O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Petr Měrka
Autor o sobě:Občanským jménem jsem Petr Měrka, poté, co jsem zdárně maturoval s poněkud pokřiveným prospěchem na stavárně, jsem se dostal na fildu – obor historie-muzeologie – v Opavě, odkud jsem však velice záhy zamířil do Kroměříže, tamější psychiatrické pakárny s podezřením na schizofrenii. Leč nakonec mi udělili titul schizoafektivní poruchy. Za což jsem obdržel plný invalidní důchod, abych se plně mohl oddávat uměně. Narodil jsem se v roce 1979 a již jako malý jsem žil obrazy a poté samotným psaním. Ač světlo světa spatřil jsem na Vsetíně, žiji ve Valašské Polance bohapustě rouhavým životem. Žiji si skromně, ale svobodně. A právě se snažím tvořit svůj první film, přesněji filmovou koláž. Což by ohledně mého profilu snad mohlo i stačit.
Kontakt: petrmerka@email.cz
ZAPRDĚNÍ LITERÁTI
Banda intelektuálně založených hajzlů se sešla v jedné neprodyšně uzavřené místnosti bez oken i dveří. Jak to dokázali, to mi zůstávalo záhadou. Ale nejpravděpodobněji se tam spláchli. Vedl tam totiž takový odpad literárního šuntu. Byla to taková roura ze žlutého PVC. Ale nebylo to nic pro tlusté lidi. Ti ji obvykle ucpali. A nějaký údržbář to pak musel prošťouchnout ostrým ocelovým kartáčem. A zbytky špekatých těl nadělaly vskutku odpudivý humus. Místo v místnosti zůstávalo tedy pak jen pro literární vyžle. Handrkovali o sebe žebry a předčítali si v naprosté tmě své úžasně geniální básně. Ale protože nebylo vidět na jednotlivé odstavce, museli si hodně vymýšlet. A to vám z toho vznikal takový úděsný zmatek. A tak se literární géniové začali po nějaké době mezi sebou vášnivě až zaujatě nenávidět. Uštědřovali si herdy pěstí. Tahali se za nosy a rvali si vlasy z hlavy. Jednou jsem se tam ocitl taky. A modlil jsem se k bohu, že jsem od přírody plešatý. Chovalo se to tam jako v nějakém masomlejnku. Či inkubátoru přecpaném pokusnými morčaty. Jednou jsem tam takhle zažil ženu. No vlastně to byl spíš takový hybrid nadopovaný nesmyslnou inteligencí, racionalitou a dokonalou neomylností. Kdosi ji tahal za prsa a ona ryčela blahem. Pravděpodobně ve svém posavadním fádním životě nezažila nic rajcovnějšího. Dalo se předpokládat, že v posteli se chovala jako vyložené prkno. A člověkovi pak z nudy nezbývalo, než se dohadovat, co je to za dřevo — dub, anebo smrk? Když tu si kdosi prdl a literáti začali pozvolna umírat.
Někdo urychleně recitoval své velebásně. Jiní se na poslední chvíli snažili spářit. Já osobně jsem hodil panický bobek směřující k naprosté rezignaci. Předpokládal jsem, že nás čeká úchvatná smrt.
,,Ach jo, dopadli jsme jako banda sraček,“ povzdychl jsem si. A nebýt toho, že se odkudsi zjevila tlustá hadice, stalo by se to i prokazatelným skutkem. Takhle nás do sebe nasál jen hovnocuc. V nádrži byli už jiní literáti. Samá vybraná pseudointelektuální společnost. Tam už to totiž šlo na ostří nože. Ti písmenkoví blázni si šli hustě popsanými románovými stránkami po hrdlech!
,,Proboha, kde jsem se to ocitl!“ vykřikl jsem v duchu. Když jsem hleděl na tu zmítající se nesmyslnou změť pařátků a hnátků. Slinili si jazyky svá pera a neustále usilovali o nepřehlédnutelné prvenství a čistotu formy. JSEM STYLOVĚ LABILNÍ! Nevyrovnaný sráč. Ale to už zarachotil motor auta, a to se s námi se všemi génii kamsi rozkodrcalo. Předpokládal jsem, že míříme do jámy lvové anebo na nějaký básnický sraz. Ale vzhledem k tomu, že básněmi coby vyloženými pitomostmi opovrhuji. Muselo se v mém případě jednat o nějaký omyl. Ale nakonec jsme nejeli tam ani tam.
Auto se totiž pojednou zastavilo. A zvenčí se ozvaly hlasy:
,,Tak kolikpak jich máme dneska?“
,,Celou hromadu.“
,,A jak se chovají?“
,,Tak jak se dalo předpokládat.“
,,Tak to abychom zašli na pivko.“
,,A možná i borovičku.“
A poté se několik málo hodin nic nedělo. Jenom ze pár aktivních básníků si uhnalo infarkt. Jiným praskla cévka na spánku. A četným dalším jedincům začalo kručet v žaludku anebo dostali záškrt. Obával jsem se nástupu primitivního, leč v důsledku naprosto přirozeného kanibalismu. Proč já jen kdy začal vůbec psát? Poletovalo mi divoce hlavou jako nějaká zjedovaná včelka Mája, kterou zpívá Karel Gott. Ale nakonec se auto opět rozjelo. Podle otřesů, výkyvů a klikatící se jízdy jsem odhadoval řidiče na osm desítek a devatenáct velkých boroviček. A znovu se k nám z kabiny i přes náramně rachotivý hluk motoru ozvaly tlumené hlasy:
,,Heleď, není támhleto propast?“
,,Jo, vypadá to tak.“
,,Co kdybychom to tam zalomili, už se mi s tím svinstvem nechce vozit.“
,,A mám to vzít na plný plyn, anebo jen tak na poloviční rychlost?“
,,Dupni na to, CHLAPÉ! Od čeho jsi literárním kritikem?“
A já v tu chvíli věděl, že jsme v definitivní PRDELI.
(6. ledna 2005)
ZÁVISLOST NA IMBECILITĚ
Seděli dva notoričtí alkoholici na lavičce v parku a meditovali nad litránkem technického lihu o erotice. Erotika se jim zdála smyslem života i veškerenstva. A to i přesto, že byli odrbanými existencemi různorodého pohlaví. Jejich tváře byly uhrovitě pobledlé, s nezdravě nabobtnalými kráterovitými nosy vysoce zarudlé barvy. Které by se mohly jevit i coby výstražná signalizace. Zhusta z nich odpadávaly nechutné soplíky a jiné hleny. Čímž vysoce pohoršovali neadekvátně své až útlocitně a jímavě slušné okolí na úrovni. Byl listopad, ale možná i leden. Nicméně prošel kolem nich objekt ve vyzývavých bikinách. Omšelý notorický muž vykřikl na svoji ještě odrbanější partnerku:
,,Vidělas tu dlouhonohou vysokou blondýnu s vlasama?“ pročež ji zatahal za rukáv, který mu zůstal trčet v ruce. V Armádě spásy tedy poskytují pěkný šunt.
,,Tak ti nevím, Jiří,“ pípla ethanolová bohyně podobající se scvrklému sádrovému záprdku. ,,Ale asi sem oslepla.“
,,Kdybys nekecala, Marie, já věděl, že tys nikdy nebyla na ženský. A víš co, raději mi přihrej láhev.“
Ale to už bikiny zmizely nečekaně v křoví. Odkud se po chvíli počaly ozývat náruživě přidušené zvuky. Že by erotika? vrtlo Jiřímu hlavou. Ale Marie jako by mu četla myšlenky. Hodila po něm flaškou a zaskřípěla zbytkem chrupu mezi svými nezdravě změklými dásněmi s dolíky plnými hnisu:
,,Houby erotika, jen docela obyčejné znásilnění.“
Kam jen to lidstvo spěje, pářilo by se všude, vždy a za jakékoli, i té nejnemožnější situace! A s touto myšlenkou si Jiří mohutně přihnul. A nechal se prostoupit blahodárným pocitem téměř stoprocentního alkoholu, který mu rozbouřil krev v žilách a rozrezonoval spánky uhrančivě hřejivým štěstím. Každou chvíli očekával bílé myšky. Před očima se mu lehce zamlžilo. Ale myšky prozatím nikde. Spatřil jen svoji partnerku. Dneska se mu jevila obzvláště odpudivou. Její prsa nebyla už co dřív. Vždyť jí taky táhlo na padesátku. A měla za sebou téměř třicetiletou závislost. A to se přece musí na člověku nějak výrazněji podepsat. Znovu si přihnul a dostal šílený nápad. Který svědčil jen o naprostém nedostatku zdravého rozumu a propastném úbytku zrnek jakékoliv soudnosti. Protože se jí zeptal:
,,Heleď, Marie, co kdybychom si taky vrzli? Podléhám dojmu, že už jsme to dobře patnáct let spolu nedělali.“
Mariiny černé kruhy pod očima ještě více zčernaly. Pohlédla na něj svým dokonale vykaleným zrakem. A zaťukala si prstem na čelo plné hlubokých a nepříjemných vrásek. Ozval se náramně dutý zvuk, pročež se vyjádřila:
,,Vole, kdyby si radši sehnal někde letecký benzin.“
Když tu se z křoví vydral výkřik ejakulační něhy. Poté to zase znělo, jako kdyby někdo někoho drasticky rdousil. Načež to zašustilo větvičkami a opadaným listím. A z husté vegetace se vypotácel velice zmatený a malý muž. Nebyl to sice žádný trpaslík, ale byl hodně chlupatý. A kromě bikin na sobě neměl ani cvičky. Zlehka se uklonil směrem ke dvěma notorickým alkoholikům. Přiložil si prst k retům, jako by jim chtěl naznačit, aby byli zticha. Pak na ně vystrčil svůj neskromně macatý zadek s jistou viditelnou vadou kůže, pšoukl si. A dal se příšerně dravými kroky kamsi na úprk. Jiří se podíval na Marii s úmyslem podělit se s ní se svými dojmy:
,,Myslím, že taková erotika je vzácná věc.“
,,Kdybys nekecal,“ řekla Marie. ,,Ukážu ti jeden ze svých svisle povadlých cecíků. A hned ucítíš, jak se ti rozbouří žaludek odporem a nechutenstvím. Sex a stáří příliš dohromady nejdou. Dva souložící geronti divě pleskající o sebe svými křehkými propadlými pánvemi. Nejsi náhodou tak trochu úchylný?!“
Ale to už ji Jiří neposlouchal. Naopak si opět přiložil láhev technického lihu k ústům. A zahleděl se na Slunce. Pro samé mraky a počínající mrholení je však vůbec nešlo vidět. Ke všemu kostelní zvon počínal odbíjet pravé poledne. A to byl čas jejich oběda. Měli nedaleko svůj rajon s popelnicemi a věčně plnými kontejnery. Dozungl obsah láhve a hodil ji za sebe. Pročež dramaticky řekl:
,,Mařko, nastal náš čas.“
A dva notoričtí alkoholici, v poměrně ještě střízlivém stavu, zvedli své zadky ze dřeva lavičky. A odebrali se živit.
(7. ledna 2005)
UKRADLI MI IGELITOVÝ SÁČEK RŮŽOVÉ BARVY
Celý skleslý jsem se radoval ze života. Cítil jsem se navíc eroticky. Prodchnut lehkými záchvěvy padoucnice. Očekával jsem zářné zítřky a samé produktivní skutečnosti. Měla to být naprostá a čirá pohoda. V nevědomosti jsem se sice po nějakou dobu zmítal v melancholii. A docela to připomínalo i fyzické křeče. Ale nepřikládal jsem tomu větší význam, už jenom proto, že jsem čekal na autobus. Byl jsem připraven vypláznout neadekvátní hotovost jenom kvůli tomu, abych se podíval do světa. Ke všemu jsem očekával zázraky na každém kroku. Nezměrné a velice podnětné. Čekal jsem i inspiraci. Ale když už konečně přijel ten autobus. Tak se mě jen řidič zeptal:
,,No tak, nastoupíš si?“
Ale já jen tak zbůhdarma mávl rukou a zůstal stát pod neonovou lampou. Byl to jeden z prvních autobusů dne a lampa divoce blikala. Řidič přivřel dveře a odpotácel se na kolech z gumopryže s naprosto prázdnou karoserií. Kromě něj nikdo v tom plechu nedýchal. Zato já vdechoval přenádherný smog nadcházející inverze. Byl jsem šťastný jako Belzebub na speedu, který byl ale špatně uvařený. Obrátil jsem se do prázdnoty města a pochopil, že nikdy se nebudu cítit skvostněji, než tady, mezi tou panelákovou šedí. Odplivl jsem si chrchel. Který se s rachotem rozlétl o dlažební kostky. Jistá obstarožní socka si toho všimla a vykřikla něco velice hanlivého. Ale byl jsem až úpěnlivě rozhodnut ji ignorovat. Navíc jsem měl opravdu kvalitní čínské tenisky za provokativně nízkou cenu. A už jenom proto bylo zbytečné prodlévat i nadále na jednom místě. Ke všemu toto místo nevykazovalo žádné známky sexuálního vzrušení. Dokonce jsem je podezříval i z jisté dávky morální zpustlosti. Rozhodl jsem se, že se naseru a půjdu si do nedaleké trafiky koupit denní tisk, už jenom proto, abych se uvedl do exkluzivní deprese z apokalyptických zvěstování. Připravil jsem si obětavě pár korun. Ale nakonec s přáním kruté smrti jsem se vyjádřil pravděpodobně v tomto smyslu:
,,Prosil bych trochu dehtu a nikotinu. Nejlépe pak startky.“
,,Jak si přejete, mladý pane.“
Řekla stará a oplzlá rachotina za od rukou dopatlaným okýnkem. Též tam prodávala hodnotnou brakovou literaturu, bohatě pojednávající o souložích různého druhu. Nebylo to sice moc vzrušující, obálky vyloženě kýčovité. Ale jistý nepopiratelný smysl to mělo. Roztrhal jsem krabičku cigaret a první z nich si nedočkavě zapálil. Byla to jistá chyba. Cigaretový kouř totiž probudil nádražní socky. Navíc se po velice krátké chvíli začaly otevírat poklopy kanálů. Z nichž se začali trousit pankáči. A i když jsem vypadal tolik zanedbaně, nebylo mi jich ani pranepatrně líto. Naopak jsem jim intenzivně přál toluenovou smrt. Člověk na techu se chová jako zvíře. A i to je ve své podstatě v ten daný okamžik daleko civilizovanější. Snad i proto jsem odhodil nazdařbůh ze pár cigaret. A nepozorovaně, v nastávajícím zmatku, prchl. Rozhodl jsem se totiž vsáknout v každodenní šeď. Očekával jsem lehce deprimující vibrace. Ale asi to bude tím, že mě lidi mají tolik rádi. Najednou jsem se totiž ocitl v proskleném podniku a zaslechl:
,,Dáš si jedno pivo, anebo litr borovičky?“
Copak jsem měl na výběr? Kdo nepil tuhletu chemickou substanci naprostého hnusu, nikdy nepochopí. A jako nějaké chlípné hovado jsem se rozeřval na celý lokál: TAK UŽ MI PROSÍM NALIJ TU OHNIVOU VODU! Vlastně jsem chtěl takhle zapomenout na realitu. A taky jsem se chtěl začít tvářit smyslně a svůdně. A i přesto, že na sobě nosím zatvrzele, snad až s železnou pravidelností, efektně odrbané šatstvo. Doufal jsem, že vzbudím ožehavou pozornost opačného pohlaví. Ale když ke mně v houfech hrnoucí se dívky zřely můj čím dál vykalenější pohled. Tak pokaždé jen žbleptly:
,,Promiň, ale já si tě spletla s nějakou hvězdou. Nejsi ty náhodou relativní?“
A já kývl souhlasně hlavou. Ony se rozchichotaly a nakonec si přisedly. A když už jich byl plný stůl, vyjádřil jsem se v tomhle smyslu:
,,Tak už DOST!“
Ale nikdo mě neposlouchal, protože jsem byl naprosto zbytečný. A zjevně postradatelný. Svalil jsem se hlavou pod stůl k nohám jakési náruživě pubertální nymfomanky. A během vteřiny jsem usnul. Jestli se ale tomuhle komatu dá vůbec říkat spánek.
(8. ledna 2005)
/Uveřejněno 12. ledna 2005/
