O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /
Současná česká literatura – rozsáhlý článek v červnovém čísle španělského literárního časopisu Lateral
SOUČASNÁ ČESKÁ LITERATURAHýčkaní autoři
Rocío de Isasa
Kritici viní vzdělanou a kultivovanou českou společnost z toho, že propadla bulvarizaci v podobě bestsellerů a že neskýtá mnoho prostoru původním autorům. Ačkoliv hlasu představitelů nové české literatury není věnována patřičná pozornost, jedná se o autory, kteří se ve stále menší míře ztotožňují s historií a děj svých příběhů umísťují mimo svoji zemi. Jsou to „recyklovaní“ vyznavači absurdního humoru anebo dívky, které vyšly z anonymity a slaví úspěch.
Pokud jste navštívili Prahu, jistě jste si všimli, že neuděláte ani krok, aniž narazíte na Kafku - tematické prohlídky, trička, suvenýry, kalendáře. A když už člověk začíná mít milého Franze dost, zjistí, že je tu ještě Švejk, který se na něj culí z hospodských oken. A pokud se dostanete do židovské čtvrti, Golem na vás bude číhat za každým rohem. Bohužel Karlu Čapkovi ani Bohumilu Hrabalovi se podobné reklamní pozornosti nedostalo. Je však jasné, že Češi si své významné spisovatele hýčkají a hledí si jich. Kdo jsou tedy příští kandidáti na Olymp českého písemnictví? Musí uplynout více času, než dostaneme odpověď, neboť jak smutně podotýká mnoho občanů České republiky, jen málokomu se dostane uznání během života.
Jedním ze společných rysů nové generace je tendence umístit děj za hranice své země.
V tomto článku se pokusím schematicky nastínit situaci na poli české prózy a poukázat na nejvýznamnější autory. Časovou hranici představuje rok 1989, proto nebudou zmiňováni autoři jako Milan Kundera, Ivan Klíma a Josef Škvorecký. Jelikož poezie, která zaznamenala mimořádný rozvoj, by vydala na samostatný článek, budu se soustředit pouze na prózu.
Všeobecný kontext
Současnou českou literaturu nelze pochopit, nebude-li zasazena do svého historického rámce. Je tu stav před rokem 89 a po něm. Počínaje tímto rokem všechny tři existující ediční proudy (oficiální literatura, samizdatová a exilová) splynuly, začala vznikat mnohá nakladatelství, vydávaly se knihy, které byly léta zakázané (i když krátce nato „naléhavá“ potřeba číst tyto knihy vymizela) a přítomnost zahraničních autorů na knižním trhu nesmírně vzrostla. Problém byl v tom, že zájem o četbu začal klesat - lidé se více starali o to, jak prorazit v nové společnosti a jak žít v kapitalismu.
Literatura už nebyla politizována a přestala být útočištěm v dusivé atmosféře života v komunismu. Musela se ujmout nové role a přiblížila se pozici, ve které se nachází literatura v západní společnosti. Lze tedy říci, že takovýto stav neskýtal zrovna ideální podmínky pro vydávání děl nových českých autorů. Pro ně nebylo místo.
Jaká je situace po patnácti letech? Nakladatelé si stěžují, že v české společnosti čtenářů stále ubývá. A důvod je jasný – knihy musí čelit silné konkurenci v podobě kina či možnosti cestovat, což před lety nebylo možné. A pak, jak usuzují někteří čeští intelektuálové, tato země, která má tradičně k literatuře a k umění blízko, prochází obdobím krize, která je dána podivnou nákazou v podobě bulvarizace. Jedním z těch, kteří na tento problém nejčastěji poukazují, je Jáchym Topol. Ten si stěžuje, že vychází málo seriózních novin, že se masově prodávají bestsellery na úkor dalších typů četby a také na to, že politikové se stavem kultury vůbec nezabývají a zcela jej ignorují.
Přestože ti, kteří se chtějí věnovat literatuře, to stále nemají vůbec lehké (malý zájem, nízký náklad, produkce zaměřená na anglosaský svět a velmi špatná distribuce), počet rukopisů, které se dostávají k nakladatelům výrazně stoupl, což je důkazem životaschopnosti literární tvorby v České republice. Podle mínění některých lidí veřejnost a sdělovací prostředky však novým autorům věnují málo pozornosti.Tento názor sdílí i profesor anglické literatury na pražské Karlově univerzitě Tomáš Zmeškal. „Noví autoři dříve neměli ty možnosti a nyní zkrátka není zájem. Ve srovnáni například s Anglií je u nás všechno pomalejší. Není možné hovořit o knize měsíce, snad ještě tak o knize roku.“
Urban je kritizován za své „intelektuálství“, což z něj činí jednoho z nejzajímavějších postmoderních autorů.
Jedním z nejbedlivějších pozorovatelů, který pozorně sleduje, co se v České republice děje, je Edgar de Bruin, literární agent a zakladatel agentury Pluh, který už šestnáct let překládá z češtiny. Tato agentura má své sídlo v Amsterdamu a zastupuje některé z nadějných autorů české literatury. De Bruin poukazuje na to, že jedním ze společných rysů nové generace je tendence umisťovat děj svých děl za hranice země. Podle něj je to logické, jelikož tito autoři si od útlého věku přivykli těšit se svobodě cestování (což pro předcházející generaci znamenalo malý zázrak) a rovněž přivykli představě, že v Evropě jsou doma. „Jejich svět se rozšířil, a tak upírají svůj pohled směrem ven,“ prohlásil de Bruin.
Miloš Urban, jeden z nejvýznamnějších autorů, zastává názor, že nová generace má stále na paměti moderní historii. Ale na rozdíl od předchozí generace k ní nepřistupuje historicky, nýbrž jaksi nadčasově.
Galerie autorů
Ze současných autorů je nejvýraznější již zmiňovaný Jáchym Topol, který si vnitřní perspektivu naopak ponechal. Tento provokativní autor románů, jenž se vyznačuje ironií a inklinací k punku (nar. 1962 v Praze), je neustále posedlý minulostí a dluhem, který jeho země vůči vlastním dějinám má. Knihy Sestra (Atlantis, 1994) a Anděl (Hynek, 1995) odrážejí atmosféru devadesátých let a vyzařují stejnou energii jako ono desetiletí.
Hakl pracoval u benzínové pumpy, jako aranžér výloh, knihkupec a zvukař. A Kahuda zase jako hlídač, hrobník, topič a mechanik.
Sestra je jedinou knihou z devadesátých let, která je na seznamu mezi stovkou nejlepších děl, jenž otiskl Týden na základě ankety, kterou uspořádal. Román začíná příchodem více než 3.000 běženců z východního Německa, kteří se touží dostat do západní Evropy. Topol velmi volně, aniž se přísně drží historické reality, popisuje sociální stav v daném období a euforii nad příchodem kapitalismu, která brzy přerostla v deziluzi a zklamání. V Andělovi nabízí temnou, ponurou a krutou tvář Prahy. Je to svět v rozkladu, ve kterém je plno mafiánů, cikánů, bývalých disidentů, konfidentů a srbských vrahů... Děj jeho poslední knihy Noční práce (Hynek, 2001) se odehrává na pozadí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hlavního hrdinu Ondřeje pošle otec i s mladším bratrem na venkov, daleko od strašlivých událostí, ke kterým dochází v hlavním městě. Daleko od matky alkoholičky, která není schopná se o děti postarat.
Nejoblíbenějším autorem je v současné době Michal Viewegh. Kritika mu vyčítá, že píše pro širokou veřejnost, a čtenáři jej zbožňují. To dosvědčují prodané výtisky, překlady do osmnácti jazyků, stejně tak jako ohlas, jenž vyvolávají všechny jeho knihy. Ve Španělsku však neměl příliš štěstí a jeho román Výchova dívek v Čechách (Metáfora, 1999) čtenáři přešli bez povšimnutí.
Vieweghovi se přiznává mimořádná vypravěčská schopnost, skvěle vystavěné dialogy, výjimečný smysl pro humor, stejně jako schopnost pozorovat lidské chování z absurdního úhlu pohledu. Autor náruživě rozebírá mezilidské vztahy a rozličné životní styly svých současníků.
Jeden moravský spisovatel se přitočil k jeho stolu a zeptal se: „Promiňte, kdo je to ta Hůlová, co jste do ní všichni tak zbláznění?“
Urbanovi (nar. 1967 v Sokolově), který je mj. i redaktorem v Argo, se dostalo vzdělání v Anglii, a tak je jeho dílo velmi ovlivněno anglickou prózou 19. století. Urban je často kritizován za přílišné „intelektuálství“, což z něj podle mínění kritiků činí jednoho z nejzajímavějších postmoderních autorů.
Jeho obhájci, jako například Milan Macháček z nakladatelství Paseka, upozorňují na transcendentní rozměr problémů, které ve svých románech předkládá. Například v Sedmikostelí (Argo, 1999), které zanedlouho vyjde i ve Španělsku v Ediciones B, Urban kritizuje ty, kteří nectí architektonický odkaz města. Za fantastickou zápletkou s prvky gotického románu se skrývá rozhodný protest vůči divokému kapitalismu a spekulaci. Jeho předchozí román Hastrman (2001) je kritikou ekoterorismu. „Mým záměrem je prostřednictvím svých knih přimět čtenáře, aby zaujali aktivnější postoj a bránili naše okolí,“ prohlašuje Urban. Kepa Uharte, který jej překládá do španělštiny, vyzdvihuje Urbanovu kreativitu a plastičnost, s jakou vykresluje postavy, a také koexistenci prvků gotického románu s českými pověstmi a báchorkami.
Spisovatelé Emil Hakl (nar. 1958 v Praze) a Václav Kahuda (nar.1965 v Brně ) jsou považováni za Hrabalovy následovníky a ve svých dílech věrně mapují situaci v nejnižších vrstvách společnosti. Dříve než se začali věnovat literatuře, oba vystřídali nejrůznější povolání. Hakl pracoval u benzínové pumpy, jako aranžér výloh, knihkupec a zvukař. A Kahuda byl hlídačem, hrobníkem, topičem a mechanikem. U Hakla se cení jeho sarkasmus, hovorový tón a výstižnost, s jakou líčí prostředí pražských hospod. V posledním románě O létajících objektech (Argo,2004) autor čtenáři předkládá dvě témata: Jak dlouho už takto žijeme? Jak se můžeme vrátit k okamžiku, kdy se dalo ještě něco zachránit?
Charakteristickými rysy Kahudova nezaměnitelného vypravěčského stylu je vášeň, hrubost a lehkost dialogů. V nejznámějším románu Veselá bída (Petrov, 1997) popisuje prostředí na okraji společnosti a temnou stránku českého hlavního města, jeho zapadlá a chudá zákoutí. I v ostatních knihách, ve kterých se vždy zaměřuje na outsidery, se pokaždé ukazuje svět zahalený do šedivého závoje. Kritika oceňuje jeho vypravěčské umění, schopnosti pečlivého pozorovatele, bujnou fantazii a poetické nazírání na svět.
Až dosud byla řeč o autorech, kteří mají za sebou několik titulů. Někteří autoři, o kterých se zmíníme nyní, mají na svém kontě pouze jeden román a v některých případech dokonce jedinou sbírku povídek. Nikdo neví, jak se jejich tvorba bude vyvíjet dál. Nicméně to, co doposud napsali, je podle názorů dotázaných odborníků dostatečným důvodem, aby jejich jména byla zahrnuta do článku o současné české próze.
Nejprodávanější tituly v posledním období
Začněme dvěma literárními fenomény loňského roku: Květou Legátovou (nar. 1919 v Brně) a Petrou Hůlovou (nar. 1979 v Praze). I přes věkový rozdíl je kritika často srovnává. Důvod je nasnadě. V obou případech se jedná o ženy, které přestože byly naprosto neznámé, triumfovaly.
Obou románů Legátové, Želary (Paseka, 2001) a Jozova Hanule (Paseka, 2002), se doposud prodalo na 50.000 výtisků (řeč je o zemi, kde žije 10 miliónů obyvatel). Několik málo měsíců poté, co vyšly Želary, Legátová dostala národní cenu za literaturu. A film, který byl podle její knihy natočen, byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film v posledním ročníku udílení těchto cen. Román, který vyjde za rok na podzim v nakladatelství Siruela, vypráví o studentce medicíny, jež se musí ukrývat v beskydských horách u polských hranic, jelikož utíká před nacisty, stejně jako o její lásce k jednomu z místních horalů. Pokud jde o Hůlovou, literární kritik Jiří Peňás vypráví historku, která jen dokládá rozrušení vyvolané vstupem této mladé autorky na literární scénu. Jednou večer, když zrovna večeřel v restauraci, přistoupil k jeho stolu jeden moravský spisovatel a zeptal se: „Promiňte, ale kdo je to ta Hůlová, co jste do ní všichni tak zbláznění?“ Její román Paměť mojí babičce (Torst, 2003) dostal cenu Magnesia, což je jedno z neprestižnějších literárních ocenění v České republice. Děj románu se odehrává v Mongolsku a vystupují v něm čtyři generace pastevců z Rudých hor. Výrazný je zejména její literární jazyk: nečekané metafory, jazykové skoky (od nejčistšího slangu k nejkrásnější lyrické próze) a nepřeložitelná mongolská slova. Kritika ji „viní“, že se až příliš podobá Topolovi, se kterým se přátelí, a to ve vyprávěcím tónu a téměř magické atmosféře, jež se objevuje v románech u obou zmiňovaných autorů.
Hana Androniková (nar. 1967 ve Zlíně) získala cenu Magnesia loni za knihu Zvuk slunečních hodin (Torst, 2001). Vypráví příběh rodiny Kepplerových ze Zlína, města, jež vyrostlo na zelené louce ve dvacátých letech kolem Baťovy továrny na obuv (dnes multinárodní společnosti). Děj této epicky laděné rodinné ságy se odehrává mimo jiné i v Indii, Coloradu a v Osvětimi.
A mezi nejnovějšími autory je třeba vyzdvihnout Jaroslava Rudiše (nar. 1972 v Turnově), Tomáše Kolského (nar. 1978) a Annu Zonovou (nar. 1962 v Brně). Rudišova kniha Nebe pod Berlínem (Labyrint, 2003) získala v roce 2002 Cenu Jiřího Ortena. Hlavní hrdina, profesor dějepisu, odchází ze školy na severu Čech, kde učí, a odstěhuje se do Berlína. Rudiš analyzuje česko-německé vztahy z pohledu mladých lidí z obou zemí, kteří nejsou zatíženi minulostí.
Rudiš analyzuje česko-německé vztahy z pohledu mladých lidí z obou zemí, kteří nejsou zatíženi minulostí.
Kolský v Ruthie a barevnost světa (Torst, 2002) dokládá, jaký dopad má současná situace v Izraeli a Palestině na jeho osobní život. Snaží se poukázat na skloubení židovské víry se současným stylem života. Jedná se o pět samostatných příběhů, které spojuje vypravěč Shlomo. Kolský není nijak zaujatý, nicméně je zcela očividné, že izraelská nakladatelství považují jeho dílo za značně polemické na to, aby je přeložila. Takže mimo Českou republiku tuto knihu jako první vydají Francouzi (Seuil).
Zonová co nevidět vydá netrpělivě očekávaný první román Za trest a za odměnu (Torst). Na pozadí česko-německých vztahů během války a po ní Zonová vypráví nádherný příběh o lásce. Ve své první knize, ve sbírce povídek Červené botičky (Petrov, 2001), zpracovává bez dramatických gest jedno z nejožehavějších témat moderní historie, tzv. Benešovy dekrety. Autorka přitom používá vybraný a lyrický jazyk.
Bylo by třeba doplnit ještě další jména a další knihy. Doufám však, že ty, které se v článku objevily, čtenáři přiblížily tuto u nás neznámou prózu, v rámci které dochází k překročení pomyslného prahu představovaného jmény významných a mýtických autorů a ve které zaznívají originální a silné hlasy odhodlané přejít hranici Čech a Moravy.
***
Rocío de Isasa (nar. 1973 v Madridu) je novinářka. Pracovala jako redaktorka v časopise Delibros a v nakladatelství Siruela.
/Ze španělštiny přeložila Athena Alchazidu; v článku jsou ponechány všechny faktické chyby, které se ve španělském originále vyskytovaly./
(červen 2004)
