Prázdné ulice / Recenze /

Ivan Adamovič, Hospodářské noviny, 30.12.2004, s.10

Prázdné ulice plné skrytých významů

Knižní novinka Michala Ajvaze

Michal Ajvaz zažívá plodné období. V rozmezí necelých dvou let vydal již třetí knihu. Po dvou esejistických publikacích filozofického rázu vydává v nakladatelství Petrov nový román Prázdné ulice.
Pro obec ctitelů tohoto pozoruhodného spisovatele je to dobrá zpráva. V posledních pěti letech vyšel pouze román Zlatý věk, v němž na půdorysu utopické prózy rozvíjí svá oblíbená témata o problémech jazyka a potažmo pojmenovávání i vnímání světa. Zlatý věk měl však blíže k filozofické duši Michala Ajvaze než k jeho prozaické tváři.

Hypertextová detektivka

Prázdné ulice jsou prázdné jen názvem; na pěti stech třiceti stranách obalují kostry úvah vydatným masem příběhu. Ajvaz je natolik svébytným autorem, že sotva někdy něčím překvapí ty, kteří jej pravidelně sledují. Pro "laiky" však Prázdné ulice představují dobrou příležitost k prvnímu seznámení. Přinejmenším začátky těchto ulic jsou přehlednými bulváry, do nichž je snadné vstoupit. Cestu není těžké sledovat, ani když se později začnou zužovat a rozvětvovat do vícero temnějších uliček. Četné odbočky nejsou příliš komplikované, stačí jen pozorné sledování plánu trasy. Záleží zde totiž na každém detailu.
Právě detaily vystupují z plátna v surrealistických podobách, když Ajvaz aplikuje metodu dívání se na svět očima okouzlenýma a novýma, stejně jako někteří z hrdinů románu.
Kniha je rozdělena do dvou nestejně velkých částí. První tři čtvrtiny zabírá příběh vypravěče, který na skládce na městské periférii nalezne podivný útvar připomínající znak neznámé abecedy. Ve chvíli, kdy se s ním setká podruhé, je zatažen do spletitého dobrodružství, v němž se ocitá coby detektiv-amatér. Dostává za úkol nalézt ztracenou dceru bývalého prominentního literárního vědce, což jej vrhá do víru setkání s podivnými existencemi, z nichž každá mu vypoví svůj příběh, týkající se jak tajemného znaku, tak i pohřešované dívky Violy.
Samotná kostra detektivního pátrání je prajednoduchá. Pokud bychom ale autorovi vyčítali, že si nedává se zápletkou víc práce, minuli bychom se s podstatou románu, jež spočívá docela jinde. Ajvaz je omámen kouzlem textu a vyprávění. Jeho kniha i vložené příběhy mají povahu fraktálu, v jehož malé části je zabalen celek nedozírné velikosti a komplexity. Detektivka je jen metodou, jak se nořit do novým navazujících příběhů, do exotických dobrodružství, která čtenáře povedou z městských zákoutí do nejvzdálenějších končin světa i dějin. Způsob vyprávění není nepodobný hypertextu. Malý detail z příběhu jednoho člověka se rozvine v příběh jiné osoby, zatímco vypravěč mezi jednotlivými vyprávěními přeskakuje z jednoho odkazu na další.

Rozvíjení významu

Vložené události nejsou samoúčelnou výplní, naopak tvoří jádro knihy. Značný prostor věnuje Ajvaz úvahám o povaze umělecké tvorby. O tom, jak se umělec zmocňuje skutečnosti. K vrcholům knihy patří líčení fiktivní trojice umělců sdružených v tajném spolku Bílý triangl. Tři umělci - spisovatel, malíř a sochař - se zde různými způsoby vyrovnávají s tématy, jež jsou autorovi zjevně blízká: taoistický náhled na svět jakožto realizující se nicotu a s tím související chápání reality jako věčného procesu "stávání se".
Ajvaze zajímá stav před tím, než se text stane textem a svět světem. Do téhož stavu se snaží dostat umělci s pseudonymy Čj, Nm a Ú. Nemají rádi hotové tvary, protože podle nich neodpovídají skutečnosti. Postupně se tedy dostávají až k absolutnímu minimalismu, tichým zvukům zaslechnutým přes několik zdí, knize s bílými listy či tvoření soch pouhým zaměřením pohledu.
Druhá část knihy plynule navazuje na první, ale připravuje překvapení právě těm, kteří začali podezírat autora z dějového diletantství a fabulační libovolnosti. V této části konečně vypravěč dosáhne původního příběhu, historie ztracené Violy. Ajvaz zde projeví skutečné mistrovství, když tímto "ur-příběhem" naprosto logicky propojí všechny podivuhodné a tajuplné fragmenty, zdánlivě naprosto nesouvisející. Kromě toho tím do knihy přidá postrádaný lidský a dějinný rozměr a dílo završí v elegantní jednotě. Ta sice zbaví děj značné části tajemna, ale odměna je více než dostatečná. V rozhovoru pro časopis Reflex Ajvaz vyjádřil obavu, že se "odpoutal od smysluplnosti a uzavřel do nějakého vnitřního světa, který nemá platnost". Tentýž strach zachvacuje na straně 323 také autobiografického vypravěče, který se nechce ztratit "v zemi vzdáleného třpytu" a zapomenout na blízké tváře. Dokud však filozofující autor neztratí lehkost a upřímnost postav svého románu, nemusí se tohoto zbloudění obávat.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz