O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /

Lev Lukin

O autorovi:

Lev Lukin, narozen v Moskevské oblasti, je považován za velký talent nastupující generace ruských literátů. Nebývá řazen k žádné skupině, přesto na sebe již stačil upozornit nízkonákladovým vydáním souboru povídek „Z mechu a kapradí“. Povídky jsou charakteristické ryze současnými tématy (ceny chleba, špatné zuby, barvy kondomů, kvalita příjmu televizního signálu) a netradičním, někdy až jakoby staromileckým jazykem. Naposledy zaměstnán v KP RF.
(zdroj: Antologie ruské literatury 21. století)

Kontakt na autora: mechoun@yahoo.co.uk


JEDEN DEN IVANA DENISOVIČE
(ukázka z novely)

Nemohl se soustředit. I kdyby se mu odhalila Miss Moskva, vůbec by si jí nevšiml a rychle by pádil dál. Za něčím, o čem již věděl, že nenajde. A brunette touching herself, a slim girl in white lingerie, a hairy girl working her toy, a girl in white nylons teasing in this gallery, a brunette in green panties, a babe posing in a car, a blonde nurse in white stockings, a redhaired office lady and her boss, a girl playing with a waterhose, všechny mu splývaly v nepřehledný proud prsů, vagin, stydkých pysků, bradavek, chloupků a klitorisů. Připomínaly rozmazané šmouhy, animovaný film, který se stále zrychloval, až kotouč dospěl na konec a na plátně zbylo jen zrnění. Poslední dívka byla symbolem zkázy. A fat woman peeing on the table. Mechanicky proklikal jeden obraz nevábnější než druhý a procitl. Byl zhrozen. Kam to až dospěl? Na konec světa? Stálo to za to? Sama cesta může být smyslem, jaký je ale smysl v potvrzení tušené jistoty? V potvrzení skutečného prázdna? Když člověk dospěje až sem, má se ještě kam odebrat? Nebo odrazit? Copak existuje něco jako cesta zpět? Kromě filmu a literatury? Pochyboval o tom. Kdo dospěje jednou na konec, naplnil svou životní pouť. Co může ještě čekat? Vchod do slepé ulice se uzavře a on se může pohybovat přinejlepším v kruhu. Anebo v kouli. Ani země pod nohama již není, dolů je to stejné jako nahoru, jen na žebříku nikdy nevíte, jestli šplháte tam, anebo tam, protože ani moře, ani nebe již není. Bláhový, kdo setrvá na takové cestě. Jen ty správné nemají konce. Ano, je to správné. Osud ho vytrestal. Pokoušel ho a věděl, kam vede. Kolik papíru už bylo popsáno o lidské nenasytnosti? Co s životem, když nevíme, jak ho žít? Pomáháme si berličkami, o kterých víme, že jsou jen berličky. A žít se musí. Jediná jistota, za kterou by dal ruku do ohně. Nechtěl být ještě i zbabělý. Jeho mise neskončila.
Osud pokoušet nepřestal. Pomalu proklikával zpět, k Sarah, Julii, Anette, Lucy, Brigitte, Susan a bůh ví, jak se všechny jmenovaly, až pohlédl z očí do očí opět i Karen a Amelii. Nic mu ty téměř známé oči a křivky neříkaly. Tělo to poznalo lépe, než kolik si byl sám schopen připustit. Znavený penis na povely z mozku vůbec nereflektoval. Z přemíry vzrušení a plýtvání jeho energií dal svému pánu vale. Vypadal opotřebovaně, jako po několikerém milování. Zarudlý a pomačkaný. Lubrikace z něj vytékala pomalu, jako krev ze zraněného bojovníka, který právě skonal. Mezi prsty celý prokluzoval, nebylo ho jak pevně uchopit, a to tím spíše, že byl tvárný a poddajný, jako úlisný šašek zesměšňující svého krále. O nějakém ztopoření nemohlo být ani řeči. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Byl sám. Sám se sebou a neklidnými myšlenkami. Vybíjení tuleňů, výbuch v moskevském metru, popravy v Číně, válka v Bosně proti civilistům, reklama zobrazující uprchlíky požírané žraloky... Kde? V Austrálii? Sovětské gulagy zotročivší miliony lidí, lidí, jimž byl vzat vlastní osud, kolik z nich umrzlo dříve, než měli vůbec první milostný akt? Tisíce kilometrů železnic, kubíků kamene, obrovské přehrady postavené z jejich kostí, za každou vyrubanou tunu uhlí jeden nechtěný mozek, panství Rudých Khmerů, miliony utopených Kubánců, Vietnamců, Afričanů, válka v Čečně a nejsofistikovanější gulag na zemi, rudá Čína. Jakým právem? Byly to tisíce obrazů najednou, jeden přecházející v druhý a horší než první. Ivan procházel očištěním. Neměl o tom s kým mluvit, kam to napsat. Jestli svět je slepý, pak Rusku už nezbývá, než být mentálně postižené. Jeho vědomí mu ale dodávalo pocit převahy. „Oni“ to myslí dobře, jen nemají pravdu. Ivan nemyslí, ale má pravdu. Pravda je mocná.
Hlavou mu defilovala horká želízka, Olga Michajlovna a Denisa, jejich oblečení, způsob, jakým si sundávají svetřík, kalhoty, prádlo, jaké asi mají podprsenky, co říká jejich tvář, když jim zbývají jen kalhotky, s jakou nadějí a tichým odevzdáním propůjčují svá prsa, v okamžiku, který připomíná poločas velké hry, o jejímž výsledku rozhodují i nejmenší maličkosti. Stále je možné couvnout a žádné druhé už být nemusí. Zůstane jen ten prchavý okamžik vědomí, že „jsem ji mohl mít, ale neměl“. A její prsa, zadeček, tělo kroutící se jako had, nebo naopak ztuhlé, obojí snadno z totožných pohnutek, kdy se skóre začne lehce vychylovat v prohru, protože výhra, výhra není boj, ale souznění dvou těl a duší. A když ne navždy, tak alespoň na krátký okamžik milostného opojení, vždyť pro co jiného by mělo smysl žít? Výhra a prohra, dva stavy neexistující jeden bez druhého, zjednodušující lidské vnímání až na samu prakost našeho chápání, abychom se alespoň někdy byli schopni mezi sebou domluvit a třeba porozumět sami sobě.
Olga Michajlovna měla tvář anděla. Neznal ji příliš dlouho, a tak teď, v zimním období, nedovedl přesně odhadnout kontury jejího těla. Podle všeho ale měla docela velká prsa a v jejím věku by měla být plná a pevná. Začal je pomalu odhalovat, ale dál už si ji představit nedokázal. V jejím zraku teď nedokázal spatřit napětí, obavu ani smyslnost, vpřed se mu drala stále tatáž tvář s jemným, ale stále rozplizlejším úsměvem. Na řadě byla Denisa. Pomalu ji obnažoval, zajel rukou pod tričko a nahmatal sladké obliny s drobnými majáčky, které mu dělaly moc dobře. Začal se mohutně třít, a už je i spatřil, drobná, krásná, téměř dívčí Denisa nedávala najevo nic, ale věděl, že je ztracena, že se vzdala a nevnímá již nic, než co má přijít. Nepotřebovala podprsenku, a tak se dostal rychle níž, k útlému pasu a klenutým bokům. Dlouhé nohy, pevný zadeček, a Venušin pahorek skrytý v chomáči chloupků, úžasný, ale skoro jako každý druhý. Její dokonalost ho začala svazovat. Na řadu přišla Roza. Roza Sotirovna. Krásné jméno. Dělali to většinou zezadu, měla to ráda vleže. Položila si hlavu na bok, Ivan jí snadno viděl do tváře, což ona nemohla. Měla v ní vše. Napětí, bolest vzrušení a smíření, dohromady tvořící štěstí, stěží patrné opravdové štěstí. Cítil postupující vlastní vzrušení a nic nedbal žalostného stavu svého mužství. Z podpaží mu kapal pot, krůpěje rašily i na čele a pomalu stékaly do očí. Tělo měl napnuté k prasknutí, až k nepřirozené nehybnosti a křehkosti. Stačilo lehce klepnout, a nejspíše by se rozpadl na tisíce malých kousků, z nichž by lehce stoupal dým zkázy a zmaru. Bylo to blízko. Obrazy se míhaly stále rychleji, Saša Alexandrovna, Vladislava Gavrilovna, Pavla Blabyševa, varlata se zvětšovala, Valentina, až konečně explodovala, a z napůl ztopořeného penisu stříkalo řídké sperma na všechny strany, monitor, koberec, Ivana, klávesnici, topení a dokonce i do oka. Konečně.
Ivan si oddychl.

(z ruského originálu přeložila Julia Filipová)



/Uveřejněno 19. ledna 2005/

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage