Prázdné ulice / Recenze /
Zdenko Pavelka, Salon (Literární příloha Práva), 6.1.2005, s.4
Vypravěčova hostina
Ajvazův tlustý nový román Prázdné ulice vyžaduje odhodlání jako vstup do ne zrovna teplé říční vody a trpělivost a vůli, s nimiž můžeme v proudech a tůních doplavat k cíli jen tušenému. Bude ta koupel stát za to?
Studenou je voda jen chvilku, jen co se vypravěči zabodne kus nějakého starého krámu na skládce do nohy - a ten verk, dost nesmyslný dvojitý trojzubec, je pak průvodcem a ukazatelem v meandrech, jimiž nakonec doplaveme k místu, kde jsme se ponořili. Jako u Arbesa a jeho romanet: setkání s tajemstvím nutí hrdinu k rozluštění, a aby to bylo napínavější, nebudeme se zabývat jen hádankou podivného symbolu, ale taky pátráním po zmizelé dívce.
Ajvaz je mistrovský vypravěč, až rozmařilý ve schopnosti vymýšlet příběhy a zaplétat je do sebe, aby každý souvisel s každým. Tu se jen kolébá na vlnách fantazie, tu se prudce zatočí v jejím víru, někdy řeku nechá vnořit do skal, jako by jen zapisoval podzemní labyrint, a pak zas mapuje tok vody zkrotlé v betonových městských korytech. Příběh za příběhem, někdy doslovený, jindy opuštěný před tušeným finále.
Ze vztahu k J. L. Borgesovi se vyznal Ajvaz nedávno (v knize Sny gramatik, záře písmen) a i tím se manifestačně řadí k jednomu z nejpilnějších současných českých vypravěčů, k Jiřímu Kratochvilovi, rovněž obdivovateli argentinského spisovatele. Na rozdíl od Kratochvila, který udrží existenciální dilemata v mezích novel či útlých románů, se však Ajvaz v této knize rozmáchl do rozměrné metafory a připomíná jiného velkého vypravěče a jeho největší opus - Fuksovu Vévodkyni a kuchařku. To, co čteme, je vrcholná ekvilibristika, krásná práce s motivy, zápletkami, osudy, nakažlivá radost z vyprávění, hostina příběhů.
Ta ale má či měla by mít samozřejmě nějaký další smysl či význam. Ajvaz do knihy vepsal možnou teorii umělecké tvorby i polemiku s ní. Představuje ji na příkladech: jednou jako hudební skladbu, jejíž hlavní součástí je ticho, jindy jako příběh, který se nestal, jako sochu pod hladinou nenavštěvované zátoky malého řeckého ostrova, a celý princip uložil do mizící knihy, klíči románu, knihy, jejíž písmo se po měsíci ztratilo. Toto je představa Valerie, autorky té knihy a postavy dvojnásob fiktivní, protože v románu je uvedena jen vzpomínkami:
Zdálo se jí, že smysl se může zrodit a udržet pouze v živém čase věcí a bytostí, v čase, ve kterém má vše začátek a konec, a že se dílo musí podrobit jeho rytmům, projít všemi fázemi času, které vnímala jako komnaty zázračného zámku: kdo přijde do zámku času, říkala, musí pobývat v komnatě tušení, v komnatě zrodu, v komnatách přítomnosti, uvadání a rozkladu, v zešeřelé komnatě paměti s těžkými závěsy na oknech a v temné komnatě zapomínání a rozkladu tvarů v podzemí zámku - v komnatě, která je zároveň komnatou metamorfóz a nového zrodu, kdy přetrvávající dech zaniklého tvaru tiše pracuje na vzniku nových tvarů.
Nepochybuji ale o tom, že Ajvazovi jde o víc než jen o nějakou teorii či definici tvorby - a jak si nevzpomenout třeba na Bondyho Útěchu z ontologie...
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz