Korále okolo hrdla /

Ukázka z knihy

První dopis tatínkovi

Už přestaň chodit po oblacích
a pojď si zase se mnou hrát
pořád si myslím: Teď už se mi vrací —
a chystám šachovnici
Sedáš, čelo mračíš jenom tak
pak zase se ti holky malé zželí
dávám mat
Už nějak dlouho se mi vracíš
já nemůžu si vzpomenout, jak tančí se
ten valčík doleva
A není ti tam zima?
Naposledy jsem tě viděla bez bot



Uschlé růže

Temná a odsátá z Lorcova pera
převalila horu tvého srdce
a přehodila přes oči bílou krajku
abys neuviděl mouchy posedlosti
hřadující na obzoru tvého mládí

Vždyť každá tvá láska
je bolavá nemocí z nelásky
jak růže uschlá před stoletím
laskající už jen svými oleji
A co si pak myslet o té
která už přišla nadbytečná

Temná a odsátá z Lorcova pera
převalila horu tvého srdce
a přehodila přes oči bílou krajku
abys neuviděl hry motýlů
prchající za obzor tvého mládí



Ovečky

Ach, Bože, jaká se tu stala chyba?
A jaká se tu ještě stane tisíckrát?
Mám tak snad bachor zpuchlej,
játra, nebo ledviny?
Ne, jenom srdce rozervaný —
protože otec můj řekl,
že smím být jen a jenom nevinný.
Také jsem víno pil a rval jsem jarní trávu
a z první rosy zbůhdarma jen tyl.
A co mám dělat teď, když od souvrati k souvrati
se pole kamením jen pyšní
a plevel hatí ho;
a nebe, mraky, trávy, nedávají med?
Říkáš mi, poutníče a pane,
že máš sandály tolik a tolik roky sešmajdané;
vždyť já to přece vím.
A můj otec, ten Nejvyšší, ti říká,
že v ráji nové ti zas koupí.
A já mu nevěřím: ovečky jdou, a je jim tuze zima;
a Nikdo neslíbil jim nové sandálky.
A voda splavila každý blatouch u břehů
a jenom jejich hlavy postínané zazpívají,
že je jim letos tuze, tuze zima.
A tak tu spláčem, pane poutníče, my zbytí u souvratí…
Čekáme než se k nám beránek boží snad —
a zase jednou vrátí.



* * *

Ó, ubohosti, kdepak stojí ten tvůj chrám?
Stojím tu bez milosti vším lidským pochroumán.
A kdepak asi po té zlosti, nelibosti,
složím své knihy a své křehké kosti?
Složím je, Pane, ke tvým těžkým nohám
a začnu se smát a plakat,
když se dozvím, že nejsem ve Tvé nelibosti.



Soud poslední

Při tom posledním soudu
to su zvědavá
jakej bude mít
ten můj Bůh šaty
nebo kostým
A jak budou kokrhat
všichni kohouti světa
A On nás bude posílat:
ty jdi tam a zas dolů
a ty do očistce
Ale já mu chci
chtěla bych jít raději domů
a uvařit si bramborovej guláš
a trochu zelí k tomu



* * *

Aha, a anděl,
co k nám přišel
s burčákem
si vysvlík svou noční košili
a ulehl si po diagonále
uprostřed pokoje
Byl velice unavený
(Měl dva metry padesát)
A tak jsme si k němu přilehli
čekali na konec světa
a vyprali Velký prádlo

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz