Ve znamení ryb /
Ukázka z knihy
(…) Věděli, že řezník nemá rád, když se mu při práci přihlíží, a tak se nepokoušeli dívat se do dílny okny, která stejně byla hodně vysoko. Zastavili se přede dveřmi z dvorku a napřed poslouchali. Uvnitř zněly kroky a různé pracovní zvuky, šoupání, hlučné přesekávání kostí a mlaskavé rány sekerou do masa. Ale žádné hlasy. Podívali se na sebe trochu udiveně a Anička přiložila oko ke klíčové dírce. „Nic není vidět,“ šeptla po chvilce. „To ty nic nevidíš,“ špitl Eda a odšoupl ji. Koukal a koukal, ale neviděl také nic. Zatím děvče objevilo malou skulinku mezi prkny dveří; vidět bylo velmi málo, jen uzounký svislý výsek. „Zavěsili klíčovou dirku,“ šeptl Eda. Sklonil se a chtěl se podívat pode dveřmi, tamodtud ale vytékalo něco tmavého. Chlapec na to sáhl a měl prst červený. Vtom zevnitř něco bouchlo proti dveřím, děti se polekaly a utekly na náves.
Tam někteří stáli mlčky, jiní však dále debatovali. Edova matka s vervou zastávala názor, že Němci musí pryč, ale dokud jsou tady, musí taky něco jíst.
„Ženský a děti stejně za nic nemůžou,“ přidala se jiná. „Co může taková Sudeťačka za Ádu nebo za Hendricha?“
„Jó, ženský za nic nemůžou! Vy ste přišli po válce, vy nic nevíte!“ rozhořčila se Sedláková. „Já sem se v pohraničí narodila, já tu byla v osmatřicátým! A to ste měli vidět, jak Němky zvedaly pazoury a hajlovaly a byly nadšený, jak viděly německou uniformu nebo háknkrajc. Stejně ho skoro každá nosila. A když přišel Áda, tak byly nadšením bez sebe, řvaly jako pominutý, člověk by byl myslel, že se radostí všecky zblázní. Tak to bylo v osmatřicátým.“
„A co bylo potom?“ zeptal se někdo.
„Potom? Potom nás odtud hnali svinským krokem do vnitrozemí. Přišli sme skoro vo všecko a byli sme rádi, že sme rádi. Zpátky sme se starým přišli až letos v květnu.“
„A mezi tím?“ zeptala se Edova máma.
„Škoda mluvit,“ odvětila tázaná, ale vtom Eda matku zatahal za rukáv a když nereagovala, zatahal silněji.
„Co zase máš? Nemůžeš člověka nechat poslouchat?“
„Mami, zpod dveří dílny pana Vondráčka teče krev.“
„Bodejť by netekla krev, když řezník zabil prase!“ odsekla matka a zase poslouchala vyprávění o osudech staronové obyvatelky pohraničí.
I Balaštíkovou vyprávění zaujalo, ale ani ona nemohla poslouchat v klidu. Anička se k ní nenápadně přitočila, dotkla se její ruky a šeptla: „Mamička!“ Ta vzala dceřinu ručku, ale dál poslouchala výklad Sedlákové. „Mamička!“ opakovalo děvče důrazněji.
„Čo chceš? Čo nedáš pokoja, keď poslúcham?“
Anička viděla, že přišla matce nevhod, ale přesto se zeptala: „Mamička, má prasa pupok?“
Balaštíková otevřela pusu a zalapala po vzduchu. Jak má vědět, jestli má prase pupek? A nač to holka potřebuje? „Neviem,“ pravila rozmrzele. „A už sa nepýtaj také hlúposti! — Možno pán Vondráček ti povie,“ dodala pak smířlivěji a zase se zaposlouchala do vyprávění.
Jenže to brzy skončilo. Kája stál těsně u výkladu a občas se snažil po straně, vedle nedoléhavé plachty, nakouknout dovnitř. Teď se zase podíval, zaposlouchal se a pak zvučně prohlásil:
„Něco tam dělají.“ Lidé kolem ztichli — a skutečně: ve výkladu za plachtou se něco dělo. Bylo slyšet kroky, vrzání prken a supění, ale žádný hovor.
„Sou tam čtyry a tak zticha jako jeden,“ divil se kdosi.
„Hlavně že už něco mají. Za chvíli je sedum, tak aby moh včas votevřít a začít prodávat.“
„To sem zvědava, co všecko tam dneska bude mít. Často tam má jako vybíleno.“
„Něco už tam visí. Něco dlouhýho, myslím, že střívka,“ hlásil Eda, který se nad Kájovou hlavou také podíval skulinou dovnitř. „Asi to budou střívka. Moc vidět není.“
Fronta, prve hovorem a popocházením trochu zamotaná, se začala rovnat, aby pak nebyly hádky o pořadí; jednostup čekajících začínal u dveří obchodu, šel podél zavěšeného výkladu a pak se stáčel do oblouku, takže konec byl blízko začátku. První u dveří stála Klepetková, pak paní středního věku a za ní kulhavá bába; Balaštíková byla až čtvrtá, protože stařenu pustila před sebe, ne bez reptání části čekajících. Slovenka stála na konci výkladu, vedle škvíry, kterou koukali kluci. Za ní byla jejich matka a pak ostatní.
Kolem řeznictví teď chodili dělníci z noční směny domů a dva z nich se postavili nakonec fronty. Jeden měl na rukávě rukou pásku s písmeny ZS, závodní stráž, ale bouchačku žádnou neměl a vestoje trochu klímal. I druhý byl utahaný a oba stáli netečně v řadě.
Pohyb za plachtou ustal a blížila se sedmá. Někteří se ptali na čas těch, co měli hodinky, protože věžní hodiny nad nimi nešly.
Krátce před sedmou z branky vedle vrat náhle vyšel jeden z ulízaných mladíků s plnou nákupní taškou, notně velikou. Vida však před sebou dva muže v modrácích, jednoho s páskou ZS, zarazil se krátce, pak se zazubil a řekl: „Nastár!“ A chvatně, skoro během odcházel.
„Co je tohle zač?“ ptal se nevrle dělník s páskou.
„Němec je to! ,Nazdar‘ neumí říct!“ křikla nakvašeně Sedláková. „Řekne česky jedno slovo — a hned špatně! To sou celý Sudeťáci, dyť já je vod malička znám!“
„Ten pomáhal zabíjet,“ vysvětloval děda. „Z národního výboru poslali Vondráčkovi pomoc.“
„Jó, pomoc z národního výboru,“ zvolal druhý dělník. „My už Vondráčka známe, že má Němce v lásce! Chlap mu něco podal nebo podržel a teď si nese plnou tašku masa! A my abysme tu po noční šichtě stáli frontu na to, co zbylo! To mu teda nedaruju!“
Pokročil ke dveřím obchodu a chtěl vejít, ale dveře byly zamčené. Zacloumal jimi, ale nepovolily.
„Ještě není sedm,“ podotkla žena z prostředka fronty, „a vy nejste na řadě.“
„Já nechci předbíhat, já chci Vondráčkovi vynadat! Pak se zase postavím na konec fronty, dámo!“ A při těchto slovech vzal za kliku branky, ale ta byla také zamčená. „Hm,“ udělal dělník, rozpačitě se podrbal na hlavě a nevěděl, co dál.
„To von jistě otevře v sedum,“ mínila Klepetková.
„Nebo až pudou ty druhý dva,“ dodal děda.
„Jaký druhý dva?“
„No poslali mu tam na pomoc celkem tři. Jeden vodešel, dva tam eště sou.“
„Taky Němci?“ chtěl vědět dělník bez pásky nazlobeně.
„Jeden mluvil česky,“ řekli mu. „Ten druhej neříkal nic.“
„Ale každej z nich si vodnese pořádnou tašku masa, co?“ durdil se ten s páskou. „A to se jim zatrhne!“
„A dobře tak,“ přitakala jedna. „Maso je tu pro nás, pěkně na příděl. Nemá se dávat pod ruku a Němcům už vůbec ne!“
Teď vzal ten s páskou za kliku u dveří obchodu a zacloumal. Dveře se neotevřely, jen plachta na opačném konci spadla s jednoho hřebíku a škvíra u rámu se trochu rozšířila, hlavně dole.
„Střívka tam ještě visí,“ podotkla Edova matka uštěpačně. „Ty jim zatím nedal, dostane se na nás.“
„Eště si dělejte blázny! Mě to přestává bavit. Vondráček buď nadržuje Němcům, nebo je v tom šmelina.“
„Víte co?“ řekl železničář, co přijel na kole. „Já se dneska zeptám na národním výboru, koho to tam Vondráčkovi poslali a co to celý má znamenat. Já tam stejně dneska musím jít.“
„Jó, vy tam pudete vodpoledne nebo kdy a zatim Vondráček rozprodá celý prase na černo!
Teď víme, proč někdy už v deset nic nemá! Vy si dělejte, co chcete, já du na národní výbor teď!“ A udělal čelem vzad a zakaboněně odcházel.
„Konečně tu máme řezníka a hned nám ho zase zavřou,“ volala jedna ženská nazlobeně za dělníkem, ale ten na to nedbal a rychlým krokem kráčel přes náves.
„Jen ať si de,“ povídala jiná. „Stejně na výboru teď ještě nikdo není.“
Ucho na skle výkladu, Eda teď hlásil: „Už sou hotovi. Je tam ticho, jen tam něco kape.“
A lidé čekali; do sedmé bylo jen pár minut.
„Mamička, ako dlho bude pán Vondráček mať to teliatko?“ zeptala se Anička matky.
„Ako to mám vedieť? Spýtaj sa jeho, veď ho čoskoro uvidíš.“ A já ho také uvidím, pomyslila si Balaštíková. Obě se nenápadně usmály, spíš jen očima a každá pro sebe.
Lidé netrpělivě čekali. Už bylo krátce po sedmé a obchod se neotvíral. Na opačné straně návsi se objevil dělník v doprovodu ozbrojeného vojáka a oba kráčeli k řeznictví.
Vtom se Kájík strašně rozvřeštěl. Všichni se po něm otočili, co s ním je, ale on jen stál, nelidsky vřískal a pak se počůral. Matka mu dala notný pohlavek a Kájík zmlkl, ale třásl se jako list a podivně šermoval rukama k výkladnímu rámu. Jak na tu scénu všichni koukali, vyběhli z branky dva muži s plnými taškami a utíkali směrem, odkud přišli. Někde za rohem se ozval motor auta, spuštěný na plný plyn, a pak se rychle vzdaloval.
Kája začal zase vřeštět a matka mu uštědřila další pohlavek, ale paní Balaštíková se k němu sklonila a chtěla ho konejšit. A z jeho perspektivy, průhledem dole odchlípené plachty viděla ve výloze důvod jeho vřískotu. (…)
fragment z povídky Nový život
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz