Kokosová opice /
Ukázka z knihy
noc s lachtanem
Dělám tuhle práci řadu let, ale něco takovýho po mně ještě nikdo nechtěl. Našli se různý úchylové, jednomu sem musela nasrat na břicho, druhýho přeblafnout pod obrazem prezidenta, třetímu rozsypat pytel lentilek na zem a kopat ho při sbírání do koulí, tomuhle bych ale řekla jasně: „Co je eklhaft, to je eklhaft.“
A přitom na to vůbec nevypadal. Vlastně byl docela milej. Kulatý brýle s kostěnejma obroučkama, zbytky vlasů za ušima a pěkný sako, který určitě nekoupil ve výprodeji. Sice se mu trochu potil obličej, ale stejkem a třema lahvema červenýho dole v baru to bohatě vykonzempoval, jak se říká.
Měla sem utýct hned, jak z něj začaly lízt ty kecy: Syn je na vejšce, v podniku se dávno vobejdou beze mě, s manželkou v posteli to už není vono, jedině vy mi rozumíte. Hovno. Takových by bylo. Nikdo je nechápe a není se co divit.
Když jsme přišli na pokoj, chtěla sem mu rozvázat kravatu, ale von prej, že je to něco speciálního, že se musí připravit, a zavřel se na půl hodiny do koupelny. Začalo mi být horko a navíc kufřík, kterej nechal zamčenej na posteli, byl cítit rybinou, takže sem votevřela vokno. Jak tak čumím ven a hulím jednu za druhou, abych přebila ten puch, uslyším za sebou divný čvachtání. Votočím se a tam von, na sobě gumovej obleček s ploutvema, ze kterýho mu čouhala jenom tvář, polepená dlouhýma, prořídlýma fousama. Musel zrovna vylízt z vany, protože na koberec z něj kapala voda. „Panebože,“ vypadnu málem z vokna, ale ten magor, jako by mu nestačilo, že mě totálně vyděsil, vystrčil bradu směrem k posteli: „Votevři kufřík, ty děvko, no tak, votevři kufřík.“ A hned mi diktuje kód. To číslo si snad budu pamatovat do smrti: 23341, nebo tak nějak.
Krve by se ve mně nedořezal. Vodemknu poslušně ten krám, a to se podržte, je úhledně vyskládanej syrovejma rybama. „No tak, no tak,“ sípe, voči navrch hlavy, skafandr pod břichem celej vzedmutej, „vraž mi jednu do huby, vraž mi ji tam.“ V tu chvíli mi povolily nervy. Zákazník nezákazník — popadnu tu nebohou bělici za vocas, přetáhnu ho po hlavě a vyběhnu s ječením na chodbu tak rychle, že vyrazím tác z ruky hotelový službě. Když se votočím, vidím ho votevřenýma dveřma, jak lape po dechu. „No tak, no tak,“ vyráží ze sebe setrvačně a potácí se vod postele ke stolku a zpátky, protože úhoz mám pořádnej, na to vemte jed.
Sem teda narazila na hejla, říkám si v duchu, když na ulici vytahuju z kabelky zrcátko a pudřenku. Kouknu dovnitř — na dně leží zmuchlaná hrst bankovek. Akorát ti je budu vracet, to víš že jo. Prachy předem. Mávnu na taxíka. Na ty, co si chtěj užít zadarmo, není nikdo zvědavej. A na tyhlety podělaný diavanty, jak se říká, už vůbec ne…
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz