O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /
Andrea Vašáková
Autorka o sobě:Poprvé spatřila svět a vykřikla naň v prostorách českokrumlovské porodnice dne 1. února roku 1983. Zanedlouho mluviti se naučila a od tohoto momentu již nebylo daleko k prvnímu napsanému slovu. Když slova spojila se ve verš, zůstala poezii své věrna napořád. Kromě psaní poezie vyvíjela se i po stránce vzdělávací, a to nejdříve na Obchodní akademii v Kaplici, již úspěšně zakončila roku 2002, a poté rozloučila se se strohostí ekonomiky a vrhla se na studia humanitní — od r. 2002 je studentkou Filozofické fakulty na Západočeské univerzitě, jejíž „lidské“ zaměření plně jí umožňuje dále rozvíjet se ve své tvořivosti.
Kontakt na autorku: whitecrow@email.cz
ÓDA NA SADISMUS
Neřestmi ctnost vypuzena
z domu, jenž na ranách zasolených
stojí.
Smyslná budova
parukou zastřena
před počínající pleší.
Smyslná budova
smyslů již zbavená
nyní před křížem rozhřešení klečí.
Pro ukájení přílišné
domnělé činí pokání.
Brzké s Bohem setkání
do žil jeho zpuchřelých
nachově rudou krev vyhání.
Život ten rudý
údy své proti Bohu staví.
Kůži svraštělou vyhlazuje
myšlenka na popravy
nevinných panenských blan.
Nová pravidla vášně
nastolil dům tento nezkrotných pudů.
Krev šlechty s lůzou
mísí prostopášně.
Fyzickou láskou
v bolestech zastírá nudu.
Dům o dvou komorách
srdce kletbou prokláté.
Srdce se znásilněnou duší,
jež odsouzena jest
k sadistickému probodnutí
brkem naplněným černou tuší.
ZKOSTNATĚLÉ ČEKÁNÍ
Přede dveřmi
s mosaznou klikou
ustlala si na zemi.
V ruce s otěžemi
a zrezlou harmonikou
pod hlavou
vyčkává
v smyslech
s hudbou jímavou.
Hudba jímavá
v notách zakletá
v jejích mastných vlasech
líně se proplétá.
Hodiny ve dny,
dny v týdny mění se.
Prach houstne
na římse
a kostra na prahu
stále čeká,
až někdo zjeví se.
Hostů však
bylo málo,
jimž času
na soucitnou návštěvu
by pozbývalo...
KŮL V PLOTĚ
Pletivem obalený
tvrzený panelem
sloup v poli stojí
sám se svým údělem.
Po kolena v hlíně
myšími dírami
semknutý
vyhlíží líně
v rezavém kabátě
ke krku zapnutý.
V pase
protnutý železnou tyčí.
Pod palcem
hlízný květ
zakřiknutě klíčí.
Hlíza smířeně
smysl vyhřezla,
nit osudu
tak v půli přeřízla
sloupu,
jenž nesmyslně
již nebude SÁM.
DUŠE VS. TĚLO
Kovově pochmurné nebe,
jež příčí se mi v krku,
zajídám ještě teplým posvátným chlebem,
tělem Kristovým,
Ten kalvárií prošel,
aby daroval mi sebe.
S tváří větrem sešlehanou,
s žaludkem plným Krista,
s rozhněvanými blesky
hraji si na schovávanou.
Místo stromu lenivého
trčí ze země mizerná bysta.
S odpovědností Hamletova otce
usedám na koráb ponurých duší.
S pečlivostí, s jakou se sluší
na moři rozbouřeném
pro mraky ještě rozbouřenější,
ze vzpurných vln vyrábím kotce.
K prokletí své síly
Herkules konečně nalezl podnět.
Pod změtí svalů objevil duši,
jež, zakřiknuta, plazí se po dně...
MÉ VÁŠNĚ
Od řádky k řádce
spadám rychlostí vesmírnou.
Porozumění za letu dostává se.
Ač mluví nesrozumitelným hlasem,
z každého dalšího tónu
radost mám nesmírnou.
Nocí stává se den,
denní spánek rozplývá se.
Na souvětí ulehám,
odstavcem přikrývám se.
Kapitolou žiji,
stránkou je mi podivný sen.
Pomyslné nákresy
černým uhlem nastíněné
do mysli zanícené
silně vrývají se mi
svou cudnou obsesí.
/Uveřejněno 19. ledna 2005/
