Pavlovič Vladimír / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z listopadu 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1.11.04, pondělíTakže, co se to dneska dělo? Popravdě řečeno skoro nic. Kdybych to psal v tom samém okamžiku, kdy se nic nedělo, něco by se určitě dělo, protože bych myslel na to, co by se z toho dalo vykřesat, jako dneska zrovna když jsem psal technickou zprávu k projektu pro stavební povolení na rekonstrukci rozsáhlé vily ve Zbraslavi, kde se nalézá i spousta kůlen a skladových přístřešků, zkrátka otřes, co se stačilo za těch čtyřicet let komunismu po konfiskaci továrníkovi do toho prostoru obrovské zahrady s vilou, altánkem a kdoví ještě čím vším naskládat. I psal jsem: na pozemku se nachází velké množství polorozbořených staveb určených k demolici… a v tom okamžiku se mi zachtělo napsat: staveb určených k předání bezdomovcům k rozebrání. No ale napište to do projektu. To takhle nejde. Dostalo by se to třeba do výběrového řízení na generálního dodavatele a firma by přemýšlela, jak nacenit dopravu bezdomovců na místo…
…píšu to ve vlaku cestou domů. Kousek ode mne sedí pan Mleziva rozprávějící s manžely Kořínkovými. Pan Kořínek je taky projektant, paní Kořínková, nevím. Pan Mleziva je pěvec mezi Pražskými učiteli, asi jede z tréninku z Rudolfína, nebo odkud. Schválně se ho zeptám, až budeme vystupovat. Naproti sedí jedna dívka s nápisem na černém tričku: www.ifco.info. To jsem zvědav, co to bude.
Jo vzpomněl jsem si, zůstaly ve mně ještě nějaké zážitky z října, o víkendu jsem byl doma autem. Občas si ho takhle beru z práce. Vzal jsem ho kvůli Dušičkám a přitom se svezlo i listí. V sobotu jsme vezli s tatínkem do sběrného dvora pytle s listím z ořechu, protože takové listí se nesmí dávat do kompostu, a tam ve vratech sběrného dvora se udála příhoda s panem Kočárkem. Pan Kočárek čekal, až vyjedu, aby mohl zajet. No a já ne a ne vyjet. Příčina byla v tom, že jsem v kontejneru zahlédl nepoužité boty, byly sice svým vkusem takové, že by je málokdo obul, ale já je musel vzít. A potom jsme se o nich dohadovali s tatínkem, což byla ta příčina zdržení. Byly to boty až z Francie a evidentně je nikdo v životě neměl na noze. Zkrátka funglovky, ještě s cenovkou. A když jsem je vzal, tatínek okamžitě na mě, co to beru za krámy, ať to zahodím, a nechtěl mě s nimi pustit do auta. A asi pět minut jsme se takhle dohadovali a pan Kočárek na to koukal za sklem své felície před branou a čekal, až to dokončíme a až si konečně sednu za volant a vyjedu…
Dopisuju to už doma, pan Mleziva trénuje v Raisové škole někde u Vinohradské tržnice, vystoupili jsme z vlaku, tykal při tom nějaké třicetileté paní. Ptal jsem se ho, kdo to je, a nevěděl. Jako bych to byl já, v Mlíkařce či v Adolfínu mívají koncerty.
Najedl jsem se a pudu spat.
Ráno jedu autem, nechal jsem si ho ještě od listí z víkendu doma, protože mám každé úterý od devíti hodin kontrolní den na stavbě, je to taková řadovka na Zahradním Městě za Thomayerkou v Krči, investorka je jako řemen, celé to nechala vybušit a dělá si tam třikrát nad sebou palác na šedesáti metrech čtverečních. Pan stavbyvedoucí má dotazy, je to mladý kluk. Vždycky řekne pane projektante a zeptá se na něco. Takhle mě ještě nikdo nikdy neoslovoval za ta léta praxe, řeknu vám.
Jo a předevčírem v sobotu jsem viděl úryvek Noci s Andělem. Hovořili o jakémsi policejním muzeu prostituce, nemohl jsem u toho vydržet. Já jak uslyším toho Anděla, když otevře držku s tou svojí typickou pražštinou, musím jít od toho. Posel pseudokulturní.
Dost historie.
2.11.04, úterý
Dnes se toho moc nedělo. Kontrolní den normálka, ale potom nám nějak nechodily do práce maily. Odešel od nás jeden zaměstnanec slovenského původu, který se nám staral o počítače, a hned se to projevilo.
Večer sedám k notebooku, že něco připíšu do své druhé knihy, nebo že spíše na ní budu pracovat. Ono totiž kolikrát ani nic nenapíšu a jenom čtu stále dokola několik odstavců a kroutím nad nimi hlavou a snažím se je nějak upravit, někam zapasovat, ale je to marné, říkám si vždycky. Příliš se to nedaří, přiznávám, nemám k tomu ten správný odstup a vůbec. Jo jo, přátelé, kamarádi, neměl bych příliš dávat nahlížet do kuchyně, vyzrazovat tajemství šéfspisovatele. To máte podobně jako v restauraci, tam kdybyste věděli, jakou historii měly suroviny, než se z nich stalo vaše jídlo, v životě byste jej nezkonzumovali. A tak, chápete, nemohu dopustit, aby dopadla moje kniha, ehm, nepovšimnuta…
3.11.04, středa
Ráno v práci společnický kolega Standa vypíná z Radiožurnálu Helenku Vondráčkovou. Když všichni odešli na oběd, přepnul jsem si to na Rádio 1, jídlo jsem měl z domova. A jen co jsem dojedl, vrátili se ostatní z oběda a už tam bylo rádio Olympic, jediné „hippies“ rádio v republice. Večer se půjdu podívat do Krytového divadla Orfeus na křest knihy Václava Ryčla, opravit si náladu. Předpokládám, že tam uvidím svého odpovědného redaktora Milana Ohniska.
A stalo se tak, večer se vydařil, z knihy četl Radim Vašinka, což je takový principál, ale hlas má velmi hodnotný. Knihu připravili Miroslav Huptych s Janem Macháčkem. Přítomna byla i Václavova maminka Kamila, což je nezvyklé jméno pro starší generaci. A sešla se i celá plejáda, Ivan Wernisch, Lubor Kasal, Božena Správcová, polyhistor Vítek Zavadil, což je Arnold Nowicki, Michal Šanda a ještě někteří, které neznám jménem. U stolu jsem seděl s gynekoložkou a Oldřichem Vagnerem, což je jeden člověk z olomoucké Aluze. V metru jsem se zapovídal s jednou Vodnatkou, že jsem přejel Masaryčku, tak jsem vzal hnedle pokračování na Vysočanskou a vlak chytil tam, sice udýchán.
4.11.04, čtvrtek
Ráno přijdu do práce, vezmu auto a jedu tentokráte do Střešoviček na kontrolní den na stavbu. Pan investor je na peníze škrob, to je všeobecné překvapení v ironickém smyslu, že je to náhoda, když načapeme pravidelného zloděje na švestkách.
Večer, jako každý čtvrtek, jdou kluci hrát floorball k Pohořelci do tělocvičny. Nejdu s nimi, jednak do kanceláře, o hodinu později než měl, přijel architekt Lepenka vyjasnit pár detailů na projektovaném bytovém domě a jednak jsem se domluvil s Ondřejem Horákem sednout si někam k Václaváku, že se mnou udělá do Tvaru rozhovor.
A už se vezu zpátky domů, nějak mi vyprahlo, hodinu jsem mluvil do diktafonu, to jsem v životě nedělal, musel jsem si v extrapointu koupit do vlaku jednoho skelného lahváče. Při rozhovoru jsem se až divil, jak často užívám slovo rozměr, když se mám k něčemu vyjadřovat, co mi tazatel nadhodí.
Mám dojem, že své zápisky pojímám příliš stylizovaně, kdybych měl říkat, co doopravdy dělám a co se mi honí hlavou, musel bych celou rubriku „co právě dělá a jak se má“ stornovat.
Jo a od Ohřeje Sporáka jsem se dozvěděl, že se na křest knihy dobýval i sám Václav Kahuda, ale bylo už zavřeno. Studenti zamkli vrata do Plzeňské.
5.11.04, pátek
Končí nám platnost záboru chodníku kvůli lešení při zateplování fasády firemní ubytovny. Řemeslnící však ještě zdaleka nejsou u konce. Bude pokuta, nebo nebude, to je ve hvězdách.
Je pátek, všichni blázni mají svátek, říkala babička, a nemusí při tom nosit na sobě zelenou a modrou současně.
A zrovna mě napadlo, že někdy od třetí třídy fandím v hokeji Kladnu a ještě jsem tam nebyl. Tak jsme vyrazili s Jirkou z práce služebním automobilem a dorazili zahlédnout zápas s Libercem. Stadion byl plný a lístky byly už jenom ke stání. Tribuny měly příliš malý sklon, viděl jsem velmi špatně, např. o tři čtyři schody pode mnou stál chlápek, a to byl holohlavý, a já přes něj neviděl. Nakonec Kladno vyhrálo, Kaberle střílel v poslední vteřině závěrečnou formální střelu z vlastní třetiny a bývalý Kladeňák Hnilička v brance Liberce ji pustil, zřejmě se viděl už někde v baru po sprše v dobročinné akci. Jo a taky za Kladno hrál derniéru kolohnát Jágr. Prý plynule přechází do Avantgardu Omsk.
Večer jsem přijel domu a dohodl se, že odvezeme s Oksanou maminku s batohama na Florenc. Vyráží totiž se zbytkem rodiny na podzimní dovolenou do hor. Ostatní, to jest ségra, švára, otec děda a synovci, že na autobusák dojedou vlakem, protože z Masaryčky na Florenc je to dálka a oni by ty zavazadla asi nepřenesli, vezou jich metráky a dvě děti k tomu.
6.11.04, sobota
Bylo něco po šesté ráno, leželi jsme s Oksanou v posteli. Bydlíme v podkroví rodinného domku, aby bylo jasno. Tu Oksana vstala a šla se připravovat na cestu do Prahy. Tu kdosi zaklepal, Oksana řekla dále, matka přišla v půl sedmé. Vyhrabala se až do vrcholu, až téměř pod hřeben našeho urostlého baráku. Oksanu minula v koupelně, a hurá ke mně. Šup peřinu na stranu, blýsknul holý zadek, matka jé, Vláďo, vstávej, já se tady otočím, já si tady sednu a pustím si televizi a ty hybaj z pelechu. A maminka něco namačkala na ovladači a zvuk se ztratil, protože si s sebou nevzala brejle a nevěděla, co mačká. Já jsem lenošil v posteli, ale při každém slovu matky, Vláďo, vstávej, Vláďo, vstávej, se mi lenošení ztížilo. Matka seděla u televize. Když jsem konečně vstal a přišel do koupelny, viděl jsem, že se Oksana směje, i ptám se čemu a přitom jsem se sám smál. Oksana říká, a co se směješ ty, a smáli jsme se oba a věděli jsme, že se smějeme tomu, jak maminka pořád opakovala Vláďo, vstávej, Vláďo, vstávej, děti, jedeme, musíme tam být včas.
A byli jsme vykoupaní a jeli jsme do Prahy, naházel jsem batohy do kufru, naložil jsem matku a šel jsem pro Oksanu, kde se tolik motá, že ještě není v autě. Zařval jsem od vrátek: „Tak kde jsi!“, na což mi z verandy odpověděla, že už jde.
Tak jsme všechno zamkli a vyrazili do Prahy. Na Florenci ostatní už čekali někde poblíž, Oksana říká, hele, tamhle běží tatínek, a oni byli v McD, a už se řítili Ivana s kočárkem s Ondrou, první byl tatínek s malým baťůžkem, vlastně Lukáš, který zběhl napřed, pak šla Ivana s kočárkem, tatínek byl v čepici, kterou nosí celý život, na závěr Petr s Lukášem, Lukáš mu ale utekl. Tatínek říkal, že je pořádná zima, měl slabou bundu, ale my jsme mu přivezli lepší, potom jsem měl výhodu, že jsem měl bundy dvě, navlékl si tu tatínkovu ještě na svoji a bylo mi teplo. Pomohl jsem jim batohy odnést k nástupišti č.16 a Oksana už na mě čekala v autě, protože jsem jí to poručil, protože jsme čekali na stanovišti taxikářů, co si za totality dávali na Václaváku v bufetech dvojitý játra s hrankokama a tatarkou, jak říkal kávovarník.
Potom mě Oksana nutila jít nakupovat. V Tescu jsme čekali, až otevřou. Šli jsme pěšky, trojka nám ujela, udělal jsem, jako že na nás míří tramvaj, ačkoli jsme byli na chodníku. Boty jsem si nekoupil, u toho jsme měli hádku, ale já jsem ty boty nechtěl, jedna holka v práci se mě ptala, ty se budeš ženit, protože na mě poznala, že se o mě někdo stará. Vystoupili jsme ve Vodičkově a při tom, jak to bylo ráno, neměli jsme nic v hubě, tak jsme šli do pečiva a občerstvení a vzali jsme si každý po dva oba, já humrový a rajčatový, Oksana šunkový s vajíčkem. Zaplatili jsme, stoupli jsme si u stolku, snědli to pod mik oka, ale zjistili jsme, že ještě cítíme, a hlad, tak jsme se rozhodli, že si koupíme ještě po jedném, Oksana zůstala stát u stolku, já jsem šel k pokladně koupit ještě dva chleby, opět humrový a rajčatový. Oksana mi říká, tak koupíš mi kafe, ona je totiž milovníkem kafe, no já sice nejsem veliký kafounik, ale jen proto, že ten automat byl strašně blízko u stolku, jsem řek, tak jo, já ti ho koupím, ale pojď si to namačkat, protože já nevím, co chceš. Tak jsem hodil 10 a Oksana si namačkala, bylo to nějaké zprasené preso bez mlíka, cukr tam sice byl, ale na dně kelímku. A u toho automatu nebyly lžičky, Oksana jak si to ochutnala, říká, tady snad není cukr, je to strašně hořké, já jsem si také líznul toho kafe dvakrát, jak jsme viděli skoro do dna kelímku, tak jsme viděli, že cukr tam byl, a vzal jsem tedy mikroténový sáček, omotal si jím prst a kafe zamíchal, prst mi to zahřálo.
Tak jsme to měli všechno snědené a vypité a pokračovali jsme dál. Kýblem hlavy jsem se rozloučil se všemi prodavačkami, se všemi zákaznicemi, co tam byly, a stáli jsme na zastávce, všiml jsem si z okna, jak jsme byli ještě v tom obchodě, že stála tam strašně malinká tam pani, zdálky vypadala jako dítě, ale bylo jí tak asi pod šedesát. Vyprávěla, že je ze z Plzně, řekla to skutečně tak. Pak se tak zeptala Oksany, a odkud jste vy, ještě z Moravy, nebo už ze Slovenska, Oksana říká, že ještě dál. Pak nám jela tramvaj devítka, s paní jsme se rozloučili a naskočili. Za chvilku jsme se ocítili v Tescu. Domů jsem spěchal vhodit lístek do urny. Maminka mě oklamala, řekla, že jsou tam jenom do dvanácti, a oni tam byli až do dvou, to jsem si mohl myslet, nevím, co mě to napadlo uvěřit, že jenom do dvanácti, takový neobvyklý čas, a já potom pospíchám a riskuji dopravní nehody, kvůli jednomu hlasu pro komunisty… a hned jak jsem to tam šoupnul, svezli jsme zbytek listí v pytli do sběrného dvora.
Odpoledne jsem přidělal všechny světla. Celé odpoledne jsem montoval na strop světla a Noc s Andělem byla dole v obýváku, protože u nás nešel zvuk z maminčina zásahu. Hovořilo se s Magdalenou Koženou.
7.11.04, neděle
Takže všichni odjeli do hor a mně zůstala doma na krku domácí zvířata. Tatínek v důchodu ani nenacpal seno do pytle od klimatizéru a musel jsem vylézt do senonice, což je taková půdička nad kůlnou. Starám se teďka o zvířata, zvykám si na myšlenku, až budu taky jednou v důchodu, jak budu chovatelem zvířat, jo tůdle, vono už zřejmě za života tatínkova ty králíci se zrušej, protože je s tím spousta práce, tráva se musí sekat různě po cizích zahradách a městském domě.
Rozhodli jsme se, co takhle dát si špenát, zazpívala Oksana. Na obědě u Bohouše (U tzv. Bohuslavů), a jak jsem dostal tlustý maso, vyzdvihl jsem ten flák vidličkou do vzduchu a hlavou jakoby pod něj, když strkáme držku pod čúrek ze studánky, že slíznu z obtloustliny zelený povel, a flákota průsvitného tuku se nějak rozpojila a slítla zpátky do špenátu, až se to celé i s omastkem rozstříklo po ubruse a mně po košili, trapas, v hospodě připravili nové ubrusy a po prvním strávníkovi jsou zasraný jak jetel, říkával tatínek, a zde ta zelená barva docela hrála s přirovnávacím zaříkávadlem české kotliny. Knedlíky byly bramborové.
8.-10.11.04, pondělí až středa
Ty dny plynou, já ani nevím, kterej je kterej.
11.11.04, čtvrtek
Večer floorball s klukama z práce v tělocvičně na Pohořelci, přes den práce.
12.11.04, pátek
Sraz s Daňkem na Nové, protože jsme si museli říct pár slov před jeho odjezdem do Anglie.
13.11.04, sobota
Sobota, prevence rakoviny v Masarykově onkologickém ústavu, kvůli rodinné anamnéze to máme zdarma, tak co by ne, všichni odjakživa jako řípy v devadesáti pod drn, knižní veletrh s přednášejícím Haklem, kterého jenom já umím docenit. Seznámil jsem ho také poprvé s Oksanou. Potom návštěva Soni, věnování knihy všema deseti. Na veletrhu také stánek Petrova naproti Hostu, u stánku Valérie, ptám se jedný hostesky, co bude na tom vyvýšeném podiu za zábradlím, povídá, to že mají některé stánky jako pronajaté a konají tam své akce, teď že je na programu nějaké Agro, zemědělní tematika, myslivecká encyklopedie?, vyzvídám. Obrázek kuny jako vymalovaný. Ten je ale ve stáji Mladé fronty. Od Zeno Kaprála dostávám kontakt na jeho dceru, hned jí píšu sms, kdyby náhodou chtěla psát o mé knize, aby z toho měla hodně úspěchů. Obratem mi odepisuje, že si dělám kozy a že mi na svou věru úspěch taky přeje. Byl jsem z toho, přiznávám, trochu zaražený. Snad se to někdy vysvětlí.
14.11.04, neděle
Ráno jsme vyvstali s Oksanou a zajeli do Nehvizd do kostela. Ani nás Nehvizdští nezvali po mši na kafe, měli asi taktickou poradu před biblickou soutěží, která se koná na čelákovické Kamence. Vzal jsem Oksanu na Stojáka a šli jsme se podívat na to natáčení, jako literární kabaretiér bych na to mohl mít právo. Úroveň jednotlivých výstupů byla kolísavá, Robert Nebřenský, toho jsem neviděl, zato jsem ho viděl nějakej měsíc předtím v Hornbachu, tam jsme si popovídali. Vystupoval kdejaký kloun.
A večer na hokej do Černošic. Standa nás vzal v Nuslích do vozu a jeli jsme. Vyhráli jsme a ani už nevím, zda-li jsem se strefil do brány.
15.11.04, pondělí
V pondělí jsem byl celý den v práci, psal jsem za firmu stanovisko projektanta k sanaci železobetonové konstrukce. Lámal jsem si hlavu, jak to napsat. Byl to ožehavý problém, navrhl jsem totiž k dezolátní konstrukci kari sítě navázané krejčovskou nití a vodostavebný beton tloušťky 300 mm na povrchu s hydroizolačním krystalizačním nátěrem, takovou hrůzostrašnou kanadskou chemikálií. Jenomže renomovaná firma tuto sanaci zpochybnila a označila ji jako nedostatečnou a že za to není schopna vzít záruku a jako přídavné řešení navrhla nejdříve vložit trojitý systém asfaltových modifikovaných pásů, ochránit potěrem a až poté betonovat vlastní vanu…
Hned jsem volal našemu statikovi, jestli to má navržený na polní mez smršťovacích trhlin a kolik dává těm krysám života.
Napsal jsem zkrátka stanovisko k sanaci železobetonové konstrukce, takzvané sanovisko.
16.11.04, úterý
Stereotyp, ráno vstát, dát králíkům a slepicím, potom autem na KD na řadovce na Zahradním Městě. Večer vlakem domů. Uklízel jsem podkroví a nadával, že to takhle dál nejde.
17.11.04, středa
Jel jsem ráno tramvají, ne metrem jako obvykle. Přišel jsem o dopravní průzkum, kdy lidé dostávali při vstupu do metra cedulky, které měly při východu odevzdat. Zato jsem viděl z tramvaje v Jindřišské Avii, jak vyjíždí ze dvora rekonstruovaného domu, a která vyvážela kontejner. Na dveřích kabiny byl obrovský nápis: OLGA GRUNTOVÁ, ODVOZ ODPADU A SUTI. To mě pobavilo a vydalo za zdroj hodnoty na celý den.
Přes den jsem dělal na rekonstrukci vily a také na bytovém domě a také na té řadovce do Zahradního Města.
Večer návštěva vernisáže Pavla Šmída a Dalibora Davida ve HVB Bank na Náměstí Republiky. Nejdřív mě tam nechtěli pustit, za turniketovými vzduchonadouvacími dveřmi stála ostraha a dvě hostesky odebírající kabáty. Ty po mně také chtěly pozvánku. Pavel mi žádnou neposlal, pozval mě ozemeskou. Tak jsem jim tu sms ukázal ve svém mobilu i s chlupama, které Pavel připsal. Nakonec slevily a uvěřily a vpustily mě. Hned ve dvoraně, jak vidím Pavla, mu říkám, že mi neposlal žádnou pozvánku a že mě sem nechtěli vpustit, Pavel se hned nabídl, že tam se mnou k nim zajde a řekne jim, že jsem od něj. I však jsem ho hned zarazil se slovy, že už jsem přece tady, tak nač by se obtěžoval.
V sále byla bankovní atmosféra, pracoviště peněžních radilů a hypotéčních dispečerů byly předěleny paravány, na kterých byly instalovány práce na papíře, to jest kresby, akvarely, malby a taburetky. Při pokusu spatřit umělecká díla zblízka se člověk musel proplést skrz pracoviště a otřít se o soukromé obrázky, ležaté šanony, diáře, telefon, klávesnici i monitor na pracovním stole. Šuplíky jsem nezkoušel, zda-li byly zamčeny.
Vidím jednu slečnu, nebo paní, podobnou Pandě Mužíkové, naturalizované slovenské architektce, která se prozradí při písemném projevu. Řekl jsem, že je ve Vodnáři, a to bylo všechno.
Potom jsem jednomu z vystavujících řekl, že vlastně výtvarník nemusí mít nic v hlavě, což vydalo za základ k zevrubnému rozhovoru o kultuře.
18.11.04, čtvrtek
Pravděpodobně zase floorball po práci na Pohořelci, jo to se vydařilo, sázel jsem jeden banán za druhým.
19.11.04, pátek
Nic zvláštního.
20.11.04, sobota
Dopoledne jsem šel k holiči, ale bylo tam pokaždé narváno, pokaždé jsem řekl, že přijdu za chvilku, za chvilku jsem také přišel, ale nic to nebylo platné. Tak jsem se z toho rozešel k Tereze, protože Josef je v Anglii. Jo a na půl druhou jsem běžel ke kostelu, kde byl sraz na mariánskou pouť do Staré Boleslavi na úmysl obnovy naší farnosti, u kostela ale nikdo nebyl, všichni se asi domnívali, že naši farnost netřeba nijak obnovovat, a ti, kteří ne, se domluvili, že pojedou lokálkou, což jsem zjistil telepatickým odhadem. V Boleslavi nás čekala soukromá mše a v klášterní vinárně večeře s páterem Vojciechem, kterého už v gymnaziálních dobách napodoboval v hledění skrz černé brýle spolužák Franta Novák, pokud by se jmenoval Jaruzelski. Návrat až večer vlakem z daleké stanice přes Lysou a podobně.
21.11.04, neděle
Do Lysé na mši, po obědě uklízet prádelnu po vymalování tatínkem. Večer nastrojit se do výstroje a vyjet na led v Benátkách. Po zadýchání navštívit střídačku a tak dokola.
22.-26.11. 04, pondělí až pátek
Práce, planografie, příkaz do banky, musím si zřídit internetové ovládání, takhle to nejde. Přece to nebudu pořád dokola opakovat, zítra úterý, potom středa, jestli se něco stane, dám vědět.
27.11.04, sobota
Velmi významný den z hlediska toho, co by se mělo zaznamenat. Měli jsme sraz se ZDŠ po 26 letech. Podrobně vypovím v nějaké knize, teď na to není čas. Dopoledne jsem se nechal ostříhat Pod Platanem, což je hospoda, kde byli dřív policajti a ve sklepě v garáži stávalo policajtské auto, jestli volha anebo žigulík, teď je tam pánské holičství.
28.11.04, neděle
Jsem to ale katolík, zlískán po sraze přišel jsem domů a už byl den, o kterém píšu. Kostel byl opomněn, ale hokej s Bartošem do Benátek nad Jizerou, ten jsem si neodpustil. Zajel jsem ale s maminkou a Lukášem na hřbitov a do Jiřiny k tetě, to bylo toho na první adventní neděli.
29.11.04, pondělí
Nic zvláštního.
30.11.04, úterý
Byl by to normální konec měsíce, kdybych večer nezašel s Oksanou do Městského bazénu a cestou domů se nestavili na jedno pivo u Řeka. Chytil jsem totiž slinu a vyvrcholení konce měsíce přišlo v podobě 24 hodiny.
