O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /
Bulharský týdeník Literaturen vestnik představil nakladatelství Petrov a uveřejnil ukázky z tvorby Přemysla Ruta, Ireny Douskové, Martina Fahrnera a Bohuslava Vaňka-Úvalského
Bulharský týdeník Literaturen vestnik uveřejnil ve svém 31. čísle (29. 9.-5. 10. 2004) rozsáhlý materiál věnovaný nakladatelství Petrov. Po stručném úvodu odpovědné redaktorky celého bloku Ani Burové následuje článek Dory Kaprálové, jehož text přinášíme v úplnosti níže (do bulharštiny ho pro Literaturen vestnik přeložila Michaela Kuzmova). Drobným životopisným medailonem, fotografií a především obsáhlou ukázkou z tvorby jsou pak představeni čtyři autoři našeho nakladatelství: Přemysl Rut (povídka Rodinná historie z knihy V mámově postýlce, překlad Slavěja Dimitrova), Irena Dousková (kapitola Jak jsme vyhrabali partyzána z knihy Hrdý Budžes, překlad Anželina Penčeva), Martin Fahrner (kapitola Němá barikáda z knihy Steiner aneb Co jsme dělali) a Bohuslav Vaněk-Úvalský (kapitola Jan Bureš z knihy Brambora byla pomeranč mého dětství, překlad Margarita Mladenova). Všechny vybrané ukázky mají totožné ústřední téma – nedávná historie české společnosti.
Petrov – výchova úspěchu v Čechách*
Brněnské nakladatelství Petrov má v České republice v kontextu tuzemských vydavatelských domů jedno z nejprestižnějších postavení. Je ukázkou dobře fungujícího a prosperujícího podniku, ve kterém se podařilo náročnou edici poezie, prózy a esejistiky skloubit s edicí nezavedených autorů a několika autory komerčně úspěšných knižních titulů. Redaktoři nakladatelství navíc finančně ztrátové knihy nikdy programově nekompenzovali vydáváním vyloženě nekvalitní brakové literatury.
Jak to všechno začalo? Petrov se do současné podoby vydavatelského domu, který se kromě publikací knih věnuje i dalším kulturním aktivitám, o nichž zde ještě bude řeč, formovalo od počátku devadesátých let. Tehdy do krachujícího nakladatelství Československé strany lidové nastoupil jako redaktor Martin Pluháček, publikující později poezii i prózu pod pseudonymem Martin Reiner.
Pluháček na začátku devadesátých let využil podmínek, které poskytl nově přijatý zákon zakazující politickým stranám podnikání a v listopadu 1992 se stal majitelem vydavatelství Petrov.
Podnik s deseti zaměstnanci obratem změnil v „nakladatelství jednoho muže“ a do značné míry proměnil i orientaci a ambice vydavatelství. V klíčovém roce 1993 vydal sice pouhých sedm nových titulů, zároveň ale dokázal podnik začínající s takřka nulovým ekonomickým potenciálem udržet při životě a vytvořit podmínky pro příští vzmach nakladatelství. Za zmínku snad stojí, že mezi prvními knižními tituly se už v devadesátém druhém roce objevilo vydání básnické sbírky Ivana Blatného Stará bydliště. Ivan Blatný, ve čtyřicátých letech uznávaný a hýčkaný český básník, odešel v roce 1948 do londýnského exilu. Komunistickým literárním mocipánům se Blatného podařilo v průběhu padesátých let dokonale vymazat z české literatury. Jeho nová sbírka Stará bydliště vyšla až roku 1979 - po dvaatřicetileté odmlce - u manželů Škvoreckých v Kanadě.
Edice poezie, kterou na začátku devadesátých let typograficky vytvořila dvojice mladých grafiků Bedřich Vémola a Zdeněk Mezihorák, postupně do povědomí české literatury znovuuváděla či objevovala autory, kteří před listopadovým převratem publikovali jen v samizdatovém tisku. Kromě sbírky Final rondi nejstaršího žijícího básníka exilu Františka Listopada to byla například sbírka Ivana Wernische Pekařova noční nůše, Nelítostné zastaveníčko Jiřího Kuběny, Valse melancolique Zbyňka Hejdy či To by tak hrálo, aby nepřestalo dnes již zesnulého básníka a osobitého představitele českého undergroundu Andreje Stankoviče.
Dalším významným „úlovkem“ z počáteční éry nakladatelství pak bylo zcela jistě vydání debutové básnické sbírky z emigrace se navrátivší Violy Fischerové Zádušní básně za Pavla Buksu. V Čechách výlučná básnířka Fischerová, jejíž rukopis „samozřejmý jako dech“ (Antonín Brousek) objevují i v německy mluvících zemích či v Polsku, se postupně stala kmenovou autorkou nakladatelství.
Tahoun zvaný Viewegh
Šéfredaktor a majitel Martin Pluháček měl v minulém desetiletí ještě jedno velké štěstí. Když v roce 1993 vychází v Petrovu nenápadná kniha parodií Nápady laskavého čtenáře z pera Michala Viewegha, málokdo tušil, že půjde o dílo dnes patrně nejpopulárnějšího a komerčně nejúspěšnějšího českého spisovatele. O dva roky později už v Petrově vychází nákladem dvacet tisíc výtisků Vieweghův román Účastníci zájezdu. A přestože je od tohoto zlomového románu Viewegh oficiální českou kritikou označován za autora spíše konzumního main-streamu, prodejnost jeho knih roste až do dnešních nákladů, které se pohybují v rozmezí mezi padesáti a sto tisíci kusy. (Jen pro srovnání, nejnižší hranice pro titul z edice poezie se pohybuje kolem tří stovek výtisků, horní hranice pak maximálně do tisícovky.)
Viewegh je navíc od roku 1997, především kvůli pokračujícímu rozkladu pražského vydavatelství Český spisovatel, kmenovým autorem a zároveň i ekonomickým pilířem nakladatelství. Petrov se tak postupně rozrostl o několik zaměstnanců a díky zvýšeným tržbám za Vieweghovy knihy si dnes může dovolit udržet náročný ediční profil, stabilizovat produkci na dvacet pět až třicet titulů ročně a posílit pověst výrazně autorsky orientovaného „kamenného“ nakladatelství. Ke zmíněným kmenovým autorům, které nakladatelství zastupuje i agenturně, přibyli postupně vedle Violy Fischerové další přední čeští spisovatelé. Namátkou Václav Kahuda, Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz, Alexandra Berková, Jiří Olič, Marián Palla či J.A.Pitínský.
Tři hlavní proudy
Nakladatelství Petrov se od samého počátku vzniku zaměřuje výhradně na současnou českou poezii, prózu a spíše okrajově esejistiku. Kromě toho vyšly v Petrově mimo ediční řady například svérázné antologie mapující českou poezii. „Především se ale soustředíme na tři hlavní edice, které mají i pevně danou grafickou podobu. Jde o řadu poezie, edici New Line a edici Eseje. A samozřejmě současnou prózu, ve které jsou kromě komerčně úspěšného Viewegha renomovaní autoři Jiří Kratochvil, Václav Kahuda či Irena Dousková.“ Ediční řada New line dává prostor dosud nezavedeným autorům. Poprvé se v ní například představil titulem Veselá bída již zmíněný prozaik Václav Kahuda. K událostem edice patří i sbírka Radka Malého Vraní zpěvy, která v roce 2003 získala prestižní Cenu Jiřího Ortena, udělovanou autorům do třiceti let.
A co rozhoduje při výběru textů? „Jednoznačně jejich umělecká kvalita. S plným vědomím toho, že umělecká kvalita je pojem značně subjektivní a velmi diskutabilní. Výjimečně v něčem rozpoznám chladnokrevný, bezskrupulózní plagiát, například Meyrinkovu Zelenou tvář převedenou do kulis současných USA,“ odpovídá na otázku, kdo nejčastěji posílá do nakladatelství své texty, básník a redaktor nevyžádaných rukopisů Milan Ohnisko.
Nevyžádaných rukopisů přichází ročně kolem čtyř stovek, přičemž knižně vyjdou asi čtyři tituly. Šéfredaktor nakladatelství Miloš Voráč k tomu dodává: „Asi z šedesáti procent pokryjí produkci Petrova rukopisy, které si vyžádáme od našich kmenových autorů. K dalším textům se dostáváme tak, že objevíme zajímavé autory nebo nás osloví téma a ty zbylé jsou ony nevyžádané rukopisy, které pak většinou vyjdou v edici New line.“
Nakladatelský dům a jeho „výstřelky“
Nakladatelství Petrov se díky odbytu Vieweghových románů mohlo pustit do dalších aktivit. Před pěti lety se Pluháček pokusil rozjet ambiciózní projekt, jehož výsledkem měl být barevný, hezky vypadající a inteligentní časopis nejen o literatuře. Časopis chtěl být názorovou platformou pro lidi, kteří jsou blízko nakladatelství, i když neměl být - a také nebyl - jen pro ně.
Záměr se však nevydařil a časopis po roce skončil s nemalým deficitem 2 183 158 korun. Martin Pluháček k tomu v říjnu roku 2000 v rozhovoru pro MF Dnes dodal: „Neon vybočil ze zdejších kolejí a narazil na český konzervatismus. Skutečně mě zajímala nová skupina čtenářů, ale problém je v tom, že vyšší střední třída - vyšší z hlediska prestiže profesí - je ekonomicky deprivovaná. (...) Ale dřív nebo později se tady podobný časopis zase objeví a udrží se. Tedy časopis, který bude nejen ke čtení, ale i ke koukání, tištěný na dobrém papíře. Určité "echt" kulturní časopisy tvrdily, že Neon je cosi jako literární Cosmopolitan nebo Playboy, což mi přijde absurdní. Jim stačí, že u příspěvku je pěkná velká fotka, a už to text v jejich očích znehodnocuje. Je to naprosto hloupá předpojatost: text je buď dobrý, nebo blbý a fotografie na tom nic nezmění; ale dobrá ilustrace zapojí další smysly a celý příspěvek je pak, řekněme, chutnější. A druhé minus Neon v těchto konzervativních očích získal proto, že míchal příspěvky vážné a nevážné. To se u nás - navzdory vyhlašované české ironii - nenosí, publiku to vesměs nejde pod nos.“
K dalším spíše okrajovým tradicím nakladatelství patří Loď literátů, která každoročně koncem června vyplouvá po hladině brněnské přehrady. Za zmínku stojí snad i to, že roku 2001 nakladatelství vydalo poněkud kontroverzní recesní velkoformátový kalendář aktů autorů Petrova.
Všechny tyto mimovydavatelské „koníčky“ však poslední roky přebíjí rozsahem i významem daleko důležitější akce – mezinárodní festival Poezie bez hranic.
Mezinárodní hodokvas poezie
První ročník proběhl v říjnu roku 2001 v Olomouci a navazoval na pět ročníků poměrně slavného setkávání českých, moravských a slezských básníků na hradě Bítov. Tyto veřejnosti nepřístupné přehlídky organizoval spolu s Pluháčkem moravský bard poezie – a jeden z představitelů „šestatřicátníků“ (literární skupiny založené mj. Václavem Havlem), básník Jiří Kuběna.
Dramaturgie olomouckého festivalu je od základů jiná. Přehlídka se otevřela zejména mladému publiku. Pluháčkova ambice byla jasná. Vytvořit významem a rozsahem obdobu filmovému festivalu v Karlových Varech. Z uzavřených setkání básníků spojených s elitářskou noblesou i se skandály, které plynuly z nahuštěné izolace českých a moravských literátů, se tak stal v Olomouci festival určený široké veřejnosti, jakýsi hodokvas či karneval poezie.
Během prvních tří ročníků účinkovala na festivalu řada evropských i amerických básnických hvězd první velikosti: Angličan Tony Harrison, Rus Aleksandr Kušner, Polák Tadeusz Różewicz, Němec Wulf Kirsten, Belgičan Guy Goffette, Francouzi Paul de Roux a Yves Bergeret, Holanďan Jaap Blonk, Američané Jerome Rothenberg, Galway Kinnell a Amiri Baraka. Vedle mnoha cizinců se festivalu pravidelně účastní i vybraní autoři domácí provenience, včetně žijících legend Věry Linhartové, Egona Bondyho, Ivan Martina Jirouse či Jiřího H. Krchovského. Mezi speciálními hosty festivalu nechyběli Václav Havel, Milan Knížák či bývalý frontman punkové legendy Dead Kennedy´s, Yello Biafra.
Vedle nezbytných hvězd, srdečné atmosféry a fungující organizace je asi nejvýraznějším rysem festivalu to, co mu dalo název Poezie bez hranic: totiž poezie v zrcadle jiných žánrů. Jestliže sám charakter festivalu nabádá organizátory vybírat i mezi básníky především ty se zajímavým, výrazným scénickým projevem (Jaap Blonk, představitelé slam poetry), je možné v rámci festivalu navštívit také výstavy obrazů, fotografií, hudební koncerty, divadelní a filmová představení. Poezie se stává tmelem mezi tím vším.
„Hlavním organizátorem festivalu je sice brněnské nakladatelství Petrov, ale bez pomoci dlouhé řady dalších partnerů by festival nemohl existovat. K těm, kdo podporují festival nejvýrazněji, patří Ministerstvo kultury České republiky, Visegrad Fund a Česko-německý fond budoucnosti,“ dodala k festivalu jeho manažerka Zuzana Gabajová. Festival má navíc od svého počátku přímou záštitu Ministra kultury České republiky Pavla Dostála.
K loňským tahákům i vrcholům festivalu patřilo strhující a zábavné vystoupení německých představitelů slam poetry a českých průkopníků tohoto básnického free stylu. Od loňského roku začal Petrov soutěžní klání ve slam poetry (výrazovém přednesu poezie) pořádat i v České republice.
Od nakladatelství Petrov lze do budoucna jistě očekávat nejedno překvapení. Jedno je zřejmé už dnes. Petrov za desetiletí své existence jasně prokázal, že suverénně obstojí v konkurenci ostatních nakladatelských domů. Svými kulturními přesahy se navíc zasluhuje o šíření literatury a výrazně zpestřuje mediálně nepříliš lukrativní „svět kolem poezie“.
*Název článku pochází z tvůrčí dílny redakce časopisu Literaturen vestnik, román Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách vyšel v Bulharsku v loňském roce.
