Palla Marian / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z října 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. října
Opekl jsem si toasty, ale dal jsem do nich jen škvarkovou pomazánku. Byly divné. Potom jsem opravil schránku na dopisy a zastříhl si trochu fous. Myslím si, že tento den byl docela plodný, i když se nechci ukvapovat, protože je zatím jen pozdní odpoledne. Ukvapil jsem se. Miriam přinesla flašku ginu.
2. října
Dnes odpoledne se vdává neteř. Vstali jsme proto s Miriam dřív, abychom to všechno stihli. Ale nějak jsme to nestihli. Právě jsme si dali Mladou selku a dopíjíme tu flašku ginu a hned potom půjdeme na svatbu. Ale nevím, jestli tu svatbu stihneme, protože se hádáme nad jedním nepopsaným cédéčkem, co že jako vlastně posloucháme. Zjistil jsem, že si budu muset každý rok kupovat větší a větší mobil kvůli zraku, a hned potom mě Miriam vyzvala, ať si vzpomenu na nejstarší píseň, kterou znám a zazpívám ji. Zazpíval jsem „Skákal pes“ a Miriam řekla, že je překvapená, že si myslela, že zazpívám něco ze 16. století.
3. října
Odjíždíme do Třebíče na čtení. Projíždíme lesy a Miriam opět touží jít na hříbky. Navrhuji proto, abychom zastavili, šli na hříbky a když neporostou, že můžeme sbírat aspoň hovna. Holky odmítají, tak jedeme dále. Napadla mě povídka. Chlap najednou zjistí, že když si dá pivo, zatáhne se a když si dá druhé a třetí, že se rozprší. Začne to různě zneužívat.
4. října
Nedělám skoro nic. Jen jsem si chtěl v pračce obarvit bundu, ale asi jsem něco spletl a když jsem ji vytáhl, neměla vůbec žádnou barvu. Je to výjimka, asi všechno na světě musí mít nějakou barvu, ovšem moje bunda to nepochopila.
5. října
Vyjíždíme se Steklíkem do Německa. Problém našeho odjezdu tkví v tom, že odjíždíme až ve dvě hodiny v noci a čtyři hodiny před odjezdem se máme sejít v hospodě. Steklík dokonce navrhoval setkání posunout na 18. hodinu, ale nakonec se mi ho podařilo přemluvit, protože čekat osm hodin v hospodě na odjezd vlaku by se nám nemuselo vyplatit.
6. října
Stále nevíme, co budeme v tom Kolíně nad Rýnem vystavovat. S sebou si žádné umění nebereme, protože se nám s tím nechce vláčet. Nakonec jsme se utěšili, že stejně pojedeme 14 hodin vlakem a že nás tudíž musí něco napadnout. Výstava nese název Archa Noemova. Ještě v hospodě jsme vymysleli projekt dvou hrobů. Do výstavní síně naneseme hlínu a uděláme dva hroby. Na jednom bude napsáno: Herr Noe, na druhém Frau Noe. Při nápadu jsme vycházeli z toho, že ti dva nikde nemají hroby. Cestou do Prahy jsme však tuto instalaci zamítli, protože se nám nechce v Německu tahat kýble hlíny. Čekáme, až nás napadne něco jednoduššího. Ráno jsme v Praze přestoupili a Honza po přestupu trochu znervózněl, protože jsme byli obloženi japonskou výpravou s obrovskýma kuframa. Z toho jsme vyvodili, že čím menší turista, tím větší zavazadlo. Ještě v Brně jsem koupil flašku Pražské vodky. Honza ji ale odmítá pít, že prý Pražskou vodku bude pít až v Německu. Moc to nechápu a proto na Německo nečekám. U Kozolup nastala výluka, museli jsme přesednout do autobusu a dojet do Mariánských lázní, kde jsme opět nasedli do našeho vlaku. Sedíme ve stejném kupé, na stejných sedadlech a nechápeme, jak se tam ten vlak mohl dostat. Trochu jsme si s Honzou zafilozofovali o výluce. Vyřešili jsme alespoň teoreticky třeba výluku autobusovou kombinovanou leteckou. Např. by jsme někam jeli autobusem, ale cesta by byla rozkopaná, tak by jsme přesedli na letadlo a potom zase na autobus a dojeli do cíle. Takhle si krátíme cestu. Honza mi říká, že Japonci používají divnou voňavku, že mu připomíná ordinaci u veterináře. Já nic necítím. Honza se snažil při výluce pomoct jednomu Japonci s kufrem, ale nastal trapas, protože ten Japonec začal Honzovi vysvětlovat, že je to jeho kufr a tak se o ten kufr chvíli přetahovali. Také jsme se s Honzou shodli na tom, že kdyby bylo letadlo stejně pomalé jako vlak, že by vlak byl na cestování lepší. Zjistili jsme smutnou zprávu: zásoby alkoholu nám nevydrží ani do Norimberku. Po přejezdu hranice se Honza snaží během jízdy zahlédnout nějakou německou houbu, já mu tvrdím, že se mu to nepodaří, že houby jsou moc malé, a tak čekáme, jestli náhodou nezahlédneme aspoň nějakou německou srnku, v nejhorším by jsme se spokojili i s německých vlčákem. Jsme smutní, po čtrnácti hodinách se blížíme k cíli. Honza říká, že by si dal klidně ještě nějakou výluku. Nedivím se mu, také bych jel klidně ještě několik hodin, i když mi otekly kotníky.
7. října
Jsme na místě výstavy. Je to dutý most přes Rýn, asi půl kilometru dlouhý. Prý bude stačit, když s Honzou pokryjeme uměním sto osmdesát metrů. Trochu jsme zaskočeni. Oba jsme si přivezli dohromady pouze jednu tužku. Nakonec objevujeme hromadu obyčejných židlí a vytváříme z nich židlovou Kámasutru. Vždy dvě a dvě židle do sebe zaklesneme pokaždé v jiné poloze. Z dálky to vypadá dobře. Odcházíme do hospody a před sebou máme tři dny do vernisáže. Nevíme, co budeme dělat. Tak jednoduše jsme si to nepředstavovali.
8. října
Sedíme s Honzou v hospodě, která se nachází na lodi. Honza vykládá něco o tom, že by se mohlo klidně říkat, že Pegas nebyl kůň s křídlama, ale křídla s koněm. Na to mu namítám, že potom by se mohlo říkat místo chlap s nohama klidně nohy s chlapem. Uznává to.
9. října
Sedíme na zahradě jednoho německého domu. Honza najednou zjistí, že se mu zalomil nehet a vyvozuje z toho, že se mu zalomil pravděpodobně z lelkování. Čekám, kdy mně se zalomí nehet z lelkování. Najednou slyším z vedlejší zahrady nějaký řev motoru. Jdu se tam podívat a vidím Němce, jak normálně luxuje trávu. Vůbec se mu nedivím, je přece sobota. Také bych s takovým platem luxoval doma trávník.
10. října
Nadešel den vernisáže. Lidé se scházejí a obdivují naši židlovou Kámasutru. Alespoň si to myslím, přestože německy moc dobře nerozumím. Potom jdeme do libanonské restaurace, kde si dávám nadrobno nasekanou ovci s česnekem. Honza to odmítá a věnuje se pouze svému pivu.
11. října
Odjíždím domů. Honza zůstává, asi se mu v Německu zalíbilo. Po příjezdu do Brna si uvědomuji, že jsem nepřivezl rodině žádné dárky, tak narychlo kupuji láhev Jelcina a nedočkavě vstupuji do bytu, kde právě pořádá Miriam nějaký večírek. S úlevou se přidávám.
12. října
Dopoledne sedím u Švandy a čekám na studenty, které mám učit tvůrčí psaní. Výuku jsem si schválně přesunul ze školy do hospody, protože to mám blíž a navíc se mi v hospodě lépe vykládá. Po hodině studenti odcházejí a přichází Ivoš Sedláček. Začíná takové normální odpoledne, na které jsem se těšil celé Německo.
13. října
Slibuji si, že přestanu pít a z toho důvodu zůstávám raději doma a čtu noviny. Ale moc dlouho jsem to nevydržel. U Švandy jsem potkal Jozefa Cerese, kterému jsem kdysi prodal obraz za to, že kdykoliv se potkáme, musí mi zaplatit pivo. Objednává si kávu. Přinášejí mu k ní cukřenku a sklenku vody. Bere do rukou sklenici vody a ptá se mě, co to je. Vysvětluji mu, že je to voda do cukru. Že tu vodu musí nalít do cukřenky, počkat až vše ztvrdne, potom rozbít cukřenku a ke kávě olizovat vzniklou homolku cukru. Nevěří mi, přestože je to Slovák s maďarskými předky.
14. října
Konečně mám na sebe chvilku času. Sedím v kuchyni a nic nedělám. Teď jsem vyvětral. To jsem si ale dal! Musel jsem vstát a dojít k oknu. Večer přijel syn, tak jsme se trochu zřídili. Pověsili jsme konečně obraz a vypili tu flašku Jelcina, kterou jsem jako dárek přivezl rodině z Německa.
15. října
Během snídaně se mi potvrdilo podezření, které jsem pojal již před měsícem. Něco se děje s našimi příbory. Zatímco velkých lžic přibývá neuvěřitelným tempem, vidličky mizí stejně rychle. Právě máme dvě. Musím Miriam doporučit, abychom přešli na polévky. Ráno jsem omylem zvedl u postele noviny a až po deseti minutách jsem zjistil, že jsou staré. Natočím desetivteřinový film. Kamera bude zabírat jen můj obličej, zatímco já si budu zabodávat do stehna špendlík. Ten špendlík použiji proto, že jsem špatný herec. Včera jsem si napsal divnou větu, které moc nerozumím: A kdybych náhodou nezemřel, tak mi řekněte, abych něco neočekával.
16. října
Prší. Miriam počasí vyprovokovalo k žehlení, mě k ničemu. Pouze jsem vyrval omylem ze zdi poličku s cédéčkama.
17. října
Když pouštíš jenom plyny, nestěžuj si, že nic nezapálíš!
Stále prší, tak jsem navrhl, že si uděláme italský večírek. Miriam nebyla proti. Donesl jsem tři flašky italského vína a olivy. Naše tlachání jsme potom prokládali slovem si.
18. října
Nikdy neposuzuj lidstvo zadarmo! Hezké dopoledne. Absolvoval jsem několik front na úřadech a když jsem odcházel z posledního, byl jsem už tak rozjetý, že jsem nemohl u Švandy klidně posedět. Něco mě pořád táhlo ven z hospody, abych šel ještě něco zařizovat.
19. října
Učil jsem bratra Kuby, který je z Austrálie, pít absint. Pochopitelně jsem mu ještě ani nestačil vysvětlit všechny nástrahy tohoto nápoje, když jsem dostal okno. Kolem desáté večer jsem se doma zděšeně probudil, protože jsem si myslel, že jsem prospal celý den a zmeškal svoje čtení v Moravské galerii. Musel jsem se jít zeptat syna, co je za den. Teprve potom jsem klidně usnul.
20. října
Dneska bude rušný den, ale je také možné, že nebude. Nechám se překvapit. Včera jsem si myslel opak a dopadlo to také naopak. Byl rušný. Během čtení v Moravské galerii jsem zjistil, že mám na baru otevřený účet, tak jsem začal čtení po několika sklenkách vína hraním na vestu. Obzvláště dobře zněly na mikrofon suché zipy. Čtení proběhlo klasicky, čím více jsem měl v sobě vína, tím se mi zdálo lepší, ale ve skutečnosti to bylo pravděpodobně naopak.
21. října
Koupil jsem chleba na toasty a udělal si toast. Potom jsem polehával.
22. října
Je ráno. Čekám na nějaké úředníky, kvůli zaměření bytu. Miriam se zlobila, že nestačila uklidit. Mě to naopak nechává klidným, mnohem horší by bylo, kdyby měla přijít maminka.
23. října
Postel. Hádáme se s Miriam, kdo vymyslel pod klávesnici k počítači takové ty dvě nožičky, aby byla nakloněná. Nakonec se shodujeme, že je pravděpodobně vymyslel Bill Gates.
24. října
Miriam pořád něco vaří a já se jí chodím ptát, co to bude a jak se to bude jmenovat. Začíná být nervózní. V poledne, abych ji uklidnil, přináším víno a chystám Mladou selku. K večeru, i když prší, jsme konečně v pohodě.
25. října
Odnáším koncept Vodovodního umění do Brněnských vodáren a kanalizací. Jestli to vyjde, zaplatí nám katalog pro Dům umění v Opavě, kam pošleme láhev brněnské vody z kohoutku a kde ji ředitel Domu umění vyleje na podlahu v galerii a zakáže uklízečce během výstavy umývat podlahu. My se Steklíkem zůstaneme doma, protože vylít vodu na podlahu zvládne každý ředitel. Večer jsem přinesl domů tři pstruhy.
26. října
Chvíli jsem se bavil se studenty v rámci výuky o umění a potom si k nám přisedl Josef Ceres, tak jsem výuku přerušil. Ještě večer jsme spolu cosi řešili v hospodě u našeho baráku. Pravděpodobně to ale nebylo nic závažného. Poslal jsem Miriam esemesku, že jsem už dvacet metrů od bytu a objednal si další pivo.
27. října
Dnes ráno jsem dostal skvělý nápad! Projdu se jenom tak městem. Už jdu na to. A kdybych se náhodou nudil, protože na procházce člověk nikdy neví, zaskočím na jedno ke Švandovi. Z procházky sešlo, protože jsem nakonec po městě chodil čistě ze zištných úmyslů. Sem a tam, podobně jako ostatní. Teprve večer jsem se na to vykašlal. Miriam se mě zeptala, čím si stříhám nehty na nohách. Trochu jsem zazmatkoval, protože mi nebylo jasné, o co jí jde. Napřed jsem si myslel, že mi dává nenápadně najevo, že bych si mohl ty nehty ostříhat, ale nakonec z ní vylezlo, že hledá nůžky. Oddechl jsem si.
28. října
Máme prý svátek. Zajímalo by mě, co by se stalo se svátky, kdyby lidé nedostali volno. My jsme vyrazili s Miriam na hříbky. Jen co jsme vystoupili u lesa z autobusu, musel jsem se jít za zastávku vyčůrat a zjistil jsem, že se kolem mě rozprostírají lány hříbků. Nasbírali jsme tašku, ale další hříbky jsme tam ještě nechali a šli dál, protože nám přišlo hloupé, že by to mohlo tak brzo skončit. Během dalších dvou hodin jsme nic nenašli a odjeli domů. Z toho jsem si vzal ponaučení: Pokud chceš najít hříbky, musí se ti chtít čurat.
29. října
Konečně jsem se pustil pořádně do hry Pád. Spočívalo to v tom, že jsem jí dal jiný název. Nyní se jmenuje Vycucnutí. Během psaní jsem konzumoval převážně hříbky. Docela mě to vysilovalo. Vypadá to, že ještě dva dny budeme muset s Miriam konzumovat převážně hříbky. Nevím, proč si houbaři tak zjednotvárňují stravu.
30. října
Dopoledne jsem piloval Vycucnutí. Odpoledne přišel Ondra s Adélou a šli jsme krmit k řece kačeny. My s Ondrou jsme si sedli na strom a sledovali naše ženy, jak to dělají nešikovně. Nakonec jsem jim musel sám ukázat, jak se správně krmí kačeny. Miriam s Adélou totiž kačenám házely rohlíky neuvěřitelně škaredým obloukem.
31. října
V podstatě jsem nedělal vůbec nic. S odstupem se mně samotnému zdá nemožné, abych za celý den nic neudělal, ale je to tak. Pravděpodobně jsem se večer pouze osprchoval a uvědomil si, že za měsíc tohle roční psaní končí. Docela jsem si oddechnul, protože jakákoliv pravidelnost, mimo kouření, mě docela ubíjí. Již nikdy si neudělím práci přesahující dvě hodiny s nemožností ji kdykoliv přerušit a nečekaně ukončit.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz