A já pořád kdo to tluče /
Ukázka z knihy
Petr Buch pravidelně čekával v práci na otce. Zvykali si na mlčenlivého, tmavovlasého mladíka, takže mohl bez problémů pronikat hloub, až na vězeňskou chodbu. Jednou vynášeli z místnosti nahého muže na nosítkách, tělo hrálo všemi barvami, od hlavy až k patě pokryté ranami. A nad zraněným se skláněli dva spokojení muži. Jedním z nich byl Ralf.
Ralf Buch na kolovrátkovité, dotěrně přímé útoky svého syna odpovídal vyhýbavě, vyklouznul z nich jako úhoř a pak kličkoval jako zajíc. Až později, v Mnichově, se rozpovídal. Nesnášel, když na něho syn dotíral tak přímočaře. S neskrývanou chutí přistihnout ho při činu, načapat při výroku, po němž by vztyčil ukazovák a pak ho otci namířil přímo mezi oči. Viník usvědčen. Jenže viník čeho? Kdyby syn vedle sebe vnímal člověka, ne zjednodušený, ideologicky černobíle podbarvený typ, kdyby vlastně nemyslel sám na sebe a svou vinu, viděl by, jak je snadné pouze nahodit udičku a vylovit tučné úlovky, jak snadné je zdvihnout stavidla ke zpovědi. Jenomže syn toliko posedle číhal.
Až v Mnichově, kam odjížděli na podzim 1968, se to povedlo.
Protože Ralf Buch měl pocit, že ucelený úsek, ten hlavní úsek vlastního života nechává za hranicemi a načíná úsek nový, kratší a nezvratně konečný. A může se rozpovídat volně, bez zábran, bez oponujících svědků. Z onoho prvního úseku zformoval příběh, fabuloval a postupně události přeskupoval tak, až se vyloupl obraz otce hrdiny. Elektrický proud i podzemní samotky, v nichž se nedalo umýt ani sedět, jen stát v blátě a zimě, byly prý výmyslem sovětského poradce a využívat je při „převýchově politických vězňů“ prostě musel. Tímto způsobem se pokoušel výčitky svědomí — pokud nějaké vůbec měl, ale pravděpodobně ho netrýznily žádné — umlčet a svůj podíl zodpovědnosti snížit. Umazával a umazával, až vinu vymazal úplně. Nejvyšší představitelé země o těchto metodách přece věděli. A k systematickému vyvražďování nedocházelo. Petr se ale toužil dozvědět víc, chtěl vědět, co dělal jeho otec, český muž s provokujícím jménem Ralf, za války.
Otázkami se namáhavě prodíral proti proudu času dál a dál, doufal, že tam otce přistihne snáz, že je oba strhne proud. Ralf Buch, Birgitin dědeček, vykonával jako dozorce službu ve vězeňství už za první republiky a následně v průběhu okupace. Nutně se tedy musel seznámit i s nacistickými praktikami. Petr se pídil po podrobnostech o vězněných, chtěl poukázat na špínu, nízkost, ponížení, zvrácenost, chtěl ukázat, že existují situace, ve kterých neobstojí nikdo, ve kterých žádný člověk už svou slušnost neudrží, ve kterých se člověk rozpadne a lidskost se nenapravitelně zbortí. Ale dočkal se jen zklamání, otec takto vůbec nepřemýšlel. Byl poslušným vykonavatelem rozkazů, těšilo ho odvádět dobrou práci bachaře a později vyšetřovatele. Proto si ho po válce nechali, stal se věrným komunistou, dokonce se v padesátých letech účastnil budovatelské soutěže vyšetřovatelských skupin o nejdelší výslech. A do své smrti těžce nesl, že skončili na druhém místě. Vítězná parta vyslýchala vězně nepřetržitě čtyřicet hodin, ty prostě překonat nemohli.
Otec jako omezený vykonavatel rozkazů. Bez mozku. Bez vnímání souvislostí. Tady Petr polehčující okolnost nenašel a najít nemohl. Jeho otec byl jako úředník, který svědomitě sčítá dětské kočárky v Osvětimi, aniž přemýšlí nad tím, co se stalo s jejich obsahem a v jaké obludnosti se ocitl, jaké obludnosti napomáhá, jakou příšeru živí.
Petr Buch byl zrůda. Na otce to svést nemohl. Proto potřeboval Birgit Stadtherrovou, Češku poznamenanou stejně provokujícím jménem, rudým hadrem, jakým teď oba mávají zapouzdřeným Pražanům před očima. Potřeboval vědět, odkud tu větu zná. Větu, kterou se datuje, jak byl nezvratně přesvědčen, jeho lidský pád. Obludné zmrzačení. Které kdysi, vlastně donedávna, pokládal za příznak umělecké výjimečnosti. „Chci vědět, co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf Buch, za války.“
Zima je, zima je,
kdo nezmrzne, prohraje.
Zase čeká na tramvaj.
Tentokrát na refýži přímo před domem. Překvapí Klamovou. Promluví s ní o své příští hře. Té poslední. Minulé už ji nezajímají. Vítr rozfoukával opuštěné zbytky ufňukaného sněhu, nadýchal se jejich mrazivosti a dlouze ji vydechuje do tváří, za límce, pod čepice, ofoukává promodralé prsty neklidných rukou. Všichni kolem pevní jako skály, vřazení, nerozkolísaní, každým krokem kamsi smysluplně směřují. Za zády Birgit uslyšela chrčivý zvuk, šplouchavé odplivnutí. Kolem procházel vysoký muž se zkřivenou tváří, ruce mu trčely z těsné, sražené bundy jako lopaty s dlouhou násadou, lodě na nohou se kolébaly, byly dlouhé a sesouvaly se k jedné straně, uondané dlouhodobým nošením. Kotníky obepnuté hnědými, sepranými manšestráky. Toho muže přece zná. Nedávno, snad před měsícem, seděl naproti ní v tramvaji a nebezpečně plácal rukama do vzduchu, vzpomněla si na skrytou krvavou kotníkovou vyboulinu.
Tramvaj se sunula, vskočila do ní a zdřevěněla. Zírala ven, hlavně nemyslet, hlavně nic neposlouchat, hlavně se zachránit. Před lidmi. Odsunout se od lidí. Jsou všude. Nastaveni ke zlu. Nic neposlouchat, neposlouchat, neslyšet. Nic neposlouchej, neposlouchej.
„Chtěla bych ještě ty bonbóny.“
„Už jsi měla dneska jeden, tím se nemůžeš cpát pořád. A jak ses to dneska tvářila? Jako dementi z ústavů.“
To Birgit nevydržela, propíchla očima skulinu mezi lidskými těly. Matka s kočárkem, ve kterém dumlal prst naducaný chlapeček v pleteném modrém kulichu. A asi pětiletá, zakřiknutá holčička, úpěnlivě sledující matku.
„Ale paní učitelka říkala, že jsem hodná.“
„Hodná jsi možná byla, ale jestli budeš čumět jako ty dementi z ústavů, jestli se ještě jednou budeš šklebit, tak zavolám čertovi s Mikulášem, aby si tě vodnesli do pekla.“
Holčičí tvář zkřivená děsem přerůstajícím v pláč.
„Já už budu hodná.“
„Neřvi! Ještě jsem ani nezavolala a už řveš jak pavián.“
Stála, neudělala nic, zeslábly jí nohy, zhadrovatěly. Nechte ji, nechte ji, nechte ji. Řekni matce, že do pekla si čert odnese ji. Birgit se rozhodla, opatrně se pustila tyče, prodírala se k přednímu výstupu. Žena s kočárkem a děvčátkem byla rychlejší, vystoupila vzadu také. Birgit je doprovázela pohledem, dokud špendlíkové hlavičky nezmizely. Dívala se za tou pohyblivou, rudě zmalovanou pusou. Ty jsi dement a tebe si vezmou do pekla. Peklo je totiž jen pro dospělé. V pekle je i moje matka. A v předpeklí já.
Domů došla pěšky.
Johanka systematicky balila. Dva kufrovité chřtány polykaly oteplovačky a dětské svetry, kombinézy a pyžamka, bačkůrky a rukavice, knížky a hračky. Nejstarší synové byli ve škole, studovali gymnázium a důsledně ignorovali existenci své biologické matky. Mladší chlapec na koberci s indiánským vzorem skládal hrad z lega a nejmladší dcerka s urputnou pravidelností bořila hradby.
Kufry. Od narození sedíme všichni na kufrech, tvrdila Birgit. Sedíme na kufrech a čekáme na transport. Konečné řešení se týká všech. Vezmou-li Birgit na hory s sebou, stráví sedm dní v nesnesitelně houstnoucím a těžko pojmenovatelném napětí. Nejstarší synové pochopitelně věděli, kdo je porodil. Zmatek v jejich hlavách Johanka zažehnala dávno. Hned v zárodku, s citem a jemností vyrývala logické a stravitelné drážky pro vysvětlení. Přesto se bála. Bála se Birgit. Zároveň — možná víc — se však bála o Birgit, o Birgit, která přežívala v záměrně udržované špíně, ve stavu permanentní odporné lepkavosti, jak říkávala matka. Ten matčin svérázný jazyk. Vystihující povrch a míjející podstatu. Johanku na Birgit nikdy nepřestala děsit samozřejmost, dokonce úleva, s jakou se zbavila svých dětí. O dětech ji vlastně slyšela mluvit se zanícením jen jednou.
Zašla tehdy do redakce nakladatelství, kde Birgit pracovala jako lektorka. Postupovala chodbou udivených a úšklebných pohledů, zasekla se ve dveřích. Birgitina místnost byla prázdná, stůl i podlaha podestlané stohy vějířovitých papírů. Pokračovala ve směru povědomého, hrubě ječivého křiku a uprostřed dlouhé chodby uviděla Birgit s lejstry v ruce.
Birgit stála ve dveřích trpasličí kanceláře, kde po dechu vyděšeně lapala půvabná dívka s culíkem, sedící u počítače jako přimrazená, s nehybnými prsty na klávesnici. Birgit nemluvila, Birgit štěkala.
„Ty mi nemáš co zasahovat do mýho textu! Moje děti mi kurvit nebudeš, rozumíš! Na moje děti mi sahat nebudeš, ty pitomá krávo! Můžeš cokoliv a já to snesu, pak budu vždycky ta hodná a miloučká, ale moji práci rozvrtávat nebudeš! Nebudeš mi kurvit moje děti!“
Birgit pohodila rozezlenou hlavou, zachytila Johančin obličej, zamávala jakoby nic, dokonce se plynule prolnula v usměvavou vstřícnost. Až o čtvrt hodiny později, když roztržitě zamykala svou minikancelář, už v oblýskaném semišovém saku, jednu kapsu vyboulenou vyčuhujícími rukavicemi a druhou periskopujícím zápisníkem, nenávistně zasyčela: „Nejhorší jsou tyhle zamindrákovaný nýmandi. Hovada.“
Johanka pečlivě složila a do igelitové tašky zabalila velké žluté froté osušky a plavky. V hotelu nad horskou chalupou je i krytý bazén s dětským brouzdalištěm. Zaháněla pocity viny, že Birgit v takovém rozpoložení na týden pustí z očí. Zavolá Adamovi. Nebo Klamové. Ne, Adamovi, ten se tak podezíravě nevyptává a překotně neangažuje. Aby na Birgit dohlédl, stačí, když bude připraven, kdyby došlo k nejhoršímu.
Uklidnila se. Vzala dcerku do náruče a zazpívala:
„Padá snížek padá
na luka i lada,
na rybníčku za vsí
bruslí ježibaba.“
„Šibaba,“ žvatlalo radostně dítě, „šibaba, šibaba.“ Plavovlasá holčička se čtyřmi zrnky rýže vsazenými do růžově lesklých dásní, které byly obkrouženy jemnými, nezvykle vykrojenými rty. Jako vánočním vykrajovátkem.
A kde jsou ti fešní páni?
Na hřbitově zakopáni!
Adam Stadtherr se vlastním rozhodnutím ocitl ve zvláštní, rozkolísané mezipozici, zasekl se na půli cesty. Takový stav Johanka v hloubi duše považovala za projev jakési skryté citové deviace. Nebezpečné. Ale to by Adamovi těžko, přetěžko vysvětlovala.
Prožil si své malé, intimní peklo s Birgit. Během manželství. Pak se rozvedl a elegantně zaopatřil děti, na které stejně nikdy neměl čas a k nimž ho poutala jen tenounká, nebezpečně napjatá nit otcovské vazby. Birgit oba chlapce od narození využívala k citovému vydírání a rafinovanému ponižování, až začal skutečně pochybovat, zda jsou jeho. Adam žádné události okolního světa příliš neprožíval. Všechno systematicky vřazoval do svého života podle důležitosti a poměřoval rastrem možného praktického využití či blízkého prospěchu. Překvapivě však zůstával s Birgit v kontaktu, dokonce se mu v prvních letech bezprostředně po rozvodu proměnila v jakousi neutrální, slavnou kamarádku. Tehdy je spojoval i stud, který nebyl živený zvnitřku, ale zvnějšku. Reakcemi příbuzných, kolegů, cizích lidí i tisku. Skandál.
Jednou utrousil, že asi udělali pořádnou botu, i zvířata se dokážou postarat o svá mláďata. Byla to od něho z poloviny póza. Už když to vyřkl, tušil, jak Birgit odpoví. Nezklamala. Slova poskládala do tečky toho svého chraplavého chechtotu, který se měnil v škleb.
„Říkám to pořád, že člověk se jako biologický druh zrovna nepovedl. Zvířata se dokážou postarat o svoje mláďata, člověk ne, člověk teda určitě ne.“
A tak jejich — dnes už pomalu dospělí — potomci náleželi světu Johanky. Šílené, ale nejlepší, ba dokonce jediné možné řešení. V dané chvíli. Johanka s manželem byli lidé nenápadní, spolehliví a smířliví, s tichou vážností procházeli životem, „milost Boží“, říkávala Birgit, „zhmotněná milost Boží“. A kupodivu to nemyslela ironicky. Zrovna ona, která řvala „hajzle pitomej, spi už“, vykřikovala „spi už, chrápej“, když mimino znovu a znovu kopalo nožičkama, převracelo se, pokoušelo vstát. Bylo půl dvanácté v noci, od osmi nemohlo usnout, „hajzle pitomej“, řvala tehdy. A pak se šla vyzvracet. Ze sebe. Snad chtěla vyvrhnout někoho, kdo se jí drápy přichytil zevnitř hrudi, kdo jí ujídal srdce, kdo z ní před chvílí promluvil.
Nálepku nespolehlivého a podezřelého individua, které opustilo vlastní děti, ovšem přisoudili Adamovi. Nešla odtrhnout, odervat. V prvních porozvodových letech občas teoreticky zauvažoval, zda existovalo jiné, méně křiklavé řešení. Někdy se mu zdálo, že ho užuž má na dosah, namáhavě se k němu dotahoval, dvakrát dokonce v návalu energie zavolal Birgit. Pak uslyšel tón její odpovědi, hlas posazený o oktávu výš, a okamžitě mu vyplouvaly ze dna paměti vzpomínky jako nesnesitelná seknutí, jako řezy žiletkou.
S úlevou se okamžitě vracel ke svému staromládeneckému životu jako k bezpečnému útočišti, v němž neměla šanci se zahnízdit žádná z krátkodobých, dokonale vytvarovaných milenek, ke svému špičkovému finančnímu poradenství, k přátelům, kteří nic nezpochybňovali a dokázali užívat života jako Adam. Odstřihl se od těžkého snu, který mu kazil zažívání, s požitkem vykuřoval doutníky Churchill, rozkošnicky nasoukaný do obleku Hugo Boss, konečně žil život pohodlný, barevný, skutečný. Život, jaký si po tom všem rozhodně zasloužil.
O tom byl skálopevně přesvědčen.
Klid rušívala jen Johanka. Občas zavolala, zda by v její nepřítomnosti dohlédl na Birgit. Věděl, proč volá zrovna jemu. Byl jeden z mála, kdo Birgit pronikl částečně pod kůži, kdo byl připraven na všechno, kdo přinejmenším tušil, co se může rozpoutat. Bylo mu to nepříjemné, ale Johance odmítnout nedokázal. Tomu andělu, co „plaše vcházíval do dveří“, jak říkávala Birgit. Oddechl si, že i tentokrát má Birgit zkontrolovat jenom telefonicky. Nenápadně. Birgit je prý přetažená, před zhroucením, příliš pracuje, inscenace její další hry se připravuje, režisér ji neúprosně atakuje, Birgit je vyčerpaná, bla bla bla.
„Předpokládám, že na premiéru ani tentokrát nepůjde!?“
„Ne, na premiéru ani tentokrát nepůjde.“
Přitom věděl velice dobře, že Birgit na premiéry nechodí. Odmítala dokonce po jakémsi konfliktu do divadla chodit vůbec.
„Na derniéry budu chodit,“ říkávala. „Na derniéry ano, na premiéry ne!“
Během těch nekonečných společných pěti let byli na jediné premiéře. Přemlouval ji dlouho. Jeho tehdejší zaměstnavatel byl generálním sponzorem divadla a on, pitomec, se chtěl pyšnit a představit svou intelektuální hvězdu. Hořce, jak hořce toho litoval.
Na rautu se Birgit opila, což byla otázka mžiku. Nejdřív vchrstla sklenici červeného vína do obličeje vedoucímu firemního PR oddělení, který se s ní a s herci toužil vyfotografovat. Zrovna tomu kolegovi, od jehož přímluv si před nakročením na jednotlivé šprycle firemního postupového žebříku Adam tolik sliboval. Potom na sebe rafali s režisérem představení, vyštěkávala jednu urážku za druhou, jak jí zprznili její dítě. Mladý režisér se dlouho ovládal. Nevydržel. Vyčetl jí, že ani jednou nepřišla na zkoušku, přestože ji průběžně mnohokrát zvali, takže s urážkami a nesmyslnými inovacemi celé inscenace přichází s křížkem po funuse.
„To je pěkně řečeno, moc pěkně. A výstižně.“
Odmlčela se. A pak se namol opilá Birgit, oslnivě temná v třpytivých černých večerních šatech s hlubokým výstřihem, nenávistně rozhlédla a vyzývavým pohledem si napíchla režisérovu brunátnějící tvář. Hlas jí zhrubl tak, že okolí nápadně ztichlo. Skřet se probudil.
„Vždycky když s vámi mluvím otevřeně, vždycky když se vám chci přiblížit a stvrdit svůj respekt k vám, když k vám natáhnu ruku nebo nastavím obličej, tak mi na tu ruku plivnete, anebo flusnete rovnou do ksichtu. Ale ne obyčejnou slinu, ale chrchel. Takže já končím. Končím s vámi.“
Hosteska v bílém a dva okolostojící muži ve smokingu jako první přiskočili, aby režisérovi vytřeli zrak. Oslepil ho přesně cílený proud Birgitiných slin.
Cestou domů se dlouho smála. Hurónsky chechtala. Jedna z mnoha chvil, kdy ji k smrti nenáviděl. Zuřivě mlčel, s pevně stisknutými čelistmi. Vyděšeně a s vytřeštěnýma očima zmlkla, až když jim na křižovatce cestu zatarasila odbočující tramvaj.
Buch stál tiše u okna a hypnotizoval středověkou kašnu uprostřed náměstí. Uprostřed otevřené pevnosti, kterou s reálným velkoměstem spojovaly jen paprskovité průchody uzounkých uliček. Jak snadné by bylo je zahradit a nechat pevnost vyhladovět. Nechat vyschnout žízní. Nedaleko tupě líného veletoku. Věděl, co uslyší. Výsledek byl čitelný, ještě než Klamová domluvila a položila sluchátko.
„Takže nepřijede.“
„Byla prý už na cestě, ale něco jí do toho přišlo, něco vážného, mluvila hrozně zmateně, o čertech, o pekle, takže těžko říct, co se zase...“
„Vyhýbá se mi!“
„Ale nevyhýbá, proč by to taky proboha dělala?“
„Třeba na mě něco ví.“
Klamová se s chutí perlivě zasmála.
„Samozřejmě. Birgit ví přece všechno o všech. Ale buďte klidný. S nikým se o to nechce dělit.“
Netrpělivě odhrnula levý rukáv, záblesk kovového ciferníku.
„Pojďte se vrátit k těm škrtům, ať to třetí dějství dokončíme.“
„Rozmyslel jsem si to. Nic škrtat nebudeme. Zůstane tam všechno. Beze změn.“
„Ale to bude únavně dlouhé, některá místa bychom pročistit měli.“
Klamovou štvala ta jeho nevycválanost, samozřejmost, s jakou předpokládal, že ostatní se přizpůsobí jeho náladám. Alespoň se na mě podívej, když se mnou mluvíš.
„Podložíme je situacemi, které text pročistí jinak, v drsném kontrapunktu.“
„Dobře, ale týdny jsme mluvili o tom, jak je nutné odlehčit...“
Buch s námahou odtrhl pohled od rozpadající se kašny, od té zastřešené hladomorny, v níž tlely kosti staletých kostlivců. Neusmál se, ale hlas radostný měl.
„Nebojte se, paní Klamová. Bude to komedie. Veselá Osvětim. Jako ze života.“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz