Prázdné ulice / Recenze /
Josef Rauvolf, Instinkt 2/2005, s.46
Přestože se Michal Ajvaz, označovaný za jednoho z našich nejvýznamnějších současných prozaiků a esejistů, rád zaobírá dílem autorů, kteří nepatří zrovna do hlavního proudu, jeho nejnovější román rozhodně není dílem, které by se uzavíralo do věže ze slonoviny - naopak, je velice přístupný, čtivý. Málem detektivní příběh o hledání zmizelé dívky se prolíná s existencí záhadného symbolu, který se nečekaně objevuje jako podivný ukazatel směru dalšího pátrání - to vypravěče, jímž jako by byl sám autor, zavede na různá místa světa, mimo jiné do Afghánistánu, New Yorku, Jižní Ameriky či na ostrovy v Egejském moři. Spletité labyrinty vztahů se odrážejí i v odbočkách a různých liniích děje, jenž končí překvapivým vyústěním. Jak již bylo řečeno, Ajvaz napsal román čtivý v tom nejlepším slova smyslu, zároveň však do něj vložil spoustu zajímavých myšlenek o podstatě umělecké tvorby, její intimitě, dojde i na tajné společnosti a připomenutí časů naštěstí minulých, na svět neoficiálních aktivit. Pátrání po ztracené probíhá i v Praze, která je vykreslena s mírnou nostalgií a se svými předměstími, kavárnami či zapadlými kouty se stává až zmytologizovanou kulisou, před níž vystupují jak hlavní aktéři, tak současní milionáři, svérázní vynálezci i umělci. Tím, jak Ajvaz vpletl do své knihy různé odkazy na další díla a motivy, připomíná fantastické prózy J. L. Borgese, o to víc, že úvahy, jež některým postavám vložil do úst, jako by vypadly z nějakého eseje. Borgese připomíná i prolínání skutečného s neskutečným, situace, kdy si čtenář není zdaleka jistý, zdali například román, o kterém některá z postav hovoří, skutečně vyšel nebo existuje pouze v autorově fantazii. Podobně je tomu s dalšími reáliemi - to vše ještě více umocňuje pocit, že jde o příběh skutečný. A vlastně, proč by tomu tak nemohlo být!
|