Bez lítosti (malé dějiny jednoho rozvodu) /

Ukázka z knihy

Milá Marianko,
minulý týden ti bylo osmnáct, a také je to už víc než třináct let, co jsem od vás odešel a rozvedl se s tvojí maminkou. Není to tak dávno, abychom si na nic nevzpomínali, ačkoli je to už za námi, oddělené vysokým plotem času. A přece: když jsem ti v létě na chatě drze nahlédl do rozepsaného dopisu, jako bych dostal elektrickou ránu. Nikdy nepochopím, psala jsi rozhořčeně, jak dva lidi, co se měli rádi, se mohou dnes tak nenávidět. Ta věta mě nepřekvapila: stejnou jsem si ve tvém věku zapsal já sám — všechny děti z rozvedených manželství se nakonec ptají na to samé. Překvapilo mě ale, Marianko, že nejsi na mé straně. Že v tvých očích nesu stejnou část viny jako tvá maminka a můj bývalý kamarád Bobo. Dneska se svému dotčenému překvapení posmívám, ale v tu chvíli jsem pocítil úlek a zklamání. Celý večer si tu vedle mě píše dopis klukovi, ani hlavu nezdvihne, když si jdu do potoka pro další pivo, ale ve skutečnosti si mě všímá a celá ta dlouhá léta mě vidí a hodnotí jinak, než jsem si myslel. Tenkrát se s neomylným dětským smyslem pro spravedlnost pokaždé postavila proti tomu, kdo právě ubližoval. A najednou nás všechny naháže do jednoho pytle, bez lítosti utopí jako koťata. Směšně, Marianko, truchlil jsem tu noc na verandě, zatímco vy jste mi s Matyášem a Tašim spali nad hlavou v podkroví. Můry a jepice dorážely na venkovní světlo, jednou za čas hlasitě proletěl zvědavý sršeň, potok za loukou tajemně klokotal mezi kameny a snaživě mi chladil piva, kterými jsem splachoval tvoji výčitku do zapomnění.
A včera jsi nečekaně zavolala a tvůj hlas v telefonu byl nápadně smutný.
„Co se stalo?“ zahlaholil jsem, abych tě z té tragické role vyhnal. „Umřela Rita? Umřela Rokyna?“ Obě fenky mají osud napsaný na čenichu: umírají celý svůj psí život.
„Umřel kamarád…“
Znělo to káravě. Sebevražda? Nepolekal jsem se té zprávy, ale možnosti, že ode mě čekáš vysvětlení. Pokusil jsem se o ně. Odchod ze světa může být nakonec vysvobozením a podobné řeči. Poslouchal jsem se a hleděl na sebe zdálky. Dcera zavolá otci, aby jí pomohl unést něco nepochopitelného, a dočká se přednášky o depresích. Jako by bylo v lidských silách pochopit sebevraždu kamaráda, jako bychom si mohli připustit vlastní smrtelnost, zkušenost, na kterou nebudeme nikdy dost připraveni. Ani v osmnácti, ani v jednačtyřiceti ne. Je na čase, abys poznala alespoň ten první příběh. Příběh života, ne smrti, jak se dva měli rádi a dnes mají pro sebe jenom nenávist. Bylo ti pět let, můžeš si pamatovat pár ošklivých vzpomínek. Jsou v tobě zapouzdřené a já mám strach, že ti jednou jako noční můry vletí do života. Pochytejme spolu můry za světla, prohlédněme je, aby nad námi neměly žádnou moc, plynoucí z mlčení a obcházení křivd. Protože staré křivdy se podobají zlým snům, kterým nedokážeme odolat.



Milá Marianko,
myslím, že není třeba se předem obávat svých vlastností, které jsou v nás uzamčeny jako v trezoru. Svou povahu stejně nezměníme, jen se s ní musíme naučit vycházet stejně jako se svými rodiči. Četl jsem si včera matčin objemný životopis, který sepsala na můj popud. Hledal jsem v něm — jak jinak — vysvětlení, stopy oné agresivní hrdosti a nesmířlivosti ke všemu, co nás zklamalo, zradilo, anebo i jen šlo dál svou cestou. Matčin otec Petr se narodil na Dálném východě, v mandžuském Charbinu na čínsko-ruském pomezí.
V roce 1899 se do Charbinu dostali první Češi: rodina krajana Ermla, která konala koncertní turné po Sibiři, ale kvůli zamrznutí řeky Sungari nemohla zpět do Chabarovska. Proto se usadila v Charbinu, psal historik v časopisu Nový orient. Dědečkův otec Ferdinand tam pracoval jako zástupce firmy Petrof a Singer, současně jako honorární konzul a mluvčí české kolonie. Ferdinand pocházel ze sedmi bratrů, kteří odešli z rodné Přelouče za živobytím do Ruska.
Větší skupina Čechů se v Charbinu usadila po vypuknutí rusko-japonské války v roce 1904, protože tehdy bylo z Ruska do severovýchodní Číny (tzv. Mandžuska) vysláno asi půl milionu ruských vojáků. Ve vojsku bylo mnoho českých kapelníků. Často přijížděli z jižní fronty do Charbinu za nákupem a vždycky bydleli v pivovaře Maxmiliana Ermla, vystavěném v roce 1903.
Rozvětvená rodina hudebníků a podnikatelů se pravidelně scházela o Velikonocích na terase u pradědečka Ferdinanda. Prohlížel jsem si nedávno maličké, zežloutlé fotografie — neznámé tváře se dívají do objektivu sebejistě, až lehce vyzývavě, jenom vyschlému kmetu Ferdáčkovi nestál fotograf za pohled. Jeho manželka Karolina mu dala tři děti, Petr byl prostřední. Můj tatínek byl velmi atraktivní, vitální muž, i když jeho vlasy kvapem řídly, psala ve svém životopise moje matka. Byl komerčním inženýrem, znal pět jazyků, měl i hudební vzdělání a pocházel z bájných končin dalekého Charbinu. Otec dokončil svá studia v republice, kam se vrátil se svou maminkou a dvěma sourozenci v roce 1925.
Co se asi tenkrát stalo v „bájném“ Charbinu? Proč se rodina rozdělila? Jako bych viděl naše předky v zajetí známé šablony: nejméně jeden z nich s bojovně vzdutými plachtami opustil nedýchatelný rodinný přístav.
Svého dědečka Petra jsem poznal teprve v devíti letech. Shledání předcházela náhodná setkání na ulici. Moje maminka o nich napsala: Když jsem učila v Makarenkově ulici, potkala jsem nedaleko našeho učiliště staršího tlustého pána, který se mi zdál povědomý. Otočila jsem se za ním. On se také otočil za mnou a pak mávl rukou a šel dál. Vtom mě napadlo, že je to můj otec, kterého jsem neviděla nejméně patnáct let.
Podruhé se potkali na Karlově náměstí, kde děda tehdy bydlel, to už se konečně dali do řeči. Táta si tehdy se mnou dal schůzku a vyrazili jsme spolu na flám. Byl mohutný. Vymetli jsme pár lokálů, vzpomínal na maminku, navykládal mi toho ažaž. Domů jsem odfrčela taxíkem, značně ovíněná.
V létě jsme pak společně vyrazili k moři lehátkovým vlakem. Společně — tím myslím pokrevní klan Ermlů. Dědečka Petra s potomky: mou matkou a jejím nevlastním bratrem Sašou. Můj otec rád zůstal doma; v manželství sice přijal maminčino příjmení, jinak ale nechtěl mít s její znovunalezenou rodinou nic společného.
Cesta byla úmorná, nekonečná, a moje zlobení vyprovokovalo dědečka k zuřivosti. Utekl jsem před ním na horní lehátko a tiskl se ke stěně, přesto se na mě pokoušel dosáhnout s urputností, z níž mě jímala panická hrůza. Dodnes v hrůze vidím šátrající ruce plešatícího tlouštíka, s cigaretou ve zpocené hubě, nepříčetného vztekem. Zachránil mě jeho syn, který otce okřikl způsobem, jenž napovídal, že záchvaty zuřivosti nejsou u dědečka vzácností. Stejně Saša v době rozvodu bránil svoji matku, která zase schovávala mě, když se rozváděli moji rodiče. Jaký nekonečný a urputný rodinný seriál!
Můžeš mi věřit, že jsem si dlouho o sobě myslel, že právě já dokážu nekonečný řetězec rozvodů a vzájemných útoků rozetnout. Třebaže ještě před svatbou a záhy po ní jsme s tvojí maminkou oba tušili, že se řítíme do katastrofy. Nevím, jak se s tím vyrovnávala ona, mně ale bylo jasné jedno: já vydržím. Bude to sice hrozný život, ale já z něj, tak jako můj táta, utíkat nebudu, to už se o svůj osud po vzoru své maminky poperu.
Ty víš, proč jsem to slovo zdůraznil. Mluvím o noční můře tvého dětství: obrazu peroucích se rodičů.
Utěšuji se, je už to tak dávno, zasypané navršenými roky. Jenomže kdykoli se ten obrázek může probudit a rozhýbat jako dočasně zastavený film. Já sám se stejného výjevu z dětství zbavoval psaním. Dva mé školní scénáře byly plné rodinného násilí. Vzpomínám si, jak jsem se tím i trochu zlomyslně bavil, asi jako když jsem coby kluk vyhazoval na mořskou pláž žahavé medúzy, aby na slunci ztratily svou tajemnou moc.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz