O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Autoři nakladatelství Petrov v zahraničí /

Rozhovor Christopha Amthora s Jiřím Kratochvilem pro německé vysílání Rádia Praha-Českého rozhlasu 7

Dne 5. prosince 2004 vysílalo Rádio Praha-Český rozhlas 7 rozhovor Christopha Amthora s Jiřím Kratochvilem, a to v rámci rubriky připravované v německém jazyce – Kultursalon. Následující text je překladem textového materiálu, zveřejněného na webových stránkách Radia Praha /www.radio.cz/ ; německou verzi rozhovoru naleznete: zde.


Dva spisovatelé a jedna společná románová hrdinka. Je to možné? Je! Druhý život dostala románová hrdinka českého spisovatele Jiřího Kratochvila v románu německé spisovatelky Iriny Liebmannové, který vyšel sedm let po vydání Kratochvilova díla. Christoph Amthor se s Jiřím Kratochvilem setkal na nedávném literárním čtení a s jejich rozhovorem se můžete seznámit v následujícím Kulturním salonu:


V říjnu došlo v Praze k velmi neobvyklému literárnímu setkání: Český spisovatel Jiří Kratochvil a německá spisovatelka Irina Liebmannová předčítali na večeru, který pořádala Společnost Else Laskerové-Schülerové, ukázky ze svých románů. Tato dvě díla přitom spojuje něco velmi neobvyklého — právě vydaný román Iriny Liebmannové, v Moskvě narozené, v Berlíně žijící autorky, s názvem Die Freien Frauen ( Svobodné ženy) vděčí za vznik a existenci jedné ze svých postav románu Nesmrtelný příběh českého prozaika Jiřího
Kratochvila.
Jistě, Soňa Trocká, jak se toto Kratochvilovo stvoření jmenuje, vystupuje v románu Liebmannové pouze okrajově, konkrétně jako adresátka zoufalých dopisů. Kniha německé autorky začíná dopisem, jejž napsala nová románová hrdinka Elisabeth Schlosserová původně Kratochvilově hrdince Soně Trocké. Elisabeth Schlosserová, která rozhodně ještě není onou svobodnou ženou, jak nám titul románu slibuje, si v listě stěžuje na syna. Ten totiž svoji matku odmítl, protože ji považuje „za falešnou“.
U hrdinky propuká krize totožnosti, která způsobuje, že se vrací do vzpomínek, a tím definitivně ztrácí tak naléhavě hledanou duševní rovnováhu: Ze vzpomínek se vynořují a zase v nich mizí bývalí milenci, zasněžený Berlín přivolává obraz zpožděného vlaku v dobách socialismu, kdy nádražní čekárny bývaly vyhřáté a pro každého otevřené, a konečně je tu i Olga, nenarozené, vytoužené dítě svých rodičů, která namíří pozornost hrdinky na dávno zapomenutá léta v Polsku. Tam, konkrétně v katowické kavárně se symbolickým jménem „Evropa“, naposledy prožila nezapomenutelné hodiny. A tak nyní sahá Elisabeth Schlosserová po osvědčené radě, kterou se jako dítě naučila od svého otce: Když se lidé ztratí, musí se hledat tam, kde se naposledy viděli.
A tak se tedy mezi Berlínem, Katowicemi a Gliwicemi rozvíjejí do sebe zasunuté, vzájemně pospojované části její nově objevené minulosti a to vše na pozadí druhého děje, který je možná smyšlený, možná ale také skutečný, a pojednává o špionech a tragické lásce. Nakonec hrdinka nachází konec niti, jež ji zavede k vlastnímu životopisu a pak dokonce i k záhadné Olze, její duchovní dvojnici.
Více bychom neměli o obsahu románu prozrazovat. Jedno doporučení si však neodpustíme: Oba romány je vhodné číst v pořadí, v němž byly vytvořeny, protože pouze se znalostí Kratochvilova románu je možno odkrýt podstatné souvislosti v románu Iriny Liebmannové.
Bylo jen logické, že se večera v Goethově institutu zúčastnili oba spisovatelé: Kratochvil přečetl užaslému publiku úryvky z Nesmrtelného příběhu nejprve v češtině, poté v ruštině a nakonec dokonce v němčině. A Liebmannová nenechala nikoho na pochybách, že se v případě románu Svobodné ženy rozhodně nejedná o pouhou recyklaci jedné románové hrdinky. Poutavým jazykem tak byl vytvořen opus, který se velmi záhy odpoutal od díla „otce“ původní ideje, s nímž jej však přinejmenším spojuje radost z přebohatého fabulování.
A protože Jiří Kratochvil podle všeho na dálku způsobil zrod „dceřinného románu“ svého druhu, bude jistě zajímavé zeptat se autora samého, co si o tomto literárním vztahu myslí.


Pane Kratochvile, to přeci musí být pro spisovatele menší šok, když se jedna z jeho románových postav osamostatní a získá v cizím románu nový život. Jaká byla vaše první myšlenka, když jste se doslechl, že Irina Liebmannová znovu využila hlavní postavu vašeho románu?
Potěšilo mě, že moje hrdinka, na niž jsem už téměř zapomněl, vstala z mrtvých!

Jste považován za českého zástupce postmoderny a také váš román Nesmrtelný příběh obsahuje mnohé postmodernistické prvky. V titulu své dřívější sbírky esejů jste tehdy dokonce vyznal postmoderně lásku. Jedná se přitom o lásku věčnou, nebo máte za to, že postmoderna byla jen pouhým módním úkazem a dávno již patří minulosti?
Vlastně jsem to s tím obdivem k postmoderně nikdy nemyslel úplně vážně, byla v tom zároveň lehká ironie a humor. Skutečně si mě však postmoderna získala, protože obnovila zájem o příběhy — mě příběhy fascinují — a právě tuto fascinaci mám s postmodernou společnou.

Váš román se odehrává před kulisami války, vyhnání a diktatury. Nepřipadá vám rozporuplné zpracovávat velmi často kruté dějiny střední Evropy humoristickým způsobem?
O tak vážných a také tragických dějinách se může psát pouze s humorem, člověk o těchto věcech nemůže smýšlet jinak než s humorem. Konečně také Hašek psal o strašných událostech světové války s humorem. Kafka o svých románech prohlásil, že jsou ve své podstatě humoristické, a když je předčítal Maxi Brodovi, dokonce se při tom smál. O strašných věcech se nedá psát jinak než s humorem.

Vaše hrdinka Soňa Trocká žije ve světě české, ruské a německé kulturní rozmanitosti. Tím spojujete tři národnosti, které spolu nežily vždy v souladu. Je toto spojení založeno toliko na vaší osobní biografii, nebo vidíte v tomto ohledu opravdu určitou pospolitost?
Základ spočívá přirozeně ve skutečnosti, že moje babička byla Němka a dědeček Ukrajinec, dům byl plný ruských, německých a českých knih. Pak jsem studoval rusistiku. Vnímám však také zvláštní blízkost německé a ruské kultury — vzájemně se ovlivňují. Nietzsche a Dostojevskij, Marx a Lenin, obě kultury jsou si bližší, než je všeobecně známo. A Češi patří naopak spíše k románské kultuře, k Francii a Itálii.

Román Nesmrtelný příběh jste uvedl citátem Dostojevského: „To, co většina nazývá fantastickým a výjimečným, pro mě tvoří samu podstatu skutečnosti.“ Jsou vaše práce obhajobou jiného vnímání každodenního světa?
Když si přejete, aby vás lidé poslouchali, musíte to říct zvláštním způsobem. Protože to, co ví všichni, co je obyčejné a samozřejmé, lidé už nevnímají. Proto se to musí říct jiným způsobem, a to je právě ono fantastično, o němž mluví tento citát z Dostojevského dopisů.

Druhý život vaší románové postavy může pro vás znamenat určitou výzvu. Dokážete si představit, že byste pokračoval v dialogu s Irinou Liebmannovou a vytvořil k jejímu románu odpověď?
Napřed jej musím přečíst, abych se k tomu mohl vyjádřit. Teď to ještě nevím. Právě píšu obsáhlý román a to je práce nejméně na rok… a pak si rozmyslím, co přijde dál; teď to opravdu ještě nevím.

(©Radio Praha 2004, překlad Vanda Ohnisková)

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage