovinský název Trpljenje vdanega Zmeneta).
Rozhovor připravily Tatjana Jamnik a Hana Kovač.
