Malý polistopadový lexikon /

Ukázka z knihy

Bezdomovci
Socialismus byl jedinečný v tom, že lidem, kteří nechtěli pracovat, dával práci, bezvěrcům (alespoň zpočátku) víru v ráj na zemi a bezdomovcům domov. Kapitalismus to srovnal. Bezvěrci jsou bez víry a bezdomovci bez domova. Kdo nechce pracovat, nepracuje. Co se bezdomovců týče, pracovat by třeba i chtěli, ale nakonec to stejně dopadne tak, že moc nepracují, a proto ani nejedí. O to více pijou, protože nějak se člověk při životě udržovat musí. Aby nevyschli, žebrají. Často u kostelních vrat, kde je výtěžnost nastavených kelímků přímo úměrná zkroušenosti nastavujících. Ne všichni bezdomovci jsou ale zkroušení. Někteří jako by se s potěšením zabydleli ve svém údělu. Jako by mimo domov našli domov. Vždyť taky sociální pracovníci dělí bezdomovce na nedobrovolné a dobrovolné. Pouliční chodci zase na zasmušilé a muzikanty. Filozofové pak na ty, kteří to už o sobě vědí, a na ty, kteří se to zatím nedozvěděli. Sami sebe přitom rádi řadí do první skupiny.


Cibulkovy seznamy
Od těch Koniášových se liší prakticky jen tím, že se to v nich nehemží knihami, ale lidmi. Oba seznamy spojuje příčina vzniku: pročištění společnosti. Koniášovi i Cibulkovi se to svým způsobem povedlo, i když ne všechny položky v jejich elaborátech obsažené vykazují znaky závadnosti.


Cimrman Jára
Literárním původem, nadčasovým humorem a možná i dobou, v níž žil, připomíná Švejka. Švejk nás ale proslavuje hlavně venku. Navíc tím, co všechno a jak dobře neumí. Je mu lépe v hospodě než na divadle a dávno už našel svého Ladu (dávno už ale taky ztratil svého Haška). Zatímco jeden z nejznámějších Cimrmanových postulátů „lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích“ by musel podepsat, i kdyby nechtěl, s jinými mistrovými výroky by mohl mít problémy. Těžko by asi vzal za své páté přikázání Cimrmanova hereckého desatera „po nápovědě neopakuj všechno, některé věty patří kolegům“. Švejk je oproti Cimrmanovi v něčem dál (v Rusku má od roku 2003 sochu) a v něčem úplně jinde. Cimrman je oproti Švejkovi taky v něčem dál (v Rusku by mu sochu nepostavili) a v něčem úplně jinde. Doplňují-li se dva zemští géniové tak bytostně a dlouhodobě jako Josef s Járou, čím to, že nás mnozí mají pořád jen za švejky?


Ďula
Prezidentská kníračka. Miláček první dámy Václava Havla. Jelikož se Ďula nesnesla s boxerkou Sugar, miláčkem druhé dámy Václava Havla, bylo nutné, aby šli oba miláčci od sebe. Ďulin čas na Hradě se tak naplnil. Když se záhy naplnil i její čas na Zemi, psaly o tom všechny noviny, ale každé jinak, většinou podle svého vztahu k tehdejšímu hradnímu pánovi. V jedněch stálo, že Ďula zemřela nebo odešla do psího nebe, v jiných že chcípla, a ještě v jiných že zcepeněla.


Grebeníček Miroslav
Svého otce, který v padesátých letech mučil slušné lidi, úspěšně izoloval od vlivu demokratických paragrafů. Svou stranu vyvedl z izolace, aniž by se omluvil těm, které v padesátých letech mučila. Jeden z nejúspěšnějších politiků polistopadové éry.


Koruna
I když nám za konkurence peněz přibylo, jsou slabší než dřív, což někoho mate natolik, že vlastně neví, jestli jde s životní úrovní nahoru, či dolů. Snížený akční rádius naší koruny však zaznamenali všichni. Kdysi platila i na Zakarpatské Ukrajině, dnes už neplatí ani na Slovensku. Navíc jí hrozí, že za pár let přestane platit taky ve Slezsku, na Moravě a v Čechách. Že z ní bude stará, bezmocná, vysloužilá měna. Peníz bez lidí připomínající člověka bez peněz. Až jednou mladé ambiciózní euro opravdu zaťuká a oběh naší koruny se zastaví, všechny noviny jí připraví obsáhlý medailón a některá muzea pěkně vypolstrované vitríny. Zůstane nostalgie. Koruna to zná. Když se kdysi sama ujímala žezla, naši rakousko-uherští předkové nedávali stříbrným zlatníkům sbohem nijak rádi. Ukolébáni monarchií měli zato, že změna není život. Měnilo se tenkrát dvě ku jedné: deset korun za pět zlatníků. A přestože od té doby uteklo už více než sto let, naše desetikoruna dodnes nepřestala být „pětkou“.


Mars
Na mediálním nebi hvězda první velikosti. V pomyslném žebříčku nejpopulárnějších vesmírných těles sebral vedení Měsíci, který byl na vrcholu slávy koncem šedesátých let minulého století. S pádem komunismu se zraky lidí upřely k rudé planetě. Vzhlížejí k ní odborníci, kteří jí čím dál dotěrněji lezou pod kůži svými automaty, i laici, kterým se psychologicky přiblížila jako nikdy předtím (fyzicky byla Zemi nejblíže od dob lovců mamutů právě v našem čase — 27. srpna 2003). Dospělí úměrně svému věku doufají, že se ještě dožijí prvních kroků pozemšťanů na Marsu, a děti už nemalují obrázky zelených marťánků s tykadly, ale marťanských měst plných lidí. Už se neptají „spadl jsi z Marsu?“, protože taková otázka přestala znít hanlivě. Kdo by ji vyslovil, vypadal by jako ufon. A nevědět, že den na rudé planetě je skoro stejně dlouhý jako u nás na Zemi, začíná být trapné i mezi školáky. Mezi chlapci, kteří jsou prý z Marsu, i mezi děvčaty, údajně z Venuše.


Obezita
Nikdy v dějinách jsme neměli tolik vědecky ověřených informací o správné výživě, tolik přístrojů, nápojů a náplastí na hubnutí a tolik nakažlivě útlých až vyzáblých modelek. Přesto jsme tlustší, než jsme bývali. Hůře se nám dohánějí tramvaje a zavazují tkaničky. Statistici už zjistili, že svět označovaný jako vyspělý obývá dnes třikrát více lidí s nadváhou, než obývalo před třiceti lety. V době, která je čím dál rychlejší, nás hubí nedostatek pohybu. Sociologové dokonce upozorňují, že dosud nikdy nebyl člověk tak moc nucen sedět, aby své době stačil. A někteří se obávají, že jí navzdory svému snažení stejně nestačí. Jinak by prý nedopustil, aby nejlepší výsledky v léčbě obezity měla mozková mrtvice.


Stárnutí
Padesátiletým otcům a matkám z hodně zažloutlých rodinných fotografií hádáme dnes až o dvacet více. Asi proto, že v dřívějších dobách se stárlo dřív. Nyní se stárne později. Přesněji: dospělí stárnou později. Děti se naopak stávají staršími ve stále mladším věku (marketingoví agenti spočítali, že dnešní mládež je oproti té před deseti lety napřed zhruba o 18 měsíců). Důsledkem nastoupených trendů je prodlužování životní fáze, ve které jsme sami svými pány. Pauzy mezi panstvím rodičů a panstvím nemocí. Jak se nám tahle významná pauza protahuje, vzrůstá pravděpodobnost, že toho v životě stihneme o hodně víc než matky a otcové ze zažloutlých rodinných fotografií. Víc kariér, známostí, svateb, rozvodů, dovolených u moře i chirurgických zákroků. A skutečně stíháme.


Železný Vladimír
Včera mediální boss, dneska pořád ještě mediální, zítra možná už jen bos, vtipkují štamgasti v lokálech nižších cenových skupin. Nevděčníci.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage