Prázdné ulice / Recenze /

Jan Gregor, Nedělní svět, 16.1.2005, s.41

Prázdné ulice plné pozoruhodných věcí

O některých spisovatelích se říká, že píší celý život jednu knihu. O Michalu Ajvazovi, který vstoupil do literatury na konci osmdesátých let svou básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental, to platí beze zbytku. Sémiotik Ajvaz, znalec a vykladač díla Jacquese Derridy či Jorga L. Borgese, od té doby vydal pět knih prózy, v nichž neustále vybrušuje svou nezaměnitelnou poetiku, která je originální nejen v českém kontextu.

Předivo příběhů

Jeho poslední próza, pětisetstránkový román Prázdné ulice, popisuje detektivní pátrání po zmizelé dívce Viole. To se rozvine ve fantaskní dobrodružný příběh odehrávající se na pražské periferii, v nedostupných horách v Afghánistánu, v malebné francouzské vesnici, v kulisách fiktivní jihoamerické země nebo třeba v alpském horském středisku Garmisch-Partenkirchen. Ajvazův bezejmenný vypravěč najde při procházce na skládce záhadný dřevěný předmět ve tvaru jakéhosi dvojitého trojzubce. Od toho momentu se s tajemným znakem setkává na velmi neočekávaných místech - na spořiči obrazovky svého počítače, na obrazu ve vile jistého nomenklaturního prominenta nebo třeba na přebalu cédéčka kultovního minimalistického hudebníka. Vypravěč záhy zjišťuje, že je téměř proti své vůli vtažen do "přediva mnoha příběhů, v nichž vystupují piráti, nestvůry žijící v podzemních jeskyních, prorokové podivných sekt, vynálezci psacího stroje, zlé ženy proměňující se v hromady starého papíru, podmořské sochy, krásné jihoamerické teroristky a učenci zabývající se bizarními vědami". A aby to nebylo příliš jednoduché: tajemství onoho záhadného trojzubce se zdá souviset nejen s osudem ztracené Violy, ale také s undergroundovým uměleckým seskupením jménem Bílý triangl a s mystickou Oranžovou knihou.

Čtěte s pokorou

Číst Ajvaze vyžaduje od zájemce jistou dávku pokory. Chce to nedat se odradit jeho košatě rozvětvenou strukturou příběhu a zkusit si slastně vychutnávat zdánlivě slepé meandry jeho vyprávění. Pro někoho snad může být text románu Prázdné ulice ilustrací ke složitým teoretickým tezím z Ajvazovy esejistické tvorby. Jeho poetika však rozhodně není přístupná jenom intelektuálům! Například mně osobně každé nové setkání s fantastickým viděním světa Michala Ajvaze nejvíce evokuje dávno zapomenuté dětské snílkovství, čistotu a naivitu. Ajvazův vypravěč je především vnímavý pozorovatel, který se dívá nepředpojatě kolem sebe a vidí tak věci, které jsou většinou našemu roztěkanému, nesoustředěnému pohledu skryty. Namátková citace: "Upíjel jsem kávu a pozoroval ulice, které přede mnou stoupaly do mírného svahu, prohlížel si secesní fasády na protější straně křižovatky s reliéfy unylých rusalek, jež odpočívaly mezi vývody plynových kamen připomínajícími tváře zlých robotů z vědeckofantastických filmů."

Svůdný svět fantazie

Ajvazův literární styl založený hlavně na popisu má v sobě přesně tu neurčitost, kterou vzývá v jednom z esejů z knihy Americké přednášky slavný italský prozaik Italo Calvino. "Básník vágnosti může být jedině básník preciznosti," tvrdí Calvino v souvislosti s tvorbou svého básnického kolegy Giacoma Leopardiho. Ten prý podle Calvina "volá po nanejvýš přesné a pedantické pozornosti ke kompozici každého obrazu, po puntičkářské definici detailů, po takové volbě předmětů, osvětlení a atmosféry, jejímž cílem je dosažení vytoužené vágnosti". A totéž platí pro Ajvaze. Ajvazova nová próza Prázdné ulice totiž naštěstí není onou bájnou Oranžovou knihou popisovanou v románu, jejíž text napsaný mizejícím inkoustem už nikdo nedokáže zrekonstruovat. Ba právě naopak. Je to kniha, kterou je možné kdykoli vylovit z knihovny, přečíst si z ní několik stránek a ponořit se tak znovu a znovu do až neřestně svůdného světa Ajvazovy fantazie.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz