A já pořád kdo to tluče / Fotogalerie /

Křest knihy v Praze

Křest knihy se uskutečnil ve čtvrtek 31. března 2005 v pražské poetické kavárně Obratník.
Na úvod pohovořil Miloš Voráč, redaktor knihy, a Michal Jareš. Ukázky přečetli Jiří Ornest a Jitka Schneiderová a knihu pokřtil David Radok.

Úvodní slovo Miloše Voráče:

Vážení milovníci literatury,

hned na úvod se musím omluvit těm, kteří nemají rádi superlativy. Taky je nemám rád, ale dnes večer se jim prostě nedokážu ubránit.
Když vydáváme někomu prvotinu, zpravidla jde zároveň o neznámého autora. Stává se, že si křest vůbec nepřeje, částečně z obav, že by kromě maminky, tatínka a sourozenců nikdo nepřišel, částečně kvůli ostýchavosti, která při takových příležitostech nutně prochází těžkou zkouškou, a té se začínající autor většinou rád vyhne.
Dnes jsme svědky něčeho, co se těmto pravidlům vzpírá. Kromě autorčiny rodiny, kterou zde srdečně vítám, je tu přítomno ještě mnoho dalších lidí, a ne ledajakých. Z nich vybírám alespoň divadelního režiséra Davida Radoka, který tu není pracovně, ale troufám si tvrdit, že z čirého fandovství, jež projeví v čestné roli kmotra knihy, dále herce Jitku Schneiderovou i Jiřího Ornesta, kteří tento prostor za chvíli ovládnou podmanivým slovem.
A jak se to má s onou prvotinou? Jde, jak víme, tak trochu o prvotinu falešnou, toliko beletristickou, nikoliv o autorčin první vydaný text. U téhleté knihy jsem si byl od svého prvního čtení kdysi před rokem naprosto jist, že ji čeká velká budoucnost, tedy že se prosadí nejen v rámci prvotin, ale i v legitimní „dospělé“ próze.
Chci poděkovat všem, kteří se na této depresivní, ale krásné knížce podíleli, zejména úžasné fotografce Evě Fuce, a dále autorovi doslovu Michalu Jarešovi, jenž za chvíli a prý jen na chvíli promluví. Zvláštní poděkování patří také třem ženám: zemřelé Mileně Honzíkové, malé dorostence Ester Denemarkové a psycholožce Lence Michlové, jimž je kniha věnována.
A poděkování závěrečné patří Radce Denemarkové za odvahu, s níž se rozhodla vydat svou vynikající knihu mimo pupek republiky, tedy mimo Prahu, a vsadila na periferní Brno, které je v představách mnohých spojeno spíš s malebnými moravskými kostelíky a vinnými sklípky než s kvalitní, ba špičkovou literaturou. Takže jedno velké díky Tobě, Radko. Vydávat všechny Tvé knížky v Petrově, to by nás fakt moc bavilo. Mohu jen doufat, že se všem konkurenčním nakladatelským nápadníkům ubráníš! A že se jich teď vyrojí houfy, jsem si jist.

Malá douška: Musím se vám svěřit, že přece jen jsem měl ke knize jednu výhradu. Zdála se mi hodně, přehodně temná. Našeptával jsem autorce: Radko, prosím Tě, nemohla bys text aspoň trošičku prosvětlit? Mohla, odpověděla, ale jedině že by některá z postav nosila v ruce nějaký takový poměrně ošklivý předmět („baterčičku“) a na těch nejtemnějších místech by udělala: blik! Čili nabízí se záludná otázka pro pozorné čtenáře: svítí se v knize touto poměrně nepěknou věcí, či nikoliv? Zalíbil se redaktorovi autorčin návrh, nebo rezignoval, s temnotou se raději smířil a dál už nedotíral?



Radka Denemarková a Miloš Voráč







Michal Jareš



Jitka Schneiderová a Jiří Ornest



autorka a David Radok



Eva Fuka


 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz