O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /
Martin Fahrner na slovinském literárním festivalu Vilenica (6.-12. září 2004)
Vilenica je soutěžní literární symposium pořádané ve Slovinsku, na samé hranici Slovinska u italského Terstu. Název mu dává místo konání, jehož součástí je i proslulý (kdysi) rakousko-uherský hřebčín Lipica, dnes patřící mezi památky, které chrání UNESCO.Lipicáni jsou ti bělouši, které asi každý známe z cirkusu. Hotel, ve kterém jsou ubytováni účastníci Vilenice, se nachází přímo uprostřed stájí a výběhů, takže když si člověk otevře okno, v noci nebo ráno, cítí, ať se mu to líbí nebo ne, pach koní. Mně se to například hodně líbilo. Bydlel jsem už třeba v Praze na Radlické nebo v Brně na Lidické a tam jsem si okno raději ani neotvíral.
Také kvůli tomu začínám své vzpomínky na vlastně literární návštěvu takhle oklikou. Myslím si, že místo konání v dobrém slova smyslu všechno nějak poznamenává. Kromě překladatelských dílen, kterých jsem se neúčastnil, a seznamovacích přednášek o současném literárním dění různých národních kultur, kterých jsem se účastnil, tvoří program Vilenice literární čtení, nebo jednoduše čtení, prostě readings. Vilenica trvá téměř týden a každý den dlouhá řada autorů čte naživo ukázky ze svého díla. Ve vlastním jazyce, na mikrofon. Vedle je plátno, na které se promítají překlady do jiných jazyků. Většinou to byla slovinština a angličtina. Slovinština byla samozřejmá, protože každý ročník Vilenice je předem vybaven sborníkem s ukázkami z děl účastníků ve slovinským překladu. Angličtina už tak běžná nebyla. Jeden maďarský kolega, který četl své dílo maďarsky s pouze slovinským překladem, se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci – málokdo mu rozuměl. Kromě slovinských spisovatelů a organizačního štábu. Ačkoli to vlastně dohromady dělalo docela slušnou řádku lidí… Já měl to štěstí, že jsem byl z nakladatelství Petrov vybaven německým a anglickým překladem a navíc po většinu festivalu byla se mnou paní Nives Vidrih, která zrovna překládala knihu, se kterou jsem se účastnil (Steiner aneb Co jsme dělali), do slovinštiny. Cenu Vilenica 2004 jsem nevyhrál, ale alespoň co se servisu týče jsem byl jeden z nejlepších. Ačkoli na tom zas nemám zásluhu já…
Čtení se odehrávala na kouzelných místech, např. ve zříceninách románského kostela pouze za svitu spousty svíček (museli tam kvůli tomu být požárníci) nebo v jeskyni (kousek od Vilenice je známá Postojna Jama). Hostů bylo několik desítek. Bulhaři, Němci, Finové, Španělé, Portugalci, Číňani, Američani, Irové, Bělorusové, dlouhý seznam. Každý se anglicky představil, pokusil se říci pár vtipných vět, kterými by si předzískal publikum a pak spustil ve své mateřštině. Jelikož u literáta je láska k rodnému jazyku tak nějak normální, četli všichni nějakým způsobem se zápalem a musím se přiznat, že někdy jsem se na plátno s překladem nedíval a raději si text louskal na pokoji ve sborníku. Ono když třeba sedíte v jeskyni a tou se rozléhá střídavě běloruština, holandština a čínština, máte o zážitek postaráno – a bez smyslu sdělovaného, v samotné té zvukomalbě.
Já se taky pokusil říci před čtením Steinera pár vtipných anglických vět. Jak to dopadlo, já neposoudím. Četl jsem v neodsvěceném kostele, takže jsem si musel dávat pozor, abych nekopl do něčeho, co tam bylo připravené na mši, a byl jsem jediný, komu nepřehlušily čtení kostelní zvony, automaticky odbíjející po čtvrthodině rovnou nad námi.
Když jsem se rozkoukal ve velkém světě a přestal mít trochu mindrák z toho, že je má mluvená angličtina mizerná, tak jsem dozvěděl spoustu věcí, například že holandští básníci taky musí mít ještě nějaké zaměstnání, kterým by se uživili. Nepřeju jim to, ale potěšilo mne to. Slovinci jsou ještě menší než my a protože mají obavu, že v Evropě zaniknou, dává místní vláda neuvěřitelně veliké částky na umění, všelijak ho podporuje a poslední „velké“ čtení spolu s vyhlášením výsledků se odehrávalo v Ljubljani na hradě, teda něco jako na našich Hradčanech, za účasti ministra kultury a místní TV. Říkal jsem si, že my nejsme zas o tolik větší, než jaký je rozdíl mezi jejich a naším přístupem ke kultuře, i když i ve Slovinsku musí asi básníci mít ještě jiné zaměstnání, jako v Holadsku.
Já před ty slovinské kamery tedy nevylezl, také jsem s výhrou moc nepočítal, protože jsem jel na takovou akci za české kolegy poprvé. I tak jsem měl zážitků až nad hlavu…
M. F.
(Redakčně mírně kráceno a upraveno.)
