Pošetilost doktora vinnetouologie /

Ukázka z knihy

Mlýn

Když jsem se plný naděje přistěhoval do Ústí na kolej, rozmisťovaly se po Evropě rakety. V Německu je rozváželi Američani a neobešlo se to bez velikých protestů. A u nás zase Rusové. Aby se to bez protestů obešlo, komunistické buňky ve fabrikách a na školách organizovaly petice a podpisové archy a večer ve zprávách pak hlásili, že už osmdesát procent obyvatelstva doručilo vládě svou podporu.
A docent Krátký viděl další příležitost, jak se před těmi nahoře osvědčit. Zrušil na jeden den výuku a svolal všechny studenty i profesory do veliké auly. Sám stál u dveří a každému, kdo vcházel dovnitř, podal pero k podpisu do prezenční listiny s poznámkou, že neomluvená nepřítomnost bude trestána. Potom tlustou knihu sklapl a přešel k řečnickému pultu, aby nám vysvětlil všechny výhody raket kolem nás. Na závěr vyjádřil radost, že si rozumíme, takže považuje prezenční listinu za naši společnou petici vládě, aby ruské rakety nechala nainstalovat.
Seděli jsme jako zařezaní a nikdo, vůbec nikdo se neodvážil nic říct. A mně najednou bylo do breku. Jak takoví zbabělci jako my můžou předělat na krásný tenhle svět, takoví srabi, co dovedou akorát krást z kornoutů hřebíky. Ani Bláha nás nedokázal rozveselit, protože ani on se nepřihlásil. A najednou mi přišla směšná i ta hra na paeddry a na vinnetouology. Začal jsem z Ústí utíkat. Přestal jsem ho vidět zamilovanýma očima jako nějakou holku, kterou jsem si musel zasloužit, a viděl jsem všechnu jeho špínu a zápach a ubohost.
Nejraději jsem jezdíval za Hřensko, do soutěsek řeky Kamenice, do jednoho místa v zátočině, kde byl pobořený starý mlýn. Byl zčásti vytesaný ve skále nad řekou a bývalo tam zima a vlhko skoro celý rok, takže jsem se nakonec přestěhoval do dřevěné boudy na Loupežnické skále za Jetřichovicemi. Lezlo se tam snad celou věčnost po žebřících přikovaných ke skále a nahoře bylo jen málo místa a celou noc škvírami mezi prkny fičel vítr. Jenže člověk otevřel dveře a z malé plošiny před sebou mohl dosáhnout na hvězdy nebo se dotknout mraků a ráno ho stejnými škvírami lechtal do tváře paprsek slunce.
To se jen těžko dostávalo dolů do soutěsek. Často se ještě koncem jara na některých místech držel sníh a led. Jednou mi něco káplo na nos, a když jsem se podíval nahoru, zjistil jsem, že seshora, kde už sníh rychle tál, stékají po skále stružky vody. Dolů ale nedotekly. V chladu soutěsky pomalu tuhly a nakonec se proměnily v led na úpatí skály, která se leskla, až připomínala skleněnou horu. Přitiskl jsem obličej k ledu a doufal, že tím ledem prostoupím, nebo si mne alespoň nějaká víla na druhé straně všimne a otře mi čelo kouzelným šátkem, který zahání starosti. Začal mne studit nos a rty, všechno mě záblo, ale vydržel jsem to a nakonec byl do ledu vytátý celý můj obličej. Dlouho jsem se díval, jak do prohlubně vtékají další mrznoucí kapky a obrys se pomalu ztrácí, až se rozplynul docela. Teprve potom jsem se vytrhl ze snění. Byl tak akorát čas stihnout poslední vlak.
Sedl jsem si na zem na malém nádraží uprostřed lesa, čekal, až přijede vlak, a moje myšlenky se vracely ke skleněné hoře. Náhle ve mně hrklo, když z toho liduprázdného lesa vyšlo děvče v květovaných šatech. Mám ji snad považovat za bytost, kterou mi posílá do cesty ledová víla?



Zoja

Z pedagogů se mne zastala jedině Zoja. To byla vedoucí našeho kruhu, něco jako třídní učitel. Mezi čtyřma očima mi řekla, že je Krátký naprostý idiot. Potěšilo mne to, ačkoli přesně tohle říkala Zoja o každém. Když se s námi na začátku prvního semestru poprvé setkala, rozhlédla se po učebně a komentovala poměr mezi chlapci a dívkami takhle: „Zase samý slepice.“ Chmurně se rozhlédla po lavicích a spustila: „Jmenuji se Zoe Žáčková a tohle blbý jméno jsem si nevybrala sama. Kdyby bylo podle mého, vybrala bych si asi něco lepšího, třeba Brigitte Bardot nebo Marilyn Monroe. Ale teď mi je pětapadesát a už je to stejně fuk. Budu vám přednášet staroslověnštinu a později staročeštinu a ještě později historický vývoj jazyka. Většina z vás přese mne na zkouškách dříve či později neprojde a bude si muset najít jinou práci, přiměřenější velikosti orgánu, který nosíte v hlavách.“ Varovali nás, že budeme mít za třídní starou, ironickou bábu, která jezdí na třiapůle, ale tohle jsme nečekali.
Na třiapůle Zoja skutečně jezdila, dojížděla na ní z Prahy. Byla to modrá Honda a Žáčková si ji koupila, když jí vyšla skripta o staroslověnštině pro bohemisty na německých univerzitách. Ani komunisti nedokázali zabránit tomu, aby za to nedostala spoustu marek. Honda byla na světě a zbylo i na úžasnou přilbu značky Bell se zabudovaným rádiem, což byl tenkrát vrchol vývoje. Plexisklový štít se vyklápěl nahoru a Zoja ho mívala vyklopený pořád, protože za jízdy ráda kouřila.
Mne osobně nazvala idiotem daleko před Krátkým, hned na konci třetí přednášky, kdy pokládala užaslým spolužačkám kontrolní opakovací otázky, a jejich odpovědi hodnotila výkřiky: „Naprosto tupé! Naprosto tupé!“ Když přišla na řadu pátá studentka, přikrčila se v lavici a byla už schopna strachy jenom blekotat. Zklamaná Zoja zabodla oči do mne: „Kšá! Zkusíme raději nějakého srdnatého samce!“ Mou snahu ohodnotila výkřikem: „Naprostý idiot! Ságnere, vy jste naprostý idiot. Vy nemáte mozek, vy musíte mít ještě starou dobrou žebříčkovou nervovou soustavu! Ale nic si z toho nedělejte. Například taková žížala dokáže i s ní nadělat spoustu užitečných věcí.“
Ryk jejího motoru dávno dozněl pod oknem, Zoja uháněla ku Praze a já stále ještě seděl v lavici a ohromeně zíral před sebe.
Nakonec jsem dokázal projít přes první zkoušku ze staroslověnštiny, přestože se náš kruh značně ztenčil. Zoja nepolevovala ani při děkanských termínech a neslyšela ani na Krátkého domlouvání, že ohrožuje plánovanou kvótu učitelů pro severní Čechy na příští pětiletku. Ale vyhráno jsem neměl. Nejtěžší zkouška u Zoji mne čekala na konci semestru, který začal příhodou s indexem. Naštěstí mi Dědek, který kvůli tomu měl strašné výčitky, navrhl, abych se nastěhoval k němu. Normálně bychom se v jeho malé garsonce všichni tři ani nehnuli, kdyby Monika neodjela na několikaměsíční povinnou stáž.
A tak jsem spal na letišti vedle Dědka, a když jsem něco chtěl, Dědek dělal, že mi nerozumí, a já na něj musel mluvit starou češtinou a on mi pak ve skriptech ukazoval, v čem dělám chyby. Někdy jsme chodívali na jídlo do hospody Na Hnátě, ale tam nabízeli jenom sekanou, tlačenku nebo feferonový salát s rohlíkem, což se snadno přejí, takže jsme si raději vařili. Přesněji řečeno vařil Dědek a byla v tom cítit prosba, abych mu odpustil. Jenže já si říkal: jen se snaž, hochu, namočils mě do průseru, tak koukej makat. Vůbec jsem si té snahy nevážil. Dědek ale stejně nepřestal, ačkoli jsem se choval jako princezna na hrášku. Teprve když jsem se konečně zastyděl, začal jsem zas já mít potřebu mu něco vynahradit. Najednou se naše snahy sladily a těch několik posledních týdnů, než se vrátila Monika ze stáže a než já odešel na zkoušku k Zoje Žáčkové, patřilo mezi nejkrásnější, jaké jsem v té době prožil.
Na Dědkovu radu jsem si vybral předtermín, abych mohl jít brzy na opravné termíny a z toho učiva nevyšel. Seděl jsem před Zojou, byla ve mně malá dušička a nespustil jsem z ní oči. Když si toho všimla, zachechtala se a spustila: „Ságnere, fakulta je plná roztoužených mladých slečen, které jen čekají, až na nich spočine váš mírně přiblblý zrak. Kdybyste lépe zaostřil, nemohl byste přehlédnout, že před vámi sedí stará bába, která smrdí kouřem, a tudíž není potřeba se na ni dívat jako na svatej obrázek. Honem si vytáhněte otázku, nebo spolu někam uletíme na růžovým obláčku!“
Zoja mě zkoumala ze všech stran a já najednou pochopil, jak geniální byl Dědkův návrh, abychom to učivo probírali nahlas: hned po jejím dotazu jsem slyšel v uších precizní Dědkovy formulace. Zoja se na mne nakonec podívala a udiveně konstatovala: „Nižší formy života neměly mozek, ale řadu nervových uzlin po celém těle. Pak se ale některé začaly v hlavě zvětšovat a vytvořily mozek. Tenhle proces by se měl opakovat u každého člověka v embryu, ale při pohledu na některé studenty bych za to ruku do ohně nedala. Ale s vašimi uzlinami, Ságnere, se možná něco slibného děje!“ Vytrhla mi z ruky index, napsala do něj dvojku a já se v mrákotách vypotácel ze dveří.



Vaňov

Za to, že plukovník Ripl jel se Zojou na její mašině až na daleké Slovensko, mu profesorka slíbila, že s ním stráví Štědrý večer, ovšem s podmínkou, že si nedají žádné dárky. Když už seděli dlouho proti sobě, tak dlouho, jak proti sobě při žádné z návštěv neseděli, došla jim řeč, protože Zoja nevěděla nic o motorech vrtulníků a Ripl si zase dost dobře neuměl představit, co by se mohlo odehrávat ve staroslověnštině.
Zoja se tedy začala shánět po nějaké jednoduché společenské hře, a po chvíli společného hledání našli v zámečku staré plátno od šachovnice. Hráli dámu, a kdo vyhrál, mohl se napít z lahve vodky. Poslední partii vyhrála Zoja a pak se znovu pokusila říct, co chtěla kdysi v Žumpě svěřit nám: Jak může někdo takhle sejít a zošklivět, když se o něco krásného snaží, když má nějaký úctyhodný cíl. Masaryk přece, její milovaný Masaryk byl k stáru každým rokem hezčí, hezčí a zase hezčí. Co když je jenom stará, vošklivá, nesnášenlivá bába? Jak se jednou podívá do očí tomu, kdo po ní bude žádat účet? Plukovník skloněný nad šachovnicí promýšlel zřejmě první tah další hry a Zoje málem vyhrkly slzy do očí. Co když toho nad námi zklamala? Hrozilo ji to zadusit a honem to musela ze sebe dostat, honem to musela někomu říct. „Ta stará bába zase vyhrála,“ řekla nakonec. „Je pitomá a vošklivá, posere, na co sáhne, a dáma bude asi výjimka, co potvrzuje pravidlo.“
Ripl se na ni dlouho díval nechápavě, ale cítil, že by měl Zoje nějak vyjít vstříc, že by jí měl nějak pomoci. Vzápětí zavelel jako na přehlídce: „Plukovník Karel Ripl prohrál. Nemá toho moc v hlavě. Studenti se mu smějí. Asi mají pravdu. Plukovníka Ripla nenechali pro jistotu nikdy řídit letadlo. Aby něco neposral. Ani jednou. Není divu, že prohrává i dámu.“
Než šli spát, Zoja vstala a políbila plukovníka na čelo. Poprvé a naposled. A stejně, když o nějakou dobu později zemřela na mozkovou příhodu, dal plukovník dohromady všechny peníze, které nepropil, odkoupil její motorku, po večerech ji rozebíral, bral součástky do rukou a čistil je hadříky natrhanými z vyřazených vojenských košil.
Zoja zemřela v sedle té motorky koncem ledna, uprostřed dopravní zácpy. Byl pátek, křižovatky se ucpávaly auťáky spěchajícími na víkend. Zoja tiše zuřila, měla mžitky před očima, jak mezi nimi marně kličkovala, a nakonec si slíbila, že až na další křižovatce zastaví, zvedne si hledí od přilby a zapálí si čvaňho.
Ke křižovatce dojela, jenže když dávala nohu na zem, nedošlápla na asfalt pražské silnice, ale udělala první krok na onen svět.
Když později na součástkách její mašiny už nebylo co vypucovat, pokusil se plukovník Ripl sestavit stroj zase zpátky, jako ostatně všechny motory letadel a vrtulníků. Poté co pochopil, že nedokáže jedinou památku na Zoju uvést zpátky do chodu, vzal svůj služební revolver, jedinou zbraň s nezaletovanou hlavní na celé katedře, nabil ho jedním ostrým nábojem a v Schichtově ložnici obložené ořechem se zastřelil.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage