Ukázka z knihy
Část druhá: PROSTŘEDNÍ PŘÍBĚH
1.
„Pane doktore, máte okolo půl druhé zajít za panem primářem.“
„Dobře, sestři, tak já se tam stavím.“
Chodba dětského oddělení. Končí balkonem, dveře vedoucí na balkon jsou ale teď na podzim zamčené a zelenavé kopečky Českého ráje mokvají hnědnoucími skvrnami jakési falešně předsmrtné plísně. Kolik je ale v této nemocnici veselých oddělení s balkonem — podzimním biografem? Jenom jedno. Dětské. Láhve se Sunarem poslušně stojí na vozíku, kterým sestra z mléčné kuchyně rozváží potravu pro kojence. Na stěně visí maličká smetanově bílá plastika obličeje prezidenta Husáka. Před ní se občas zastavuje primář Modrasák, a když si myslí, že ho nikdo nevidí, pokloní se, zaslintá. Taky prý hrál ve filmu. Primář Modrasák. Ještě jako student. Sice jenom nějakou velice vedlejší roli, ale hrál. Pobíhal po Barrandově.
„Dobré odpoledne, pane primáři.“
„Dobré odpoledne, Pavle. Posaďte se. Hm… Pavle, mám tu stížnost na vaše chování.“
„Stížnost? Nejsem si vědom, že bych se něčeho dopustil, pane primáři.“
„No, možná byste se mohl zamyslet nad svým vystupováním. Já proti vám nic nemám, ale na některé jednodušší matky vaše jednání může působit nedobře.“
„Asi jsem příliš temperamentní a otevřený, pane primáři.“
„Sám víte nejlíp, co můžete zlepšovat.“
„Budu se snažit, pane primáři.“
„Dobře, jinak jsem s vámi spokojen. Po odborné stránce nemám výhrady.“
Hm, tenhle dvorek mezi dětským oddělením a patologií působí docela příjemně. Uprostřed stojí rozměrný keř magnolie. Alergolog doktor Čermák tvrdí, že je na tu magnolii alergický.
Tenhle doktor Čermák! Hoch z vesnice s krátkýma nohama a zavalitým trupem, s dobře prokrvovanými, ducatými tvářemi. Manželka doktora Pavla se nechala nedávno slyšet, že Čermáková je motorák. Chtěla tím říci, že choť alergologova má pozadí zvíci lokomotivní přídě. Konkrétněji snad motorového vozu 810.583-5. Pavlovi se přirovnání líbí, hned si představuje oplechovanou hranatou mašinu a sní o letní cestě v polích, kterou těžce projíždí červenožlutý vlak. Na Čermákové ho zajímá jenom to přirovnání. Ani si nevzpomíná, jak alergologova žena skutečně vypadá a jestli ji už někdy viděl na vlastní oči. Jistě na nějaké fotce, připomínající svým povrchem olejovitou hladinu nádrže postižené pokusem o masové vyhubení komárů.
Když doktor Pavel slouží noční pohotovost, otravují ho komáři. Tuhle v neděli odpoledne civěl na odkvétající mydlice lékařské, porůstají svah klesající někam do údolí k řece. Potom se začalo stmívat, a protože na inspekčním pokoji vládla neuvěřitelná nuda, zapnul doktor Pavel sovětský tranzistorák Sokol. Našel jakýsi podivný klavírní proces. Proces byl jako mačkání a vyťukávání kláves nerozeznatelné od pouhé etudy, jenže ona etuda občas přecházela v divoké roztřískávající kejkle. Pavel se pak od hlasatele (tehdy se jim ještě neříkalo moderátoři!) dozvěděl, že to byl Kolínský koncert Keitha Jarretta.
Připadalo mu to jako intelektuálská exhibice, rozhodně ne jako jazz, ale potěšilo jej, že konečně tuto proslulou hudbu slyšel, třebaže jen z šedivé sovětské plastové chrastice. Jarretta měl rád od té chvíle, kdy jeho muziku poprvé slyšel z magneťáku, ale v případě Kolínského koncertu pokládal pianistovu umanutost za přesolenou, místy i křečovitou. Možná to znělo tak divně pouze z tranzistoráku, Pavlův kotoučový magneťák s dřevěným korpusem míval přece jenom lepší zvuk, ale byl také podstatně těžší, a do nočních služeb se nevyplatilo jej vláčet.
Po desáté hodině se pokoušel usnout. Když se na rozvrzané posteli začal propadat do snu, vyrušil jej pisklavý bzukot nějaké nenasytné komáří samice. Vyletěl jako šílenec. Hledal zákeřný hmyz. Ten se ovšem usadil až na stropě. Pavel uchopil oběma rukama knížku a zprudka ji vrhl do výše. Ozvalo se prásknutí a knížka sletěla s vlajícími stránkami zpátky na postel, anebo taky někdy přistála na podlaze. Na stropě se objevil malý ošklivý flíček. Měl buď tvar rozplizlé třísky, anebo droboučké hvězdice. Během jedné noční služby jich mladý lékař stačil popsaným způsobem vyrobit alespoň pět. Potom konečně usnul.
