89 míst k sedění (příhody z vlaku v tekuté próze) / Recenze /
Ondřej Horák, Lidové noviny, 8.1.2005, s.16
Vladimíra Pavloviče lze volně přiřadit k "autobiografickým" autorům, jako jsou Václav Kahuda a Oscar Ryba, dále pak Emil Hakl či Karel Kuna. S nimi Pavloviče ostatně pojí jak publikování v časopise Moderní analfabet z kraje 90. let, tak vystupování na autorských čteních Klubu 8. Přítomný svazek má výmluvný podtitul Příhody z vlaku v tekuté próze a je zkomponován z původně samostatně vznikajících "povídek". Autor si ze své sumy zvolil právě ty týkající se cestování vlakem a ex post je různými komentáři propojuje v jakýsi přerývaný celek.
V knize se nám dostává velmi sytého popisu života na pražském příměstí, neb český mistr Býn, jak se autor v jedné povídce charakterizoval, jezdí denně do zaměstnání z Čelákovic do Prahy. Do toho je ovšem přimíseno mnohdy přitrouble vyhlížející hraní se slovy a jejich významy.
Pavlovič evidentně stojí o komunikaci (především s dívkami samozřejmě). Nejenže neustále ve vlaku oslovuje další a další slečny, ale rovněž v textu uvádí svou e-mailovou adresu. Autor tak nepřímo, ale jasně vyjadřuje názor, že normální je, když lidé spolu mluví, nikoliv obráceně.
Prosazuje-li Jan Jandourek pro Vieweghovy romány nálepku "sociologické", pak by se dala použít i pro 89 míst k sedění. Ovšem Viewegh diagnostikuje tu "voňavější" část dnešní české populace, Pavlovič spíše nahlíží ty, kteří na koženkových sedadlech vagonu otvírají lahváče.
Téma vlaku s "přísunem" dalších a dalších postav se zdá opravdu velmi dobře zvolené. Jasně to vysvitne při čtení textů "odjinud", zařazených na chvost knihy - zde celek ztrácí na tempu. Jedním z "kukaččích" textů je deník z pouti k pramenům 2002, při jejíž přípravě zahynul prozaik Oscar Ryba. Jeho památce je kniha připsána. Tento prozaický soubor je nicméně velmi cenný především tím, že dává příležitost k niternému setkání s pozoruhodným člověkem.
